Po smrti Czesława Miłosze se ozvali někteří jeho odpůrci a prohlašovali, že vlastně nebyl ani dost katolík a ani dost Polák, či že snad byl přímo antikatolík a antipolák. Nebyly to první útoky proti němu, neboť už v 50. letech hrála na podobnou notu komunistická propaganda. Myslím, že Miłosz se na to shůry díval s úsměvem, protože vždycky zbožňoval, když mohl provokovat jak totalitáře, tak nacionalisty a nakonec pak nad odpůrci zvítězit. Spočinul v národním panteonu v krakovském kostele Na Skałce. Několik dní před pohřbem jsem poblíž kostela viděl politováníhodné skupinky demonstrantů, jak mávají transparenty, na kterých stály citáty z Miłoszových děl vytržené z kontextu a nejrůznější obvinění. Smuteční průvod se ale demonstranti narušit neodvážili.

Ze všech těch nařčení se opakovalo jedno. Že Czesław Miłosz vůbec nebyl Polák, ale Litevec, a tak zcela logicky nemohl spoluvytvářet polskou kulturu. Ba právě naopak, nenáviděl ji a vnášel do ní nepřátelské prvky. Toto tvrzení by básníka pobavilo ze všech nejvíc, avšak nebylo by to pro něj také nic neočekávaného. Před mnoha lety napsal: „U Poláků jsem pro změnu narážel na podezírání, že to s mou příslušností k Polsku asi nebude tak úplně v pořádku. A musím přiznat, že zrnko oprávněnosti v tom bylo, třebaže jsem jako dítě – v Rusku – recitoval: Kdože jsi ty? Jsem Polák malý. Co v znaku tvém je? Orel bílý.“¹ Miłosz pocházel z kraje, který byl s Polskem svázán po několik set let, ale nepatřil k němu. Byla to Litva, podivná země, ve středověku nezávislá říše napůl pohanská, napůl pravoslavná, která později spojila své osudy s Polskem a ve 20. století znovu získala nezávislost, a to ve stejný okamžik jako Polsko a stejně jako ono hned dvakrát. Ukázalo se, že ve 20. století má nezávislost zcela jiný charakter než za dávných časů, neboť se opírá o etnická kritéria, takže namísto velmoci sahající od Smolenska po černomořské pobřeží se objevila malá, avšak ctižádostivá pobaltská republika podobná Lotyšku, Estonsku a částečně i Finsku. Za své hlavní město považovala Vilnius, krásné město a někdejší centrum středověké říše, které však už několik století mluvilo hlavně polsky, takže bylo nakonec připojeno k Polsku. Výsledkem byl dlouhodobý a ostrý konflikt, o němž se po léta myslelo, že je podobně jako arabsko-izraelský konflikt o Jeruzalém neřešitelný. Czesław Miłosz byl především básník Vilniusu neboli Vilna, nazýval ho „městem beze jména“ a navíc ve sporu o Vilnius zaujímal zvláštní postoj, tudíž jej polští krajní patrioti automaticky řadili mezi osoby podezřelé. Ani Litevci příliš nevěděli, kdo je ten podivný vilniuský autor, neboť rozpoznávacím znakem Litevců je dnes jejich jazyk. Jazyk těžký, pro Slovany zcela nesrozumitelný, který má s polštinou společného jen tolik co gaelština s angličtinou. Miłosz ten jazyk slýchal v dětství, dovedl v něm číst, ale nikdy litevsky nepsal. V každém případě se na Litvě narodil a zůstal jí věrný.

Mezi polskými básníky to nebylo nic výjimečného. Za Litevce se považoval také Adam Mickiewicz, který hrál v polské kultuře 19. století podobnou roli, jakou zastával Miłosz o sto let později. Nejlepší polští spisovatelé tedy pocházeli z Litvy, podobně jako nejlepší spisovatelé angličtí byli z Irska – říká přirovnání, které dnes patří mezi loci communes. Každý Polák (a každý Litevec) ví, že velká Mickiewiczova poema Pan Tadeáš začíná slovy „Litvo! Má otčino!“² V tom začátku celé básnické skladby je ale dvojitý paradox, protože Litva Pana Tadeáše je vlastně dnešní Bělorusko. Miłosz na rozdíl od Mickiewicze pocházel z vlastní Litvy, a když v dětství Pana Tadeáše četl, divil se, že se v knize mluví o bucích a chrtech, což byly věci, které doma nikdy neviděl. Byl však spisovatelem kulturního pohraničí stejně jako Mickiewicz, ale i Celan, Yeats, Italo Svevo nebo Kavafis. Pohraničí často plodí konflikty či přímo války včetně válek světových, ale je to nepochybně také živná půda pro talent.

