Pořídit snímek jednoho roku v životě literatury je více než riskantní. Předně je obtížné rozlišit s nulovým odstupem nahodilé, efemérní jevy od rysů a tendencí stěžejních, od počinů, které vydrží nápor času. A navíc to vyžaduje vzít v úvahu složitou síť vztahů, kontext, v němž se děti s literaturou setkávají. A tento kontext tvoří nejen intencionální četba, tedy knihy, které přímo pro děti vznikly a vznikají, ale i četba neintencionální, knihy, které autoři pro děti primárně nenapsali, ale které si děti a dospívající „stáhli“ do sféry svého zájmu. Situaci literatury pro děti a mládež významně ovlivňuje i to, co se ze starší tvorby v daném okamžiku znovu ocitne – v reedicích, nových vydáních či různých úpravách – na trhu a v knihovnách. A samozřejmě nelze nechat stranou ani překlady – a to opět intencionálních i neintencionálních titulů. Při rekonstrukci kontextu literatury pro děti je třeba vzít rovněž v potaz periodika, speciálně časopisy pro děti a mládež, ale opět i ty, které děti a dospívající ovlivňují, i když jim nejsou určeny. Nemalou roli v životě literatury – samozřejmě nejen té, která je určena dětem a mládeži, – sehrávají dnes i média a další druhy umění (televize, video, počítače, film, divadlo, rozhlas...), které mohou vnímání literatury i novou tvorbu ovlivnit zásadním způsobem. (Pro ilustraci stačí zmínit Harryho Pottera nebo filmová zpracování Tolkienových knih.)

To všechno se do našeho „snímku“ literatury pro děti roku 2013 přirozeně nevejde. Těžištěm budou tituly české provenience a z větší části knihy nové. Nicméně onu složitou síť vztahů, do které nová produkce vstupuje, nelze úplně pominout. A tak začněme nejprve několika poznámkami ke kontextu, v němž se rodily české knihy pro děti a mládež v roce 2013.

Terén, do něhož vstupovala nová tvorba pro děti a mládež v roce 2013
Pro „zdravý“ život dětské literatury je důležité, aby byla v každém okamžiku k dispozici stěžejní díla minulosti. Každá nová generace se potřebuje seznámit s tím podstatným z dávné i nedávné minulosti, co patří k jádru kvalitní literatury. (Shodou okolností právě v roce 2013 vyšel překlad symbolické pohádkové prózy Jána Uličianského Analfabeta Negramotná, jejíž hlavní hrdinka se dostává do prekérních situací, protože nikdy neslyšela ani o Pinocchiovi, ani o Pipi, ani o Harrym Potterovi.) Dostupnost nebo aktualizace kvalitních starších děl nejsou důležité jen s ohledem na čtenáře, ale nastavuje se tím přirozeně i laťka pro novou tvorbu. Ze „zlatého fondu“ literatury pro děti je už od počátku 90. let právem pravidelně připomínáno novými vydáními nebo novými výbory dílo Jana Vladislava coby vynikajícího znalce pohádek z celého světa, jehož klasické adaptace patří k tomu nejlepšímu, co lze v tomto žánru najít. V roce 2013 vyšly z Vladislavova díla dvě reedice: soubor pohádek s dívčími hrdinkami O Bílé Karolíně a Černé Karolíně a soubor „klučičích“ pohádek O pasáčkovi a zámku na zlatých řetězech. Albatros je vydal s údajem, že jde o 1. vydání, i když to tak docela neodpovídá skutečnosti. První vydání obou souborů vyšlo už v roce 1971 v nakladatelství Svoboda, ale v době, kdy už byl Jan Vladislav zbavován možnosti publikovat, a tak se tyto dvě knihy ke čtenářům prakticky už neměly šanci dostat. Z různých Vladislavových pohádkových knih (Kočičí král, Keltské pohádky atd.) je sestaven soubor pohádek ProPánaKrále! se strašidelnými motivy nebo s motivy strašení, který v roce 2013 vydala nakladatelství Miroslav Pošta – Apostrof a Verzone. Škoda jen, že v knize není nikde uvedeno, kdo výbor sestavil, zda jde o soubor, který koncipoval ještě autor, nebo je dílem editora.

O připomenutí dalšího klasika české literatury pro děti se postaral Albatros, když jeho redaktor Petr Eliáš spolu s Adolfem Bornem připravili výbor z tvorby Miloše Macourka Všichni sloni v orchestru, a to tak, že vytváří pestrý obrázek svědčící o členitosti a bohatosti tvorby tohoto klasika moderní pohádkové prózy, ale i básníka. Originálním editorským počinem roku 2013 je výbor z poezie Vladimíra Vokolka Lidské klubíčko, už čtvrtý pokus Petra Šrámka nabídnout dětským čtenářům průhledy do „dospělé“ poezie. Po vynikající kompozici Nebe – peklo – ráj s podtitulem Tyglík české poezie pro děti 20. století (2009) a po dvou – po pravdě řečeno diskutabilních – výborech z roku 2012 (Hrábky drápky odpadky: Krasohled české poezie pro děti 19. století a výbor z poezie Jaroslava Vrchlického Začarovaný tatrmánek) je svazek z Vokolkovy tvorby skutečně objevný; není to jen kuriózum, ale obohacuje současný kontext o meditativní lyriku, s níž se v poezii pro děti příliš často nesetkáváme.

Po klasice ale nesahají jen seriózní editoři a nakladatelé. Zejména pohádkový odkaz klasiků je „tradičně“ objektem zájmu komerčních nakladatelů. Není náhoda, že nejčastěji jsou „vytěžováni“ K. J. Erben a Božena Němcová, protože jejich jména používají různí obskurní adaptátoři a upravovatelé zjevně jako obchodní značku, na kterou nalákají rodiče, prarodiče a učitele – protože ti především rozhodují o tom, co dítěti koupit; nehledě samozřejmě na to, že autory 19. století už nechrání autorský zákon, a tak si s jejich texty je možné dělat prakticky cokoliv.

