V roce 1997 básník Petr Borkovec uveřejnil v Lidových novinách zprávu z Mezinárodního setkání spisovatelů Vilenica ve Slovinsku (její celé znění pak vyšlo v Souvislostech č. 3–4/98). Jmenoval v ní různé slavné laureáty vilenické ceny, mezi nimi i litevského básníka Tomase Venclovu (ve Vilenici byl oceněn v roce 1990), o kterém napsal, že „je neuvěřitelné, že dosud nemáme ani výbor z jeho básní“. Ten neuvěřitelný stav vydržel ještě dalších víc než patnáct let. Teprve pak se konečně objevuje výbor z českých překladů poezie jednoho z nejuznávanějších litevských básníků. Na začátku letošního roku totiž editorka Věra Kociánová vydala v nakladatelství Venkovské dílo Venclovovy básně v dvojjazyčném česko-litevském vydání pod názvem Čas rozpůlil se… / Įpusėja para…

Je třeba dodat, že tyto básně byly přeloženy a připraveny k vydání už v roce 1995, neboť výbor tvoří překlady, které pořídila překladatelka Alena Vlčková (1942–2011) ve spolupráci s básníkem a překladatelem Jaroslavem Kabíčkem (1931–1996). Tito dva překladatelé byli vlastně jediní, kdo se u nás záhy po roce 1989 zabýval litevskou poezií. Jejich překlady Venclovových básní vyšly už v r. 1990 ve Tvaru, v r. 1991 v Souvislostech a v letech 1993–94 v Lettre Internationale. Pro knižní vydání se však tehdy nenašel nakladatel.

Výbor se skládá z dvaceti básní, otištěných jak v českém překladu, tak v litevském originále. Nejstarší básně jsou z 60. let, mezi nimi např. Památce básníka. Varianta, kterou Venclova dedikoval svému vzoru Osipu Mandelštamovi, nebo Báseň o přátelích věnovaná Natalii Gorbaněvské (v r. 1975) a napsaná v r. 1968 krátce po srpnové demonstraci na Rudém náměstí v Moskvě, na které Gorbaněvská a dalších sedm disidentů vystoupili na protest proti obsazení Československa Rudou armádou. Dále zde najdeme důležitou báseň Rozhovor v zimě, kterou Venclova reagoval na krvavé události v severopolských přístavech v prosinci 1970, a četné básně z doby jeho amerického exilu. Nejmladší báseň z r. 1992 Tu, felix Austria pak reflektuje válku v Jugoslávii.

Ve Venclovových básních, jež se mimochodem většinou drží nějaké metriky, najdeme velké množství odkazů na antické mýty a hrdiny, na díla světové literatury a kultury, ale také zeměpisné a historické odkazy. Autor sám přirovnává svou poezii k poiesis docta – tedy k „učené poezii“ – a dodává: „Vždy jsem se vyhýbal myšlenkovým či emočním klišé, prázdnému ‚filozofování‘, přehnané citovosti, spontánním výlevům, ale také šokujícím hrubostem, které v poslední době v Litvě (a nejen tam) přišly do módy. (…) Pro mě je poezie hodnotná a vzácná věc. Kdo se jí chce věnovat, musí zvládnout řemeslo, vypěstovat si chuť, poznat a zamilovat si tradici (a někdy též tradici vědomě odvrhnout). Pro poezii není cizí logika, umění převyprávět zajímavý příběh, zachytit odstíny pohledu či událostí, jejich dramatického rytmu, či snaha o formální efekty. Promyšlená kompozice a přísná disciplína jí nikdy nebyly na závadu. (…) Nejdůležitější je však pro mě smysl.“
Tomas Venclova: Visi eilėraščiai (Všechny básně), Vilnius, 2010. Překlad I. V.