Narodil se v Šetejnách a jim také věnoval báseň, která byla recitována před kostelem Na Skałce v den jeho pohřbu nejprve polsky, poté litevsky a dále ještě v několika dalších jazycích:

(…)
Tam dole za stromy strana Řeky, za mnou a za domy strana Lesa, napravo strana Svatého Brodu, vlevo Kovárny a Přívozu.
Kamkoliv jsem putoval, po všech světadílech, vždy jsem se tváří obracel k Řece.
Cítil jsem vůni a chuť rozkousané bíločervené šťavnatosti puškvorce.
Slyšel staré pohanské písně ženců vracejících se z pole, když slunce jasných večerů dohasínalo za pahorky
(…)

Řeka se nazývá Nevėžis, polsky Niewiaża. Šetejny leží v samém středu dnešní Litvy, na rozhraní mezi dvěma jejími částmi, Žemaitska a Aukštaitska. Větší z nich je Aukštaitsko. Pochází odtud rod starých litevských knížat, který stál u zrodu litevského státu. Žemaitsko zase proslulo svou oddaností dávným zvykům a archaickému jazyku. Ve znaku Aukštaitska je litevský Vytis, tedy jezdec na koni, Žemaitsko má zase medvěda. Miłosz se často rád přirovnával k žemaitskému či litevskému medvědu. Jednou jsme si spolu povídali o krásné bajce, kterou napsal za časů Adama Mickiewicze litevský básník Simonas Stanevičius. V ní se na břehu Nevėžisu potkají medvěd s koněm. Medvěd má řetěz kolem krku a kůň je spoutaný postrojem. Je to zjevně obraz carského Ruska, které drtilo Žemaitsko i Aukštaitsko stejně jako Polsko a které se rozpadlo, když bylo Miłoszovi šest let. Okolí Šetejn odedávna obývala vlastenecká šlechta a sedláci známí svou nepoddajností. Obě tyto vrstvy se aktivně účastnily povstání v roce 1863 pod vedením litevského kněze Antoniho Mackiewicze. K místní šlechtě patřili i Miłoszovi rodiče, Aleksander Miłosz a Weronika Kunat. Otec měl pravděpodobně srbský nebo lužickosrbský původ, zatímco matka byla Litevka, která však mluvila polsky.

„Vyrůstal jsem v provinčních pověrách,“ uvedl sebeironicky Miłosz v jednom ze svých posledních rozhovorů. Pověry jsou pověry, avšak je známo, že málokdo byl ponořen do svého vlastního místa a času tak jako Miłosz. Měl vnitřní sílu, disciplínu a nezdolnost, velmi litevské vlastnosti, které se zrodily v prostém světě selských ctností a každodenní práce. Zjevně je to typické pro každé společenství na podobném stupni vývoje, avšak na Litvě to bylo umocněno. Ať tak či tak, Miłoszovy romány a eseje nás nutí, abychom tomu věřili. Básník byl vždy přesvědčen, že z dětství a mládí v Litvě si nese základy svého pohledu na svět, zvláštní antitotalitní konzervativismus, zavrhování nihilismu a etického relativismu, hledání stálého hodnotového žebříčku a pevného bodu, víru v rozum, ale také svérázný panteismus, hlubokou úctu k přírodě a jejím rytmům, chápání přírody jako ztraceného ráje, který je však možné znovu nalézt. Myslím, že litevská zkušenost zanechala stopy i na vztahu básníka k jazyku jako jevu v jádru poetickému, který je zároveň zdrojem osobní i národní identity. Zmiňme povahový rys, o němž se mluví v Údolí Issy. Je to „klid a umírněnost ve vyslovování soudu o sobě samém“.