Jiří Peňás se v Lidových novinách (4. 12. 2013) pohoršuje (a právem!) nad necitlivou, deformující aktualizací Babičky Boženy Němcové, která vyšla v nakladatelství Práh v úpravě Anny Novotné, autorky velmi problematických popularizačních knih (Divadlo nás baví, Balet nás baví, Opera nás baví...). Kdyby se podíval do adaptací pohádek, pod nimiž se prohýbají knihkupecké regály, a zkoumal, v jakém stavu vychází pohádková klasika, musela by být jeho glosa ještě jedovatější. Jeden příklad za mnohé: I v roce 2013 rozhojnila své neblahé adaptátorské dílo Slávka Kopecká, když vydala pod názvem Klasické české pohádky s podtitulem Božena Němcová (o tom, že jde o převyprávění, se ovšem čtenář na obálce nic nedozví). Ve snaze předložit čtenáři co nejsnadnější a  „nejsrozumitelnější“ text likviduje Kopecká (stejně jako tomu bylo v předchozích převyprávěních pohádek České pohádky. K. J. Erben – B. Němcová z roku 2008 a Nejkrásnější pohádky – Božena Němcová z roku 2011; příznačné je, že všechny tři knihy vydal Fragment) osobitou poetiku upravovaného autora, aniž je zjevný záměr nebo celková koncepce těchto zásahů, a tak se původní text stává bezbarvý, „bezpohlavní“. Kopecká se nerozpakuje měnit bezdůvodně postavy nebo jejich atributy, motivace nebo je nesmyslně domýšlí a necitlivě jim zcivilňuje slovník. Nejde tedy o žádné zpřístupňování klasického odkazu dnešním dětem, ale o jeho vážnou deformaci a dezinterpretaci. Nemluvě o tom, že z takového zneužívání autorů, kteří už se dávno nemohou bránit, je na první pohled čitelný ryze komerční účel.

Kontext literatury pro děti a mládež spoluvytvářejí také časopisy určené dětem a dospívajícím. Kvalitní časopisy mohou dětem otevírat cesty k literatuře (ale také k výtvarnému umění) a vytvářet v nich chuť setkávat se s krásnou literaturou a schopnost rozumět různým druhům textů a probouzet v nich potřebu číst. Mohou však také vytvářet neobyčejně plodné podhoubí pro nově vznikající tvorbu. V dobách, kdy se děti mohly setkávat s kvalitně redigovanými literárními stránkami časopisů Sluníčko, Mateřídouška, Ohníček, Sedmička a Pionýr (resp. Větrník), se na stránkách těchto periodik zrodila nejedna dětská knížka, která dnes patří k tomu nejlepšímu, co před rokem 1989 vzniklo. V 90. letech tyto časopisy bohužel zanikly nebo se transformovaly (či byly necitlivě transformovány novými majiteli, jako tomu bylo v případě Mateřídoušky v roce 2002). A nově vzniklá periodika mají buď zjevně komerční cíle (z větší části jsou to časopisy komiksové), nebo – navzdory tu a tam probleskujícím ambicím udržet si jakous takous kvalitu – úrovně svých předchůdců ani zdaleka nedosahují. Když se podíváme na tento neblahý stav časopisů pro děti a mládež, vidíme už na první pohled, že mezi časopisy pro nejmenší a časopisy pro dospívající (jakými jsou dnes ABC, Bravo či XB1, nástupce zaniklé Ikarie) zeje propast: prakticky dnes neexistuje časopis, který by se obracel na střední školní věk s výjimkou čistě komiksových sešitů. Je to vcelku logické, protože časopis pro děti devíti- až dvanáctileté, který by se nechtěl spokojit pouze s komiksy a návody, by musel hledat kvalitní autory povídek, románů, poezie, ale i reportáží a umělecko-naučných textů.

Jaký je tedy stav časopisů určených dětem a mládeži v roce 2013? Na svou minulou vysokou literární a výtvarnou úroveň už dávno rezignovala Mateřídouška. Nejinak je na tom i časopis pro nejmenší Sluníčko. Abych byl spravedlivý, oba tyto tradiční časopisy, které vydává Mladá fronta, dnes už neupadají do katastrofálního nevkusu (jako tomu bylo v nejtemnějších érách Mateřídoušky po rozprášení redakce, kterou vedla Magdalena Propperová, v roce 2002), ale bohužel jsou bez výraznějšího výtvarného i textového nápadu. Sázejí hlavně na hry, hádanky, návody. Mezi relativně kultivované časopisy je možné zařadit ještě magazínovou Kouzelnou školku (vydávanou Českou televizí), která je přímo navázaná na známý televizní pořad pro nejmenší. Další „televizní“ časopis pro děti, Animáček, „časopis televize Barrandov“ (vydavatelem je firma EMPRESA MEDIA), je o poznání problematičtější, zvláště co do úrovně svých textů.

Fabrikou na dětské časopisy, vesměs té nejnižší úrovně, které jsou ve své podbízivosti až agresivní, je Egmont ČR. Často jsou to časopisy, v nichž nenajdeme nic jiného než primitivní komiksy (většinou převzaté ze zahraničí), nebo aspoň tvoří jejich podstatnou část. Vedle titulů, které už řadu let útočí na první signální soustavu dětí ve všech českých trafikách a kioscích (Medvídek Pú, Kačer Donald ČR, W.I.T.C.H., Barbie, Bořek Stavitel, Hello Kitty, My little Pony, Princezna atd.), zaplavuje Egmont trh dalšími a dalšími novými tituly: Dinosauři z DinoParku, Zvonilka, Lokomotiva Tomáš... Příznačné je, že se tato periodika pravidelně podbízejí i vloženými „dárky“, většinou stejně nevkusnými jako časopisy samy. Už od 90. let „obšťastňuje“ české děti měsíčník Méďa Pusík (vyd. Pražská vydavatelská společnost), k němuž přibyl neméně podbízivý Bumík. V polovině roku 2013 se objevil také časopis Dráček, který sice obsahuje víc textů, veršovaných i prozaických, ale pohříchu spíše diletantských, zatížených mentorováním, o podbízivých ilustracích ani nemluvě. Typické je, že je určen nejen předškolním a školním dětem a „jejich kreativním maminkám“, jak se dočítáme na webu tohoto časopisu, ale redakce ho adresuje také učitelkám MŠ a 1. stupně ZŠ jako doplněk výuky. Podobně koncipovaná je i Pastelka, která se otevřeně deklaruje nejen jako „měsíčník pro předškoláky, mladší žáky“, ale také pro „rodiče, učitele a vychovatele“, a obsah, pojatý a uspořádaný jako oblasti učiva, tomu odpovídá. Po počátcích v první polovině 90. let redakce Pastelky bohužel už dávno rezignovala na vyšší literární a výtvarnou úroveň, po níž ve svých začátcích se střídavými úspěchy pošilhávala.

Samostatnou kapitolou je „nejčtenější časopis pro teenagery v ČR“ Bravo z velkovýrobny ryze komerčních časopisů Bauer Media. Je to otevřeně bulvární časopis, který útočí doslova na nejnižší pudy dospívajících a promyšleně si tak vychovává zdatné čtenáře svých Chvilek pro tebe, Rytmů života a dalších titulů, které tvoří nejnižší patra naší časopisecké produkce. Téhož vydavatele a podobně tristní úroveň mají také Lissy, „dvouměsíčník pro všechny dívky ve věku 7–13 let, které propadly lásce ke koním a ke zvířatům vůbec“, a časopis Omalovánky Moudré Sovy.

