Se zpožděním 66 let od data vzniku prvních textů zde obsažených vyšel loni výbor z básní Jaroslava Kabíčka (1931–1996), napsaných v rozmezí 40.–70. let. Autora známého mnohem spíše coby vynikajícího překladatele z ruštiny (Ivanov, Bělyj, Sluckij), litevštiny, ukrajinštiny a francouzštiny tak vlastně až nyní můžeme postavit po bok Jana Zábrany.

Výbor s titulem Kolmý déšť obsahuje téměř stejné množství nejrůznějších přílohových a doplňkových materiálů jako autorových různě uspořádaných původních básní ze šuplíku, který se vysunul až po jeho smrti. Nejprve vydal obsáhlý blok původních i překladových textů, vzpomínek blízkých či vzdálenějších známých a dokumentárních materiálů, vyšlý v revue Souvislosti (2006) péčí Petra Borkovce a překladatelových přátel, krátce se otevřel Listům (4/2007) a až r. 2012 také pro takzvanou širší čtenářskou obec v přítomném tenkém výboru. Jeho obrazová příloha představuje autora na černobílých fotografiích v průřezu životaběhem a obrázek o básnicky neznámém tvůrci dokreslují vzpomínky jeho přátel (Falada, Pelán, Šulc, Putna ad.), jeho krátký životopis, seznam překladů z jeho pera a ediční poznámka Jana Šulce, v níž se Kabíček nejvíce ukazuje jako jeden z četných z „oloupené generace“, jako nově objevený básník, jenž za svého života publikoval jen drobty. Nadto jako básník výjimečný a hotový.

K recenzi výboru (z ruky Petra Borkovce, jenž básně vybral, uspořádal, k vydání připravil) by bylo potřeba někoho, kdo tu momentálně schází: nějakého Vladimíra Binara, Jiřího Levého, Jana Wiendla, Frédérica Deloffrea nebo rovnou Mukařovského s Červenkou či jiného mistra poetické analýzy. Kabíčkova opožděně zprostředkovaná původní tvorba totiž výrazně převyšuje soudobou básnickou produkci (přimknutou téměř výlučně k volné formě) autorů, jejichž sbírky jsou opatřeny tímtéž letopočtem vydání: především vybroušenou, pevnou stavbou veršů, kterou podpírá pravidelný rytmus, rým, stopa, metronomový dech. Teoretik verše by byl schopen postihnout všechny finesy, figury a tropy Kabíčkova obtížně překonatelného řemeslného umu, jímž z všem dostupných, ale dnes málokomu přístupných formálních prostředků činí dokonalé nástroje – svrchované nositele básnického vyjádření, precizní a líbezně melodické. Tento by je postihl, čtenář si je jednoduše užije: Kdepak volný verš! Kdepak „svobodná“, rozvlněně nemuzikální, nad zvuk povznesená nezávislá skládanka, kterou nazýváme kupříkladu báseň v próze! Hned ale vezmeš zvolání zpět a připadneš třeba na soudobého tvůrce sonetů mladé generace, Ondřeje Hanuse, jenž na sonet dokonce „kdysi přísahal“, mimo jiné o něm napsal diplomovou práci (od Vrchlického po – opět – Zábranu), hodlá mu zasvětit svou disertaci, rozšiřující záběr absolventské práce do sonetové současnosti, v níž se Kabíčkovi dozajista pověnuje. Znělkami ostatně vyplnil dvě vlastní sbírky: oceňované Výjevy i předchozí Stínohrad. To jen aby Hanusův příklad ilustroval, že sonet v české poezii nevymírá. Že jde o verš hudebně vyladěný, eufonický, předepisuje i toto zvolené tvarosloví Kabíčkovy básně (označíme-li tak výbor jako celek): znělky nebo jejich variety či fragmenty, velmi pravidelně rýmované a rytmizované. Celek výboru tak působí možná až starosvětsky, ale mnohem spíše jednoduše klasicky. Kvartetové schéma řekněme abab cdcd doplňují variabilní rýmové vzorce tercet spíše italského rýmování, vtělená často do rytmu vzestupně jambického.