Jak jsem se již zmínil, obnovení nezávislosti Litvy a Polska zplodilo vzájemné nepřátelství. Rodina Miłoszových byla nucena se přestěhovat do Vilniusu, který byl tehdy od „kovenské Litvy“ oddělen jakousi železnou oponou, tedy jejím předchůdcem.³ Nádherná barokní metropole někdejší litevské říše básníka ovlivnila snad ještě víc než rodná vesnice. V její historické paměti se uchovaly teologické disputace sedmnáctého století, spory romantismu a osvícenství. I když to tehdy byla dosti zanedbaná provincie na samém okraji polského státu, žili zde výjimeční lidé spojení především se zdejší slavnou univerzitou, kterou kdysi studoval i Mickiewicz. Stýkaly se zde jazyky, zvyky a epochy. Bylo to polské kulturní ohnisko, ale kromě něj zde bylo rovněž ohnisko litevské, běloruské a židovské kultury. Jak Miłosz přiznával i ve svých básních, nikdy nemohl na Vilnius zanevřít. „Je to magické, magické město,“ řekl v posledních týdnech života lékaři, který jej ošetřoval.

Už na gymnáziu poznal neuvěřitelnou různorodost tohoto města. V jednom z pozdních esejů zmiňoval podivná příjmení spolužáků: Alchimowicz, Blinstrub, Bobkis, Bolbot, Czebi-Ogły, Dabkus, Meyer, Meysztowicz, Mikutowicz, Mirza-Murzicz, Swołkień, Siemaszko, Wolejko. Byla to obyčejně příjmení nepolská, tedy běloruská, litevská, často tatarská, sem tam německá, nebo dokonce dánská. Nebyla mezi nimi židovská příjmení, neboť Židé obyčejně navštěvovali své vlastní školy. Miłoszovo gymnázium bylo pojmenováno po Zikmundu Augustovi, polském králi a litevském velkoknížeti ze 16. století, který byl původem Litevec, avšak jazyk svých předků už neznal. Nedaleko se nacházelo další gymnázium, a to gymnázium Vitolda Velikého. Tento starší příbuzný Zikmunda Augusta zase symbolizoval litevský separatismus a sepětí s národním jazykem a tato škola připravovala kádry pro budoucí litevský Vilnius, který však zůstával ve sféře snů. Vládnoucí garnitura dělala, co mohla, aby město připoutala k Polsku, a nevyhýbala se při tom ani represím vůči Litevcům a Bělorusům. Většina polských obyvatel sdílela národoveckou ideologii. „Pár jednotlivců smýšlelo jinak a byli to lidé velmi zajímaví, cenní a plní energie,“ napsal Miłosz v roce 1978. Takzvaní krajovci, Ludwik Abramowicz, Michał Römer a další, snili ještě před první světovou válkou o vzkříšení někdejší Litvy jako baltoslovanského Velkoknížectví, které by sice existovalo ve federaci s Polskem, avšak zachovalo by si svou identitu a svébytný charakter. Skupina krajovců neztratila vliv zcela ani v Miłoszově době. Udržovala si své postavení v souladu s místní tradicí, dle níž se občané Velkoknížectví považovali za duchovně bohatší, než byli Poláci z „koruny“, tedy obyvatelé Varšavy či Krakova. Vždyť z Velkoknížectví pocházeli a za Litevce se považovali třeba Adam Mickiewicz a také zakladatel nezávislého Polska Józef Piłsudski.