Ambicióznější z dnes vycházejících časopisů pro děti je HRANA, časopis pro děti od 4 let, který do listopadu 2013 vyšel zatím třináctkrát, jehož redaktorky Alžběta Kratochvílová a Mariana Dočekalová se snaží dát najevo, že mají vyšší cíle než komerční efekt – nejen záměrem a koncepcí (každé číslo je monotematické a je výzvou ke hře na...), ale i tím, že časopis si lze koupit na takových místech, kde se lze setkat s kvalitní literaturou a uměním pro děti (v Praze jsou to divadlo Minor, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy atd.). Dílem sympatického nadšení pro dobrou věc je také Dýně na pařezu, „dobrosrdečný nepravidelník pro všechny, kdo se rádi radují“, který vychází od prosince roku 2011. Redakce otevřeně deklaruje, že jí jde o „nekomerční interaktivní časopis pro celou rodinu“ a že cílem má být „podporovat hravost, tvořivost, lásku a radost, uvolněnost, zdravé sebevědomí a pozitivní myšlení“. Jak se jí tento program podaří realizovat, je ovšem zatím ve hvězdách. Zdá se, že k dnešnímu dni vyšla za dva roky jen tři čísla tohoto „nepravidelníku“.

Literární tvorbu pro děti a mládež a trh s dětskými knihami pozitivně ovlivňují v posledním desetiletí výroční ceny, především Magnesia Litera a Zlatá stuha (pořádaná českým výborem mezinárodní organizace knih pro děti IBBY). Od roku 2003, kdy Magnesia Litera zavedla také kategorii Litera za knihu pro děti a mládež, hrají její výsledky nemalou roli v propagaci kvalitních dětských knih. Knihy pro děti, které získaly cenu v Magnesii Liteře, i ty, které byly nominovány, patří k tomu nejzajímavějšímu, co v české literatuře pro děti a mládež od počátku století vzniklo.

Co však má naopak negativní vliv na současnou literaturu pro děti a mládež, je minimální kritická reflexe nové produkce. Deníky věnují dnes knihám pro děti pozornost jen nahodile, nebo spíše vůbec ne. Čestnou výjimkou byly kolem poloviny prvního desetiletí Lidové noviny, které tou dobou (především zásluhou tehdejší redaktorky Daniely Iwashity) přinášely více méně pravidelně alespoň minirecenze nových dětských knih, a to v rubrice věnované i ostatním titulům. Toto období však zhruba po roce skončilo a od těch dob literatura pro děti a mládež, nezanedbatelná součást celonárodní literatury, pro Lidové noviny prakticky neexistuje. Mladá fronta DNES na tom je o trochu lépe, tu a tam se v ní přece jen objeví recenze dětské knihy, ale je to referování nesystematické, protože si recenzenti (většinou Klára Kubíčková) všímají spíš jen „atrakcí“, izolovaných titulů, které vyvolávají větší rozruch či publicitu (z posledních dob např. Princ & princ, nizozemská pohádková „gay osvěta“). Situace v týdenících nebo měsíčnících není o nic lepší. A co se odborného tisku týče, Zlatý máj, časopis specializovaný na literaturu pro děti, založený v roce 1956 Františkem Hrubínem, zanikl v polovině 90. let, Ladění, bulletin, který od 90. let vydávala katedra české literatury Pedagogické fakulty v Brně, vloni přestal vycházet, a tak jediným odborným časopisem, který se dnes věnuje systematicky literatuře pro děti a mládež (vedle ostatních oblastí umění pro děti a s dětmi), je Tvořivá dramatika, časopis o dramatické výchově, literatuře a divadle pro děti a mládež. A ovšem webový portál iLiteratura.cz, který recenze knih pro děti a mládež publikuje pravidelně a celkem často. (Portál Čítárny na stránce www.citarny.cz má spíše informační než kritický charakter.) Hovoříme-li o kritické reflexi tvorby pro děti, pak ovšem nelze pominout výjimečný počin z poslední doby – monografii Svatavy Urbanové Dialogy Ivy Procházkové, kterou vydala Filozofická fakulta v Ostravě v roce 2013 (s vročením 2012). Není to jen nekritická laudatio patrně nejvýznamnější české současné autorce knih pro děti a mládež, ale také seriózní analýza a interpretace její tvorby.

Zatím jsme věnovali pozornost kontextu a podmínkám, které tak či onak ovlivňovaly vznik a vnímání dětských knih pro děti a mládež v roce 2013. Jak se jeví vlastní tvorba? Rýsují se v té nepřehledné množině různorodých titulů nějaké jasnější tendence?

Kniha jako výzva ke hře
Hra nejen jako námět, ale jako princip tvorby (hra se slovy, s příběhem, s vyprávěním...) je pro literaturu (nejen) pro děti v posledních letech příznačná. Knihy, jejichž motorem je hra s vlastním materiálem literatury, nejsou určeny k pasivnímu „konzumu“, k tomu, aby se čtenář jen ponořil do fikčního světa, který text nabízí, a užíval si ho. Taková tvorba vyžaduje od čtenáře aktivitu, podíl na společné hře. Dítě se sejde s dospělým a budou si spolu nad knihami hrát nebo si o nich budou povídat. S takovým přístupem zjevně počítají např. Radovan Lipus ve své knize O staré továrně nebo třeba Sophie Curtilová v bilderbuchu Pár hřebíčků a nic víc. Ale nemusí jít jen o knihy pro předčtenáře. I knihy pro starší mohou být postaveny na aktivizaci čtenáře.

Petr Stančík vstoupil v roce 2013 do literatury pro děti knihou Mrkev ho vcucla pod zem a svým debutem v této oblasti literatury přesvědčil, že je originálním tvůrcem se svérázným básnickým viděním. Pokud bychom chtěli hledat inspiraci nebo literární „příbuzné“ této knihy, bylo by možné na prvním místě zmínit Alenku Lewise Carrolla (Stančíkův hrdina Ctibor se také dostane do paralelního světa pod zem a jeho cesta je podobně absurdní) nebo Ouředníkovu pohádkovou prózu O princi Čekankovi (podobně jako Patrik Ouředník i Stančík si hraje s jazykem a vyprávěním jako s hračkami). Stančík je však svůj a ve své hře s příběhem, který se místy pohybuje mezi pohádkovou prózou a akční fantasy, dává čtenáři najevo, že i on je spolutvůrcem světa, do kterého autor svého hrdinu vysílá, a že může být dokonce i spolutvůrcem jeho osudů (čtenář si může – na základě své aktivity při čtení – v závěru vybrat ze tří různých konců). A také, a především autor na každém kroku čtenáři připomíná, že text je postaven především na jazykové hře. Stančíkův jazyk je neobyčejně barvitý, vyprávění v próze je na počátku kapitol uváděno vtipnými verši, prošpikovanými nápaditými rýmy a kalambúry, a na konci kapitol je doplněno hravými „úkoly“ – hádankami. Stančík prokázal, že je schopen podívat se na příběh dětskýma očima (aniž upadá do infantility), že si dokáže hrát s představami a asociacemi a využívat je ve svém vyprávění (hra se změnami optiky, s proměnami prostředí a postav...), a přitom se nenechává strhnout k exhibování, k předvádění své originality za každou cenu. Jeho provokování čtenářovy představivosti, fantazie a hravosti má cosi společného s nejlepšími prózami Marky Míkové (Knihafoss, Mrakodrapy...).