Sonet, víme, patří mezi výsostné básnické žánry a Kabíček – to už víme méně – mezi výsostné sonetisty. Umí se znělkou zacházet s pokorou i macešsky, jak vítáno. A tady by opět přišel s odborným slovem teoretik verše a vyzdvihl by Kabíčkovu schopnost zbudovat také vnitřní strukturu verše po slíbeném způsobu teze-antiteze-syntéza. Ocenil by jeho dovednost nejen plně dostát požadavkům formy, ale i si s formou vzrušujícně pohrát: tu ji pokrátit, tu pozměnit metrum či rýmovou matrici, onde narušit lyrický znělkový charakter epickou náplní. Zdůraznil by jeho skvělou takzvaně neotřelou metaforiku, zálibu v epanastrofách a anaforách (figury opakovací četné). Povšiml by si, že mezi kusy křehce milostnými jsou i pamfleticky společenskokritické, mezi něžně reflexivními krutě ironické, mezi kvapně se valícími i ty zpomaleně tekoucí; zaznamenal by, že svět je básníkovi „rovinou, která ho vždy zradí“.

Obrátíme-li se k tematické lince, velmi často Kabíček ve svých tvarově bohatých básních vídá krajinu, místo, město – topos rodiště, rodné vsi, pohled na náměstí… Celý první oddíl výběru z Kabíčkovy pozůstalosti patří místím či pomístním názvům: Miskov, Vratrkov, Sušetice (1946–1956), ve vynikající zkratce modelující atmosféru lokality. Pasáž vzpomínek na blízké osoby, ztracené či spíše vyhaslé lásky a touhy není nějakým básnickým žvatláním či mudrováním nad ušlými léty a bobtnajícím oparem stáří; nejpůsobivější jsou po mém soudu ale básně-portréty z let 1955–1957, skici k povaho- a životokresbám, s tolika lidsky přesnými pozorováními a jejich básnicky dokonalými ztvárněními, jež se básníkovi podařilo vtěsnat do úzké komory sonetu, že čtenář zalituje krátkosti tohoto oddílu. Dovolím si přepsat alespoň jeden portrét:

Tvoje tvář je nudná a prázdná
jak venkovský rynk
Výklady očí zaprášené
V trafice úst visí staré noviny

Kočičími hlavami vět
dláždíš ten ušlý rynk
Myšlenky ze slov kapou
řidčeji než bijí věžní hodiny

Kompaktní část Týden, se sedmi očekávanými kusy, přináší kromě zjevné aluze na Tomanovy Měsíce velmi melancholický postoj ke světu, jenž se v týdnech rodí a do úmoru opakuje. Jadranské sonety, celek na způsob věnce sonetů opakujícího verše z dílčích znělek (v závěru střední části výboru), hned v prvním verši úvodního sonetu tematizuje to nejpodstatnější: „Jsme z generace oloupené/ o barvy světa trsy hvězd / jež jako růže srdcem zřené/ voní nad kouřem cizích měst.“ Pocit ztráty, stesku z nenaplnění, promarněného žití je neodbytným průvodcem sbírkou.

Výběr z Kabíčkovy básnické tvorby ukazuje jednoznačně, že jde o pravověrnou poetickou klasiku. Oč později byly jeho verše objeveny pro obdivovatele poezie, s o to důsažnější naléhavostí je potřeba Jaroslava Kabíčka vřadit mezi přední české autory pevných staveb, mezi autory formátu českých monolitů minulého století (Seifert, Hrubín, Nezval, Skácel). V anotaci se píše, že tyto básně „svým étosem a básnickou naléhavostí dalece překračují dobu, v níž vznikly“. Řekla bych, že skutečně ano, ale oběma směry, jaksi dopředně i zpětně: některé básně jako by ani nepříslušely době svého vzniku a mnohem lépe ladily s časem o nějakých sto let dříve: to je dojem vyvolaný ne snad použitým lexikem či formou, ale i způsobem básnického vidění.

Už jen jako obvykle vyjádřit vděk nakladatelství Torst, že ještě stále pokračuje ve vlastní tradici vydávání knih: těch, které by bez ohledu na dobu svého vzniku neměly zůstat opomenuty, budeme-li mít potřebu se vyhnout obvyklé formuli „splácení dluhů“, tradici přinášení toho dobrého, co ještě stále lze čtenářům vynajít, objevit.