Provinciální stagnace nezřídka předchází vzpourám. Gymnazista a posléze univerzitní student Czesław stál v opozici vůči většině. Jeho vzpoura se projevila i tím, že následoval myšlenku krajovců. Láska k Litvě pro něj nebyla neslučitelná s láskou k Polsku, stejně jako pro Mickiewicze a Piłsudského. Odtud vzešlo snění o zcela novém řešení otázky Vilniusu. Ve svých dvaadvaceti letech uveřejnil v časopisu mladých literátů Żagary esej, v němž psal o svém městě sice s kousavou ironií, avšak v jádru věci vážně: „Vilno je krásné a ponuré město na severu. Z okna je vidět hrbolaté dláždění, kaluže a hromady hnoje. O kus dál popraskané zdi a dřevěné ploty. Uprostřed města se psi perou uprostřed ulice a žádné auto je nevyplaší. Je to ale ubohé hlavní město! Copak boj o ty křivolaké uličky židovského ghetta není směšný? O ty zříceniny velkoknížecího paláce? O těch pár chudičkých okresů v okolí, jejichž obyvatelé pěstují len na neplodných píscích, místo tabáku kouří višňové listí a místo zápalek mají křesadlo?“ Zvlášť z důvodu ohrožení ze strany nacistického Německa navrhoval Miłosz kompromisní polsko-litevské sblížení, po němž by Polsko přestalo považovat Vilnius výlučně za svůj a ztrátu města by nepovažovalo za nenapravitelnou škodu. To vyústilo pouze v konfiskaci příslušného čísla časopisu a ve vyšetřování, které nakonec prokuratura zastavila.

Żagary, které vycházely ve Vilniusu v letech 1931–1934, si za svůj název zvolily místní litevské slovo označující chrastí či suché větvičky. Miłoszovo jméno zůstalo navždy spojeno s tímto periodikem. Publikoval zde mimo jiné překlady litevské literatury a eseje o ní. V těchto záležitostech mu pomáhal mladý novinář Pranas Ancevičius, politický emigrant z „kovenské Litvy“. Básník ho po celý život považoval za jednoho ze svých učitelů. Miłosz tehdy překládal a velmi oceňoval litevského básníka Kazyse Borutu (cenil si jej i Ancevičius), příslušníka anarchistické levice a pozdějšího vězně gulagu. Nelze však pominout ještě jiné jméno. V té době měl na Miłosze velký vliv jeho jmenovec a vzdálený příbuzný Oskar Miłosz, kterému Litevci říkají Oskaras Milašius. Byl to člověk z jiného těsta než Ancevičius a Boruta. Polský šlechtic narozený v Bělorusku matce židovce, který jako by ztělesňoval složitost tamních dějin a etnických vztahů, vsadil na Litvu, stal se diplomatem litevského státu a bojoval o Vilnius na mezinárodním poli, pročež ho mnoho Poláků považovalo za zrádce. Jazyk své nové vlasti se nikdy nenaučil, zato psal básně ve francouzštině. Zpočátku to byla poezie dekadentní (přátelil se s Oscarem Wildem), později metafyzická, zcela originální a svým způsobem prorocká. Žil v Paříži, kde mladého Czesława přijímal na litevském velvyslanectví.

Tento hledač skrytého smyslu věcí a dějin, kosmopolita, jehož Litevci považovali a stále považují za svého, byl pro básníka něco jako duchovní učitel. Právě Oskar Miłosz je hrdinou jednoho z posledních Czesławových básnických cyklů jménem Czeladnik (Tovaryš); titul zjevně označuje mladšího z obou básníků. Ovlivnil celou jeho tvorbu spředenou kolem témat katastrofy, vykoupení a velké proměny.

Na krátký čas na počátku druhé světové války se Miłosz dostal do Kaunasu, kde našel ještě jednoho litevského přítele. Byl to Juozas Keliuotis, redaktor avantgardního časopisu Naujoji Romuva, který publikoval překlady Joyce a Kafky (mj. také Oskara Miłosze) a do Litvy přinesl evropské filozofické proudy (hlavně francouzské). Po válce Keliuotis prošel stalinskými lágry stejně jako Boruta, avšak jeho politická orientace byla zcela odlišná.

Všechny tyto styky a vlivy vyústily v jedno. V poznání, že jakýkoliv etnocentrismus je nepřijatelný, ať je polský, či litevský, že každý problém a samozřejmě i problém Vilniusu je třeba zkoumat z mnoha rovnocenných hledisek. Léta uvažování o osudech Vilniusu dovedly Miłosze ke stručnému závěru: „Každý, kdo tomuto městu přeje dobré, si musí nezbytně přát, aby Vilno bylo hlavním městem – což automaticky předpokládá zřeknutí se nároků na ‚polské Vilno‘ z polské strany.“⁴ V exilu a později též v Polsku našel lidi podobného smýšlení, především Jerzyho Giedroyće. Právě tyto osobnosti nakonec vyřešily otázku „litevského Jeruzaléma“, neboť vyšlapaly cestu, po níž později kráčeli politici.