Jiný typ aktivity vyžaduje od čtenáře Ján Uličiansky v pohádkové próze Analfabeta Negramotná. Jeho vyprávění je od začátku do konce realizováno jako dialogem s adresátem, který je v textu neustále oslovován, aniž to ovšem působí násilně, křečovitě, nebo dokonce primitivně. Hravost podporuje i grafická úprava, využívající místy barevnou sazbu a občasné glosy či „výkřiky“ v podobě marginálií. Absurdní příběh o Bětě, která se nechtěně ocitne v jí zcela cizím a vlastně odpudivém prostředí knihovny, kde je odsouzena prožít krušné chvíle mezi postavami z knížek, není díky Uličianského básnickému vidění a humoru primitivně mentorský. Text díky své hravosti čtenáře šikovně provokuje k pátrání po knihách, které patří k nejznámějším a nejdůležitějším v literatuře pro děti. Ve svém důsledku je tato místy napínavá, místy vtipná pohádková próza nápaditým příspěvkem k rozvoji čtenářské gramotnosti, abych použil módní termín, k podněcování vztahu k literatuře. Uličiansky – ostatně stejně jako Stančík – nezapře, že má zkušenosti s divadlem (příběh dokáže stavět na dramatických situacích a jejich prostřednictvím dokáže vzbudit čtenářovu zvědavost a aktivitu). Ale je také básníkem tělem i duší, s mimořádným citem pro jazyk. Škoda že český překlad je místy poněkud těžkopádný.

Dalším příkladem knihy, která vyžaduje, aby se čtenář stal spolutvůrcem příběhu, je mimořádný bilderbuch To je otázka norského spisovatele Josteina Gaardera a výtvarníka Akina Düzakina. Tato drobná knížka čtenáře oslovuje současně textem a obrazem, a to tak, že mezi oběma liniemi záměrně vytváří napětí nebo takové vazby, které čtenář musí chtě nechtě hledat a interpretovat. V knize jsou konfrontovány dvě linie – výtvarně vyprávěný nejednoznačný příběh s tajemstvím a text tvořený otázkami někdy až existenciálními. Střetávání obrázků a provokativních otázek má výrazný aktivizační efekt, podněcuje čtenářovu představivost a fantazii, rozvíjí jeho interpretační schopnosti a vybízí ho k hledání souvislostí, resp. analogií mezi fiktivním příběhem a vlastním životem.

Experimentování s bilderbuchy
Bilderbuchy, specifický typ obrázkových knížek, v nichž je stejně důležitá složka textová jako výtvarná, bývaly ještě nedávno vnímány jako druh určený výhradně nejmenším dětem, nejčastěji předškolákům. V posledních letech však bilderbuchy – u nás i ve světě – prošly bouřlivým vývojem. Etablovaly se jako plnohodnotná oblast literatury pro děti a mládež a obracejí se dnes i na daleko vyšší věkové skupiny než dřív (viz už zmíněná kniha To je otázka), a dokonce i na dospělé (Petr Sís: Ptačí sněm). Bilderbuchy jsou knihy, v nichž se autoři a výtvarníci (často v jedné osobě) pouštějí do pozoruhodných experimentů, a tak se rejstřík přístupů k tvorbě obrázkových knih v posledních desetiletích výrazně rozhojnil. A zejména přelom století přinesl postupy, které se často inspirují experimentální tvorbou poloviny 20. století (kořeny této inspirace bychom mohli najít dokonce až v meziválečné avantgardě) a současným výtvarným uměním. Výrazněji se prosazují bilderbuchy, které počítají s čtenářem/vnímatelem jako spolutvůrcem a které jsou koncipovány jako výzvy ke společné tvorbě fikčního světa a ke hře s textem i výtvarnými prostředky. I knihy, které se objevily v roce 2013, tuto tendenci dokládají. Z českých obrázkových knih stojí za zaznamenání zejména tři.

Obrázková knížka Radovana Lipuse O smutné továrně je ve své podstatě umělecko-naučným bilderbuchem. Text i obrázky vyprávějí příběh jedné továrny v Jizerských horách od konce 19. století až po současnost. I když je příběh vyprávěn chronologicky, není jednoduché ho sledovat, protože se tu operuje s řadou skutečností a pojmů, o nichž by si měl v ideálním případě s dítětem nad knihou povídat dospělý (tak je ostatně kniha programově koncipována). Zajímavá je tu práce s jazykem, která nedovoluje číst text jen jako zdroj informací o historii, o tom, co vše patří do textilní továrny atd. Autor své vyprávění rytmizuje (text je vlastně skrytě veršovaný) a rytmizaci občas podpoří rýmem nebo asonanci. Hravost, která jde ruku v ruce s výtvarným pojednáním knihy (včetně obálky s aplikovanou textilií), se však na řadě míst vytrácí. Po literární stránce je text bohužel nevyrovnaný. Kniha přímo volá po tvůrčí spolupráci s redaktorem. Zatímco začátek příběhu se nadějně rozjíždí a čtenář do něj ochotně nasedne, postupně text ztrácí na lehkosti, je čím dál tím rozpačitější, protože autor potřebuje „probrat“ všechny události, které továrna zažila, ale nedaří se mu vždy najít způsob, jak je integrovat do příběhu a respektovat přitom nastolená pravidla a logiku vyprávění.

Další českou obrázkovou knihou, která využívá experimentování se vztahy text-obraz, je Psí deník Evy Heyd. Syn českých emigrantů žijící v New Yorku píše deník, v němž vypráví příběh psa od jeho narození – což je základní linie, která je nesená textem. Kniha je však koncipovaná rafinovaněji: deník je zpětně komentovaný svým autorem (hrdinou knihy), který se ke svému původnímu textu vrací, glosuje ho, doplňuje, opravuje a opatřuje i drobnými kresbami a také fotografiemi. Knihu je tak možné nejen číst stránku po stránce, ale je možné v ní skákat, vracet se, podle obrázků či vpisků bloudit po příběhu, hledat zjevné i skryté souvislosti mezi textem a glosami i mezi událostmi a situacemi.

