Pouhých 178 stran má kniha Kultura a exploze. A přesto do ní dokázal její autor Jurij Michajlovič Lotman (1922–1993) na sklonku života shromáždit obdivuhodné množství vědění a postřehů; podle anotace kniha shrnuje autorovo bohaté celoživotní sémiotické a literárněhistorické bádání, z kterého je jinak českému či slovenskému čtenáři v překladech přístupná bohužel jen menší část.

Autor v knize uvažuje o obecných mechanismech fungování kultury, o vzájemném vztahu jednotlivých lidských kultur i o poměru mezi světem kultury a přírody (upozorňuje mimo jiné na tzv. bersekry, jejichž chování bylo připodobňováno ke zvířecímu; paradoxně se ale touto analogií rozumí „osvobození od všech zákazů, ačkoli reálné chování zvířete je zákazy omezeno v mnohem větší míře než chování lidské“). Zamýšlí se nad „smyslem konců“ a nad funkcí módy (obecenstvo se nad ní má podle Lotmana rozhořčovat, ne ji chápat) a nad periodickým střídáním ideálu individuálnosti a stejnosti (respektive „originálničení“ a „banálnosti“) jak u literárních hrdinů, tak v lidských dějinách obecně, nebo nad komplementární úlohou zákona a milosti při fungování lidské společnosti. Zamýšlí se nad protikladem umělecké tvorby, která je vždycky osobní, i když je špatná, a práce vědce či inženýra. Poutavě popisuje, jak se proměňují normy lidského chování, i to, jak se pak tyto proměny promítají do uměleckých děl: ve středověkém vědomí je podle něj čest důležitější než osobní jméno hrdiny a pravidla se dají plnit „jen ve stavu šílenství“, jen blázen je totiž může plně realizovat (svízele dona Quijota spočívaly v tom, že ideální normu považoval za „normu běžného života“).

Ještě hlouběji do minulosti jde Lotman v pasážích věnovaných snění: archaický člověk prý vládl „větší kulturou snu“, takže si sny zapamatovával komplexněji než lidé dnešní. Autor se zabývá i problematikou vývoje lidské individuality, přičemž polemizuje s romantickým mýtem o její absenci v archaické společnosti. Poutavá je i jeho analýza modelů ženského a mužského chování, přičemž podle jednoho z nich žena, která se chtěla dostat na carský trůn, musela projít rituálem převlékání do mužské gardové uniformy.

Abstraktní úvahy autor dokáže podat velmi živě (třeba když píše o „vetřelcích z mimosémiotické sféry“, kteří do světa sémiózy vnášejí dynamiku) a prokládá je konkrétními příklady i příběhy skutečných lidí. Například osudem pohádkově bohaté ruské hraběnky, která „ačkoli požívala bezmeznou svobodu, toužila po bezmezné poslušnosti“, a tak se dala do služeb (a stala se téměř otrokyní) prohnaného a ziskuchtivého mnicha. Nebo připomíná život jistého děkabristy, který byl za nepříliš významnou účast na spiknutí odsouzen na doživotí, ale ve svých vylhaných memoárech vzpomíná „nikoli na svůj tragický život, ale na život skvělý naplněný vybájenými úspěchy“. Se zápalem vypráví i životní příběh jistého francouzského kavalíra, který se buďto zapletl v otázkách vlastního pohlaví, nebo chtěl ztělesnit obě do krajnosti: skončil jako učitel šermu, kteréžto povolání však vykonával v ženském oděvu.

Autor při psaní čerpal ze svých obdivuhodně bohatých znalostí ruské i světové literatury, ale v knize se mihne i takový Charlie Chaplin (toho do svých strukturalistických výzkumů ovšem kdysi vtáhl už i náš Jan Mukařovský). Snad jen v oblasti etologie jsou Lotmanova tvrzení diskutabilní (či mírně zastaralá). Tvrdí například, že chování zvířete je rituální, chování člověka tíhne k vynalézání něčeho nového, co protivník nedokáže předvídat, a odvolává se přitom na slavné teze rakouského etologa Konrada Lorenze o tom, že vlk, který se při souboji vzdává soupeři, nastaví hrdlo a protivníkovi toto rituální gesto podřízení stačí k zastavení agrese. Novější výzkumy ale toto optimistické pojetí vyvrátily: vlka v jisté situaci od jeho agresivity prostě neodvrátí nic; v tom jsou tyto šelmy člověku podobné více, než by si Lotman a Lorenz přáli. A podobně když Lotman uvádí, že „svět zvířat nezná vlastní jména“, která se prý u nich objevují vždy jen jako „výsledek lidské intervence“, jde asi opět o trochu umělé vytváření přehrady mezi lidmi a zvířaty. Minimálně u kytovců se totiž nedávno objevilo, že každý jedinec má cosi jako individuální zpěv, podle kterého se navzájem dokáží identifikovat; podle zoologa z pražské zoo Františka Šusty jde přitom o ověřené věrohodné zprávy a platí to nejen pro kytovce. A pokud podle ruského sémiotika je lidské mládě jako jediné v živočišné říši „drzé a lže“, aby si tak experimentálně ověřilo hranice vlastních možností, opět můžeme dodat, že v jisté míře to platí i pro jiné tvory. Fatální důsledky to má třeba u slonů, kde se na některých případech ukázalo, že mladí sloní samci vyrůstající bez dospělých autorit můžou vyrůst vyloženě v zabijáky pro zábavu. Rozdíl je podle Šusty někde jinde, totiž v tom, že u člověka můžeme posoudit, zda se chová „dobře nebo špatně“, zvíře se ale chová vždy jen „úspěšně či neúspěšně“.

Na jiných místech ale i k psychickým schopnostem zvířat skeptický Lotman – na základě pozorování vlastního psa – připouští, že například savci mají sny, ve kterých zpracovávají svoje denní zážitky podobně jako lidé. Každopádně i v tomto směru dnes mohou Lotmanovy myšlenky poskytovat četné impulsy, a proto na něj navazují i představitelé tzv. biosémiotiky, jak zmiňuje i autorka předmluvy Libuše Heczková. A také všichni ostatní mohou díky Lotmanovi hlouběji uvažovat nad oním tvorem, který podle něj už odmala „porušuje zákony a dělá schválnosti“.