Miłosz byl nucen opustit Vilnius v roce 1940, kdy do města přijely Stalinovy tanky. Vrátil se po dvaapadesáti letech a napsal o tom nádherný poetický cyklus, a to právě v okamžiku, kdy se město poprvé od 18. století či snad až od středověkých časů znovu stalo hlavním městem nezávislého státu. Tehdy už byl jeden z nejslavnějších světových básníků a nositel Nobelovy ceny. Patřil k těm, které exil nezlomil. Nepřetržitě psal, nejčastěji na témata spojená s Vilniusem a Litvou. Miłoszovy hutné básnické texty plné odboček a vizí vytvořily téměř mytologický obraz vlasti, který v povědomí dnešního čtenáře stojí po boku obrazu Litvy Mickiewiczovy, i když je vystavěn zcela jinak, na základě koláže. V knize Zotročený duch (1953, česky 1992) jako jeden z mála hovořil o tragédii Baltů. Krajině svého dětství a mládí věnoval knihy s výmluvnými názvy Rodná Evropa (česky 1997), Když vyjdu ze svých ulic, Hledání vlasti.

Říkal, že píše v prázdnotě, prakticky bez čtenářů, že rukopisy schraňuje v dutině stromu (což byla mimochodem v 19. století starolitevská tradice). Avšak doslova tomu tak nebylo. Jeho texty zakrátko začaly pronikat do Polska, a dokonce i do Litvy okupované Sovětským svazem.

Zde si dovolím osobní vzpomínku. Poprvé jsem několik Miłoszových básní četl v neumělých litevských překladech v už zmiňovaném časopisu Naujoji Romuva. Určité ročníky tohoto periodika byly zakázané, avšak můj otec schraňoval jedny z mála jejich výtisků. Později se mi do rukou dostala Rodná Evropa, doručená do Vilniusu neuvěřitelným způsobem. Text celé knihy, stránka za stránkou, byl zasílán v dopisech, dvě stránky nakonec scházely. Když jsem v době jistého uvolnění dostal povolení ke krátké cestě do Polska, využil jsem tuto příležitost a při návštěvách Jana Błońského a Wiktora Woroszylského jsem horečně četl zakázané knihy, především Miłosze. Něco jsem o něm věděl už v době, kdy Josif Brodskij měl odjet do nuceného exilu a kdy jsem přijel do Petrohradu (tehdy ještě Leningradu) se s ním rozloučit. Na bohatém slavnostním obědě, který jsme vydatně zapili, se mě Brodskij zeptal, kdo je podle mě nejlepší polský básník a jestli je to Zbigniew Herbert. Odpověděl jsem, že zajisté, ale že je tu také Miłosz. „A komu je ten Miłosz podobný?“ „No, především sám sobě, ale trochu možná i Audenovi a trochu tobě, Josife.“ „Jestli je to tak, bude to určitě dobrý básník.“ Brodskij odjel do Států a věděl o Miłoszovi jen toto, avšak zanedlouho se s ním seznámil a vzniklo mezi nimi plodné přátelství. Oba milovali Litvu, která je svým způsobem spojila.