S mimořádným počinem se těsně před koncem roku 2013 přihlásilo nakladatelství Labyrint, známé především soustavným uváděním knih Petra Síse. V edici Raketa vydalo knihu Hlava v hlavě, bilderbuch nebo spíše originální knížku-hračku – nikoliv však pro nejmenší děti, ale pro čtenářskou adresu s velmi širokým rozpětím od předškoláků po pubescenty. A taky pro rodiče, kteří si najdou čas sednout si s dětmi nad tuto originální knihu, procházet se po jejích stránkách, hrát si s nimi, rozkládat si je, povídat si nad nimi a spolu s dětmi objevovat, co všechno se skrývá v téhle „první české hlavopedii“, jak knihu trefně inzeruje nakladatelství. Protože tato kniha je pozvánkou ke společné hře a ke společnému poznávání. Bez nadsázky je to kniha výjimečná – po textové i výtvarné (a typografické) stránce, ale především svou celkovou koncepcí, která spočívá na organickém propojení textu a obrazu, nápaditých nonsensových veršů a zajímavých informací, různorodých ilustrací (včetně koláží a kaligramů) a fotografií, humoru a faktografie, otázek a objevů, hraní a zkoumání. Její výjimečnost souvisí s tím, že její autoři – Ondřej Buddeus a výtvarník David Böhm – přesvědčivě dokazují, že hravost se nevylučuje s poznáním a že umění a hra jsou důležitým prostředkem poznávání světa. A také že jazyk na nás prozrazuje víc, než si myslíme. Vydání této knihy je nepřehlédnutelnou událostí – na půdu literatury pro děti touto knihou vstoupil další autor „dospělé“ literatury. A nutno říct, že je to vstup neobyčejně šťastný.
Překlady zahraničních bilderbuchů přinesly v roce 2013 také několik zajímavých podnětů.

Přímou pozvánkou k fantazijní hře je vpravdě exkluzivní francouzský bilderbuch Sophie Curtilové Pár hřebíčků a nic víc. V lecčems připomíná knihu Daisy Mrázkové Co by bylo, kdyby..., ale je minimalističtější. Hra založená na asociacích (co vše připomínají různě rozházené nebo uspořádané hřebíčky na různých barevných plochách) provokuje dětského čtenáře a vybízí k vlastní aktivitě.

Olivie Iana Falconera je bilderbuch, v němž se obraz postavy vytváří rovným dílem slovem i obrazem a na některých stránkách slovo dokonce ustupuje do pozadí a nechává volné pole obrázku. Tím čtenáře/vnímatele aktivizují k interpretování, přemýšlení, domýšlení... Nevypráví se tu souvislý příběh, ale slovem a obrazem, přesněji řečeno interakcí mezi oběma složkami postupně, v různých fázích a různými prostředky se skládá „portrét“ jednoho zvídavého, „normálně zlobivého“ mláděte – prasátka Olivie. Drobné texty jsou jen impulzem ke čtení obrázků, často fázujících akci. Obrázky nejsou vždy jednoznačné, texty jsou psány tak, aby aktivizovaly čtenáře k samostatné interpretaci (např. o čem asi Olivie přemýšlí nad Degasovým a Pollockovým obrazem). I. Falconer tak vytvořil knihu, která vybízí dospělého k povídání s dítětem o tom, jaká Olivie asi je, proč se v různých situacích a momentech projevuje tak, jak se projevuje, co si myslí, co asi prožívá...

Zajímavá je knížka Kitty Crowtherové Návštěva malé smrti – jednak svým tématem (kniha o smrti pro nejmenší není úplně běžná), jednak svou koncepcí. Celá kniha je řešena graficky na první pohled „tradičně“: tři čtvrtiny každé stránky zabírá velký obrázek, vesměs zachycující akce a situace (jednotlivé fáze příběhu), a pod každým obrázkem jsou dvě až tři řádky jednoduchého (nikoliv však primitivního) textu, který tento příběh vypráví prostými, nicméně citlivě formulovanými větami. Toto řešení, založené na přehledném řádu, pomáhá vytvářet pocit klidu a bezpečí, díky němuž nepůsobí příběh o setkání malé holčičky s personifikovanou smrtí nijak depresivně. (Obdobný princip můžeme najít i v předchozím bilderbuchu téže autorky, tentokrát o dětském strachu, Skříp, škráb, píp a žbluňk! – český překlad vyšel v roce 2012.)

Leporela - druh ohrožený
Zatímco bilderbuch je druhem, který přitahuje ambiciózní autory a stal se jakousi laboratoří, v níž se experimentuje a hledají nové cesty dětské knihy, leporela patří mezi nejohroženější obrázkové knihy. Jsou to publikace určené výhradně předčtenářům, a to těm nejmenším. Jejich handicapem je, že jsou většinou pod rozlišovací schopností kritiků, a to i těch, kteří čas od času pocítí potřeba dětské knihy recenzovat. A tak jsou leporela ideálním objektem zájmu těch nakladatelů, kterým jde o snadný zisk a kteří k leporelům přistupují jako ke spotřebnímu zboží: Novému přírůstku v rodině se sluší nějakou knihu, nejlépe leporelo koupit, a čím barevnější a líbivější bude, tím lépe. Takovou produkci lze najít v knihkupectvích pod mnoha značkami, nejčastěji jsou to Fragment, Fortuna Libri, Nakladatelství Sun nebo Svojtka & Co.

Na kvalitu nebo aspoň na solidní standard u leporel se lze i dnes více méně spolehnout u Albatrosu, byť jde v tomto případě spíš o jízdu na jistotu a často o nová vydání osvědčených titulů. Zajímavým, i když ani v tomto případě nijak originálním titulem z letošní albatrosí produkce leporel je Veselá zahrádka Jiřího Suchého, pětice rýmovánek inspirovaných obrázky Rudolfa Lukeše.

Skutečným překvapením roku 2013 je naproti tomu první publikace nového nakladatelství běžíliška. Je jí leporelo básníka Petra Borkovce Všechno je to na zahradě (budeme se mu věnovat v další kapitole). Na tomto místě však za zmínku rozhodně stojí, že toto nové nakladatelství ohlašuje, že chce být „malým nakladatelstvím originální dětské literatury“. A svůj program charakterizuje následovně: „Naším cílem není ani masová produkce založená na laciné líbivosti, ani exkluzivní umělecká produkce určená labužníkům – chceme vydávat knihy pro nejširší spektrum čtenářů a chceme to dělat poctivě.“

