Ruskou básnířku, překladatelku a disidentku Natalii Gorbaněvskou (nar. 1936) znají lidé v České republice a na Slovensku jako jednu z osmi statečných, kteří 25. srpna 1968 uspořádali na Rudém náměstí v Moskvě pokojnou demonstraci proti vpádu sovětských vojsk do Československa. Po více než čtyřiceti letech vychází její kniha Poledne (Polděň, 1969), v níž podala svědectví o těchto událostech i důsledcích, které měly pro jejich aktéry, i v českém překladu, jehož autorem je Milan Dvořák. V současné době žije Gorbaněvská v Paříži, kam emigrovala v roce 1975, krátce po svém propuštění z psychiatrické léčebny, kam ji režim za účast na demonstraci poslal. Gorbaněvská ale není jen disidentka a do dnešních dnů i aktivní bojovnice za lidská práva. Je to také – a především – básnířka a překladatelka. Své básně si Gorbaněvská cení víc než svůj protest, ale její protest je (alespoň u nás) známější než její básně. V Sovětském svazu kolovaly autorčiny verše v samizdatu (oficiálně jich bylo publikováno jen několik), na začátku 70. let jí vyšly dvě sbírky v zahraničí. Až po emigraci mohla začít vydávat své básně systematicky. Její poezie bývá zařazována do linie, která je zastoupena především Annou Achmatovovou a jejími následovníky Josifem Brodským, Anatolijem Najmanem a Jevgenijem Rejnem. V básních Gorbaněvská velmi často reflektuje svou zkušenost odpůrce sovětského systému, zkušenost, která ji vede k obecnějším úvahám nad úlohou a osudem člověka ve společnosti. Z hlediska formy jsou její básně poměrně klasické, velmi často rýmované. Gorbaněvská klade důraz spíš na významovou stránku než na tu výrazovou; zříká se například jakýchkoli formálních experimentů. Výrazným rysem jejích básní je akcentace zvukové stránky slov, která způsobuje eufoničnost, nebo naopak kakofoničnost básní a předurčuje je k hlasitému předčítání.

Knihu Poledne napsala Gorbaněvská bezprostředně po srpnových, potažmo říjnových (soudní proces s demonstranty se konal v polovině října) událostech – v sovětském samizdatu se objevila už v létě 1969 – a stihla to ještě před tím, než ji zatkli a odvezli na „léčení“ do psychiatrického sanatoria. Na začátku sedmdesátých let vyšla kniha v zahraničí, v Rusku se oficiálního vydání dočkala až v roce 2007. Autorka zde shromáždila materiály týkající se demonstrace a následného soudního procesu, k nimž jen tu a tam připojila krátké vysvětlení, které však slouží spíš lepší orientaci než tomu, aby byly události nějak zhodnoceny. Nejde o emotivní líčení, ale o prosté zaznamenávání faktů. Materiály mluví samy za sebe a výpovědní síla celého textu je díky jejich pouhému zprostředkování možná větší, než kdyby šlo o autorčinu reflexi. Knihu tvoří koláž chronologicky řazených dokumentů: článků z ruského i z československého tisku, dopisů, oficiálních výzev, záznamů soudního procesu, osobních svědectví těch, kdo se stali svědky demonstrace, a také přátel obžalovaných, kteří strávili tři dny před budovou soudu, aniž by byli vpuštěni dovnitř, přestože byl proces prohlašován za veřejný. V první části se objevují články z Pravdy z 21.–25. srpna, které se střídají s oficiálními reakcemi na okupaci přímo z ČSSR. Už jenom v kladení protichůdně vyznívajících textů (agitační články z Pravdy, v nichž sovětští občané pateticky a jednomyslně schvalují bratrskou pomoc Čechoslovákům, vedle zděšených a zoufale bojovných reakcí, které přicházely z okupovaného Československa) spočívá napětí, a čtenář tak musí těmito texty, které zpřítomňují dosud nevyprchanou hořkost, do dalších částí knihy proskočit jako hořící obručí. V následujícím oddílu popisuje Gorbaněvská samotnou demonstraci, zatýkání účastníků, domovní prohlídky v jejich bytech a vyšetřování, na jehož základě byli demonstranti postaveni před soud a následně odsouzeni k několika letům vězení či pracovních táborů, nebo prohlášeni za nepříčetné a internováni v léčebně pro duševně choré. Dále následují zápis soudního řízení, kapitola věnovaná osudu Viktora Fajnberga, jednoho z demonstrantů, zmínky o dalších, i když ne tak známých a spíš individuálních protestech proti vyslání vojsk do ČSSR a autorčiny básně, které reflektují zprostředkovávané události. Za zmínku stojí i velmi cenný doslov Adama Hradilka k českému vydání, v němž jsou popsány československé osudy knihy Poledne, její pašování do Československa a dále na západ.

Určující moment knihy – co do počtu stránek, ale i obsahem a naléhavostí – představuje část o soudním procesu, což ve své předmluvě k prvnímu ruskému vydání zdůrazňuje i autorka: „Zápis soudního řízení se mi jeví jako ústřední a nejvýraznější materiál knihy. Je tam obsaženo vše – motivace, povahy, čas i místo. Už v průběhu přípravy rukopisu mi to připadalo jako podivuhodné dramatické dílo, sepsané životem.“ Jde o prostý přepis soudního jednání, složený z replik obžalovaných, svědků, advokátů a ostatních účastníků soudu. Gorbaněvská nazvala tuto část Monstrproces – a poskytnuté materiály opravdu upomínají na groteskní hrůzu stalinských procesů z třicátých let, i když nemají tak tragické vyústění. Chybí zde jakékoli komentáře, a přesto se těch sto padesát stránek čte jako napínavý román, v němž čtenář drží palce spravedlivým a touží po potrestání zloduchů – až do chvíle, kdy si s trpkostí znovu uvědomí, že čte historický dokument. Ačkoliv Gorbaněvská popírá, že by se ona a její přátelé cítili jako hrdinové, z těchto dokumentů jejich statečnost vyvstává velmi jasně. I když věděli, co je čeká, trvali na svém přesvědčení a – zcela v souladu se zákonem, a přesto naivně – tvrdili, že za přesvědčení být souzeni nemohou. Svým pevným postojem poukázali na fraškovitost soudu a sovětské justice, ale i na slabost obrovského sovětského impéria, které se cítilo ohroženo osmi tichými demonstranty, a proto proti nim tak tvrdě zasáhlo.

Gorbaněvská nesledovala knihou Poledne literární cíle. Šlo jí o co nejpřesnější zachycení událostí, jichž se účastnila. Materiály, které za tímto účelem poskládala, však bezděčně vytvořily strhující a naléhavé literární dílo, které lze číst nejenom pro jeho neoddiskutovatelný historický a morální význam. Je dobře, že kniha konečně vychází i česky. Už proto, že události, které jsou v ní popisovány, nepodléhaly falešným výkladům jen ve své době, ale jsou předmětem sporů a nejednoznačných reakcí i nyní, jak dokazuje například článek Gorbaněvské publikovaný v roce 2008 v ruském časopise Něprikosnovennyj zapas (v češtině je článek dostupný zde).