Miłoszův zájem o litevské záležitosti měl pro mě jisté důsledky. Asi v roce 1973 jsem dostal z Varšavy dopis od Wiktora Woroszylského, který mi psal, že četl mou báseň Rozhovor v zimě v překladu velkého básníka. Odpověděl jsem, že nejspíš vím, kdo je překladatelem, neboť velkých básníků nemáme nazbyt, ale že bych chtěl vědět, kde se překlad objevil, jestli to bylo v jistém kulturním městě. Měl jsem na mysli Paříž a tamní časopis Kultura.⁵ Woroszylski potvrdil mé domněnky a zakrátko mi tajnou cestou přišlo ono číslo Kultury. Cítil jsem se, jako by mě pasovali na rytíře. Když jsem se pak po čtyřech letech dostal do exilu, právě Czesław Miłosz mi pomohl víc než jiní, nejen tím, že mi poradil, ale už tím, že vůbec existoval. Byl živým důkazem toho, že exil nemusí znamenat prohru. Měl jsem dojem, že ke mně choval určitou náklonnost, i když v ní byla i trocha otcovské ironie. Často jsme dlouze hovořili o Litvě a naší společné alma mater. Přinesl jsem mu jisté zprávy o jeho dávných litevských přátelích, neboť jsem osobně znal jak Borutu, který se ve stalinských vězeních zatvrdil, tak Keliuotise, jehož věznění bohužel zlomilo. Anceviče jsem nepotkal nikdy, ale znal ho dobře můj otec. Tak se po mnoha letech spojily nitě vzpomínek a potvrdilo se, že v kultuře stejně jako v přírodě nic nemizí. Znal jsem okolí Šetejn, i když přímo samotné Miłoszovo rodiště nikoliv. Rozhovory na toto téma našly ohlas ve slavné Czesławově básni Osobní sešit: Hvězda Pelyněk:

Když Tomáš přivezl zprávu, že dům, kde jsem se narodil, už není, 
ani alej, ani park svažující se k řece, nic, 
zdál se mi sen o návratu. Barevný. Létat jsem uměl. 
A stromy byly ještě větší než v dětství, protože rostly po celou dobu, co už tam nebyly. (…)⁶

Miłosz se dočkal obnovy Šetejn, kde se nyní nachází kulturní centrum, jež nese jeho jméno. Byl mu udělen čestný doktorát Univerzity Vitolda Velikého v Kaunasu, kde kdysi býval rektorem jeho oblíbený krajovec Michał Römer. Ve Vilniusu znovu potkal Brodského, neboť se společně s Wisławou Szymborskou a Günterem Grassem účastnil odhalení pamětní desky na jeho počest. Při té příležitosti citoval Josifova slova: „Litevci jsou nejlepší národ impéria.“ Miłoszovo dílo bylo vydáváno v mnoha jazycích, ale asi nejvíce jej zajímaly překlady do litevštiny. Někdy byly publikovány dříve než polské originály. Obdržel čestné občanství Litvy, což jenom stvrdilo jeho status básníka obojího národa, tentýž status, jakého se dostalo Adamu Mickiewiczovi. Tak se završila litevská kapitola velkého života.

Před rokem jsme seděli se Seamusem Heaneym v Miłoszově krakovském bytě před bustou Eurydiky – předčasně zesnulé básníkovy ženy Carol. Miłosz tehdy nejspíš napůl žertem řekl, že jeho úplný životopis dokáže napsat jedině Litevec. Útrapy životopisce mi ale nepřísluší. Místo životopisu bych mohl poskytnout jenom hrstku vzpomínek. Ale nevylučuji, že se ta předpověď někdy splní.

(2004)
 

1. Czesław Miłosz. „Vilno a Vilnius“ In: Saligia a jiné eseje. Přeložil Josef Mlejnek. Brno: Barrister & Principal, 2005. s. 16–17. ^zpět
2. Adam Mickiewicz. Pan Tadeáš, čili, Poslední nájezd na Litvě. Přeložil Erich Sojka. Praha: Odeon, 1969, s. 9. ^zpět
3. Sídlo nejvyšších litevských státních orgánů bylo v Kaunasu; pol. Kowno. ^zpět
4. Czesław Miłosz. „Vilno a Vilnius“. In: Saligia a jiné eseje. Přeložil Josef Mlejnek. Brno: Barrister & Principal, 2005. s. 15 ^zpět
5. Polské exilové periodikum, které v letech 1947–2000 vydával Jerzy Giedroyć. ^zpět
6. Czesław Miłosz. „Zvláštní sešit: Hvězda Pelyněk.“ In: Hymnus o perle. Přeložil Miroslav Červenka. Praha: Mladá fronta, 1992. s. 97–108. ^zpět