Pohyby v české poezii pro děti
Česká poezie pro děti v posledních několika letech viditelně ožila. Po relativně dlouhém období, kdy se točila v kruhu a více méně se vyčerpávala opakováním vyzkoušených schémat (v tom lepším případě šlo o variace na learovskou a fryntovskou nonsensovou poezii, v tom horším jen o více čí méně zdařilé rýmování, které se vyčerpávalo samo sebou – jak lze mimochodem ještě dnes vidět např. v knize Ondřeje Hníka Malý pražský chodec, kterou v roce 2013 vydal Albatros), do ní v prvním desetiletí 21. století vstoupily skutečné autorské osobnosti. K nejvýraznějším patří básník a překladatel Radek Malý. V roce 2013 částečně navázal na svou sbírku Listonoš vítr, ale i na předchozí knihu Kam až smí smích nejnovější sbírkou Všelijaké řečičky pro kluky a holčičky (vyšla v nakladatelství Stanislav Juhaňák – Triton). Na rozdíl od jalových rýmovánek a samoúčelných slovních hříček, které dlouho vévodily české poezii pro děti, jsou verše Radka Malého plnohodnotnou poezií. První čísla nové sbírky jsou čistokrevnou přírodní lyrikou. Že je to jeho silná stránka, ukázala zejména sbírka Listonoš vítr. Malého lyrické verše nepostrádají jemnou hravost, jeho metafory vyrůstají z konkrétních představ, jsou to dynamické lyrické momentky, které respektují dětské vidění světa. Jsou to verše, které mají švih, vtip, neotřelé nápady, nevšední rýmy. Zatímco v přírodní lyrice se Malý cítí velmi dobře, nonsensová čísla z druhé části knihy, např. variace na learovské limericky, nejsou už tak překvapivá; jsou to básničky rozhodně kvalitní, ale nepřinášejí nový pohled na tento typ poezie,

Leporelo Petra Borkovce Všechno je to na zahradě je, pokud se nemýlím, první knížkou tohoto básníka adresovanou dětem. I jeho verše přinášejí přírodní lyriku a ani tady nechybí jemná hra se slovy. Dvanáct veršovaných miniatur je sestaveno do volného pásma-procházky dvou vnímavých děvčat, která se dívají kolem sebe a hrají si se svými představami a nápady. Borkovec se umí podívat na přírodu očima dítěte, které se nechává překvapovat tím, co ho obklopuje. Má cit pro nejjemnější konkrétní detaily, které jsou klíčem k jeho veršům: stačí se na chvíli zastavit a dobře se podívat a objevíme skrýš pro slepýše, prazvláštní, tajemný svět pod kamenem anebo tmu, co nad zahradou zapraskala. Zajímavé jsou Borkovcovy verše. Lavírují mezi pravidelností a prudkými změnami rytmu, které podporují změny úhlu pohledu nebo dialog, který se rozehrává mezi starší a mladší sestrou, jež na zahradě podnikají své malé velké objevy.

S posilováním lyrické poezie, jak ji vidíme v knihách Radka Malého, v leporelu Petra Borkovce nebo např. v mimořádné knize Daisy Mrázkové Písně mravenčí chůvy (z roku 2009), souzní už zmíněný výbor z poezie Vladimíra Vokolka Lidské klubíčko. Zcela jinou notu vnesl v roce 2013 do poezie pro děti překladatel Ondřej Mrázek se svým výborně připraveným svazkem absurdních nonsensových veršů, próz a jednoho dramatického textu Daniila Charmse Cirkus Abrafrk (knihu vydalo nakladatelství Argo).

Jestliže jsem se v úvodu této kapitoly zmiňoval o opakování stále stejných schémat, měl jsem na mysli relativně vkusné, více či méně průměrné veršování. Podivuhodné však je, že ve veršované tvorbě pro děti je dodnes hojně zastoupen ten nejhorší podprůměr, rýmovánky, které byly pociťovány jako archaismus a nevkus už koncem 19. století, v době, kdy do poezie vstoupili J. V. Sládek, J. Kožíšek a K. V. Rais. Závanem z hlubin pravěku rýmovaček pro děti jsou v roce 2013 vydané Dědovy říkánky – Abeceda Michala Krause, kniha hemžící se zdrobnělinami a jalovým rýmováním typu „dětičky / básničky“, kterou do světa vyslalo nakladatelství Fragment. Je s podivem, jak tuhý kořínek má tahle infantilní produkce, která znovu vypučela ve velkém hned na začátku 90. let minulého století a svých „vrcholů“ dosáhla v diletantských deklamovánkách Zuzany Kopecké, Jaroslava City, Jaroslavy Horáčkové (kroměřížské nakladatelství Gabriely Přikrylové Plus) nebo Jana Kratochvíla (pražské nakladatelství Agentura KRIGL).

Mezi ambicemi a řemeslem
Je obdivuhodné, s jakou vehemencí pokračují ve svých aktivitách zejména dvě nekomerční nakladatelství Meander a Baobab a do jak náročných projektů se každoročně pouštějí. Jejich knihy jsou úctyhodné zejména svou výtvarnou a grafickou stránkou, ale často i knižním zpracováním. Čím dál tím víc se však ukazuje, že v těchto ambiciózních nakladatelstvích se až příliš často podceňuje práce s textem, někdy dokonce zůstávají texty jejich publikací na úrovni prvních nápadů. Někdy to vypadá, jako by redaktoři na textech nespolupracovali a nechali vše na autorech. Ve výsledku mívají bohužel mnohé texty knih z Meandru i z Baobabu podobu polotovaru. Nedostává se jim nezbytné dávky solidního, poctivého řemesla. I rok 2013 přinesl několik příkladů takových knih.

Kniha Emmy Pecháčkové Holub Kolumb, nekriticky vychválená v doslovu Jiřího Stránského, je po ilustrační a grafické stránce nápaditá a vtipná. Začteme-li se však do ní, začneme zakopávat o násilně vedený příběh, který nemá elementární logiku, ale je konstruován jen proto, aby se s holubem Kolumbem prošlo co největší množství světových měst. (Jak může vypadat dobře napsaná geografie hrou, ukázala už před víc než sto lety Selma Lagerlöfová.) Na každém kroku se tu setkáváme s banalitami a lacinými floskulemi typu „mytické Řecko“, „Praha nejkrásnější a stověžatá“, „sladká Francie“, s prvoplánovými „mluvícími“ jmény (slavice Edith, holub Kolumb...) a se zbytečně žoviálním, rádobylidovým jazykem, kterým se autorka snaží patrně oživit vyprávění. Korunováno je násilným „poučením“ o důležitosti znalosti cizích jazyků v dnešním světě. Ačkoliv je základní nápad vtipný (love story poštovního holuba a slavice věčně zavřené v kleci, a přitom putující po světě s operní divou) a má potenciál stát se startem k nosnému příběhu, je to v této podobě bohužel nevyužitá příležitost. Další příklad textového „nedodělku“ z nakladatelství Meander jsem už zmiňoval: je jím Lipusův umělecko-naučný bilderbuch O smutné továrně.

Podobně problematických je i 12 malých hororů, které po obdobně „adjustovaných“ 12 nejmenších pohádkách (vydaných v roce 2011) připravil v roce 2013 Baobab. Zadat dvanácti výtvarníkům, aby každý z nich vytvořil jeden minihoror jako sešitek ve formátu A5, je výborný nápad a také šikovný strategický tah – zvlášť v době, kdy horory stále patří k oblíbeným žánrům. Výsledek je však ještě rozpačitější než v případě pohádkového kompletu. Předně jen dva z příběhů lze označit opravdu za horory (Jiný druh Petra Šmalce a Bubo le Héros Michaely Kukovičové). Velkým problémem celého souboru je však naprosté ignorování případného adresáta. Některé sešity jsou výtvarně zpracované na první pohled tak, jako by byly určeny nejmenším čtenářům, jenže texty se s tímto věkem zcela míjejí. Nehledě na celkovou nevyrovnanost, a to v tomto případě nejen textovou (někde jde o vysloveně diletantské vyprávěnky), ale v některých případech i výtvarnou.

Nejviditelnějším příkladem zajímavého, ale zatím nezpracovaného nápadu je kniha Dědeček třiadvacetiletého autora Tomáše Zahrádky. I v tomto případě výtvarná stránka převyšuje text. Zahrádka se zatím nerozhodl, v jakém žánru se budou jeho tři pohádkové příběhy (toto žánrové určení, které je uváděno v anotacích, je však v daném případě dosti diskutabilní) pohybovat a jakému adresátovi mají být jeho příběhy-podobenství určeny. Jeho text, zajímavě graficky členěný (každá věta vyvolává dojem verše, protože je umístěna na samostatném řádku, což má za následek přirozenou rytmizaci vyprávění), stojí na rozcestí a nedá se z něho zatím vyčíst, jestli se chtěl autor vydat směrem k básni v próze (v tom případě by bylo potřeba jít důsledněji po asociacích a obrazech), nebo zda mu půjde o vyprávění (které by v tom případě vyžadovalo příběh s přesnějšími obrysy). Nicméně už z tohoto polotovaru je vidět, že Tomáš Zahrádka je osobitý autor, o němž, troufám si odhadovat, ještě uslyšíme. Tím spíš by mu spolupráce se zkušeným redaktorem mohla pomoci v hledání vlastní cesty.

Pohádková próza na křižovatce žánrů
Pohádková próza, tedy próza, která nemá s klasickou pohádkou společného skoro nic až na některé izolované prvky nebo motivy (oživlé věci, fantastické postavy nebo rekvizity, kouzla atd.), má v posledních letech často podobu groteskních, někdy až crazy příběhů nebo se inspiruje dobrodružnými, až akčními příběhy. Specifickou žánrovou variantou pohádkových próz z posledního desetiletí jsou příběhy, které se odehrávají na pomezí paralelního a reálného světa. Lze v tom vidět jakousi originální transformaci tolkienovských fantasy motivů ve zvláštní styl, který se vyznačuje tvorbou paralelních přírodních světů, v nichž se rozžívají reálné i fantastické postavy. Tyto pohádkové prózy jsou poznamenány zpravidla výrazným výtvarným viděním, přičemž přízračnost těchto próz je vytvářena hrou s perspektivou a změnou optiky: dějištěm bohatých dramatických dějů se stávají miniaturní světy.

Ke groteskním pohádkovým prózám lze přiřadit v roce 2013 vydaných Šestero pohádek nejen o trpaslících Jana Jařaba, které vyšlo pod titulem Tajemství strýce Erika. Jařab, který se v oblasti dětské literatury věnoval dosud jen překladům, napsal absurdní pohádky, v nichž je možné objevit macourkovskou inspiraci (ale také ohlas na Sendakův klasický bilderbuch Tam, kde žijí divočiny). Na začátku každého příběhu je obvykle nosná situace, která má potenciál rozvinout zajímavý (a zpravidla bláznivý) příběh. Stejně jako u Moiloše Macourka se tu „výchovnost“ mísí s absurdním humorem, a proto je spíše zdrojem komiky. Klíčem k těmto příběhům je hra, jejíž pravidla však autor důsledně respektuje. Jařab promýšlí příběhy tak, aby i při své absurditě měly vnitřní logiku. Je to kniha kultivovaná, nápaditá a je příslibem, že do literatury pro děti vstoupila další zajímavá osobnost.

K pohádkovým příběhům, které se odehrávají na pomezí reálného a paralelního světa (jak je možné se s nimi setkat v knihách Františka Skály, např. Jak Cílek Lídu našel, v knize Radka Malého František z kaštanu, Anežka ze slunečnic nebo v příběhu Jana Svěráka Kuky se vrací), přidal Pavel Šrut v roce 2013 závěrečný díl své lichožroutí trilogie Lichožrouti navždy, v níž se pro změnu místí fantastické motivy s prvky thrilleru a parodie.

Cesty odtud tam a zase zpět
V druhé polovině minulého století, v české literatuře zejména v 80. letech, byly oblíbené příběhy s dětskými hrdiny, v nichž fantastické, nejčastěji pohádkové prvky intervenovaly do reálného světa (Hofmanova Lucie a zázraky, Macourkovy příběhy o Machovi a Šebestové, Šrutovi Dva lelci ve skříni, Středa nám chutná Ivy Procházkové...). Jakýmsi opožděným ohlasem těchto příběhů s dětským hrdinou, bohužel však nepříliš zdařilým, je „veselá knížka o mluvícím ptáčkovi a odvážné holčičce“ (jak stojí na obálce knihy) Pavla Brycze Neberte nám ptáka Loskutáka, v níž se díky kouzelnému ptákovi naučí malá Klárka vyslovovat správně r a ř.

Avšak v poslední době jsme svědky příběhů, v nichž se hrdinové z našeho, reálného světa dostávají z vlastní nebo cizí vůle nebo řízením osudu do fantastických světů, v nichž vládnou zcela jiné zákonitosti. Vliv fantasy je tu zjevný a v některých případech o fantasy skutečně jde.

Stančíkův příběh Mrkev ho vcucla pod zem patří spíš do kategorie pohádkových próz, byť zřetelné prvky fantasy bychom v něm našli. Cesta svatým Vít-ahem Evy Prchalové je však už fantasy příběhem se vším všudy. Eva Prchalová zde dokázala zručně nastolit poutavý příběh a dobře rozehrát úvodní dramatickou situaci (kdy osmiletého Viléma zaveze výtah do jiného světa). Má smysl pro tajemství, umí napsat živé postavy, svým vyprávěním vtáhnout čtenáře do děje a orientovat jeho pozornost z jedné postavy na druhou, přičemž dokáže dobře využívat ostré změny úhlu pohledu podle toho, kdo je právě v centru dění – zda mladší, osmiletý Vilém, nebo jeho starší, třináctiletý bratr Amos, anebo jejich trochu zvláštní kamarádka Arna. Bohužel se však tento dobře nastolený princip v druhé, a zejména ve třetí části vytrácí nebo není důsledně využíván, a tak se vyprávění začíná rozmlžovat; Zdá se, že Eva Prchalová (stejně jako ve své první próze Hromnice) má problém s dotahováním dobře nastartovaného příběhu. Navzdory těmto výhradám je druhá kniha Evy Prchalové velkým příslibem. I v této své druhé knize se projevila jako autorka, která zná současné děti, dokáže napsat napínavý a nesentimentální příběh a umí psát moderním, současným jazykem, aniž má potřebu se podbízet. Škoda jen že její text vyšel s výtvarným doprovodem a grafickým zpracováním, které se s ním zcela míjejí, protože vytvářejí falešný dojem, že jde o knihu pro menší čtenáře. Nemluvě o tom, že ilustrace Lely Geislerové svou popisností a prvoplánovostí jdou zcela proti tajuplnosti a poetičnosti tohoto příběhu.

Cesty do paralelních světů přirozeně přímo souvisejí s přetrvávající oblibou fantasy nejen u dospělých, ale i u dětí a dospívajících. Vzhledem k chabé úrovni českých fantasy příběhů pro děti (Renata Štulcová, Pavel Horna...) je čtenářský zájem kompenzován hojnými překlady, a to zdaleka nejen populárního čtiva. K nejzajímavějším autorům fantasy pro děti a mládež, jejichž knihy k nám byly uvedeny v roce 2013, rozhodně patří Timothée de Fombelle (jeho Tobiáš Lolness patří ke špičce tohoto žánru), jemuž vyšel v českém překladu román Vango. Ale jmenovat bychom mohli také Dárce Lois Lowryové nebo Zvláštní smutek citronového koláče Aimée Benderové, vesměs knihy pro dospívající, až dospělé.

Rozpaky nad reálnými příběhy s dětským hrdinou
Rok 2013 ukázal, že pokud nevyjde nová kniha Ivy Procházkové (naposledy to byl v roce 2011 psychologický román Uzly a pomeranče), vypadá obraz českých příběhů s reálným dětským hrdinou jako chudý příbuzný ostatních žánrů literatury pro děti a mládež. To věru není příliš optimistické zjištění. Necháme-li stranou sériovou výrobu dívčích románků, zůstanou nám jako reprezentanti toho typu příběhů jen prózy, které ničím nevybočují z průměru nebo ještě častěji zůstávají pod ním. K těm prvním se řadí Kosprd a Telecí Evy Papouškové, což má být podle informace na záložce a v tiráži nejlepší původní česká próza v soutěži vyhlášené Albatrosem v roce 2012. Historky ze života dvou dětí v mateřské školce, které jsou „postiženy“ svými příjmeními (Kosprd a Telecí) a to jim způsobuje trauma, zůstávají bohužel jen v poloze banálních vyprávěnek, které se autorka snaží oživit humorem, pohříchu však jen zvnějšku, bez skutečného pochopení pro dětský svět. Ani Petra Braunová nepřišla v Rošťákovi Oliverovi a Marice čarodějce s přesvědčivým příběhem. Její text je sice kultivovanější než text Evy Papouškové, ale i její vyprávění postrádá osobitější stylizaci, a navíc upadá do mírně sentimentálních poloh a v závěru do násilné a falešně vyznívající idyličnosti.

Ivona Březinová, autorka, která svůj talent rozmělňuje nadměrnou kvantitou, si i za rok 2013 bude moci připsat do „seznamu všech knih“ na svém webu několik dalších položek, ale žádná nebude patřit k těm, které se stanou součástí zlatého fondu. Velmi plodnou autorkou je v posledních letech také Daniela Krolupperová. A i v jejím případě platí, že méně by bylo více, že mít základní nápad nestačí: Jeden příklad za mnohé: Její O’bluda je mixem humorného příběhu s dětskými hrdiny, detektivky a sci-fi, ale působí bohužel, jako by byl tento text napsán „z jedné vody načisto“: mechanicky, nemotivovaně použitá ich-forma (čtenáři se vnucuje neodbytná otázka, komu je to vlastně vyprávěno a proč?), jazyk nepatřičně žoviální, podbízivý, příběh nejen krkolomný, ale vyprávěný bez názoru, jen proto, aby se vyprávěl.

O nový pohled na příběh s dětským hrdinou se v roce 2013 pokusila Petra Dvořáková v knize Julie mezi slovy (vydalo nakladatelství Host). Co se tématu a záměru týče, je autorce nutno přiznat velkou dávku odvahy: Julie je desetiletá holka, která žije s tátou, protože její maminka je alkoholička a není schopna se o ni postarat. Také základní východisko pro vyprávění je zajímavé a mnohé slibuje: Autorka se snaží vykreslovat hlavní hrdinku jako dítě v pasti, které se ztrácí v záplavě málo srozumitelných slov, jež reprezentují dospělý svět jako neprůhledný labyrint. Tento ambiciózní autorský záměr však naráží na problém už tím, jak je příběh zpracováván, jak je vyprávěn. Autorce se bohužel nedostává toho, čemu slovenští literární vědci říkají „dětský aspekt“, tedy schopnost podívat se na svět dětskýma očima, aniž je nutné se k dítěti snižovat. Její Julie jako postava působí neživotně, přemoudřele. Dvořáková tak ve skutečnosti píše příběh z pozice dospělého (i když je vyprávěn v ich-formě za hlavní hrdinku). A ke všemu jí chybí odstup od problému, který popisuje, takže má čtenář místy pocit, že se autorka do svého tématu sama propadá, že jí těžká životní situace malé Julie natolik dojímá a zahlcuje, až ji není schopna zpracovat jako fiktivní příběh. Ale ještě větší otazník se vznáší nad tím, co si s takto nastaveným příběhem, v němž se má čtenář identifikovat s hlavní hrdinkou, má dítě počít? Jak se má vyrovnat s fatálními problémy dospělých, které není v jeho silách řešit?

Literatura pro děti už není stojatá tůňka
Situace literatury pro děti a mládež bývala ještě v 90. letech 20. století hodnocena jako „stojatá tůňka“ (Petr Matoušek přišel s touto trefnou metaforou v roce 1994 a Růžena Hamanová ještě o pět let později v článku o české literatuře pro děti 90. let v Lidových novinách z 15. 12. 1999 potvrdila, že pro ni tato charakteristika stále platí). Obraz literatury pro děti a mládež v roce 2013 je rozhodně optimističtější. Objevily se nepopiratelné hodnoty (především v poezii pro děti, ale i mezi bilderbuchy, a to nejen pro nejmenší), ale i odvážné experimenty, které vypadají slibně. Naději vzbuzuje i to, že se na pole tvorby pro děti vydali autoři, kteří patří ke špici současné literatury: po Pavlu Šrutovi, Ivě Procházkové, Petru Niklovi a Radkovi Malém jsou to nejnověji Petr Borkovec, Petr Stančík, Jan Jařab a Ondřej Buddeus. Navíc je sympatické, že ambiciózní nakladatelské aktivity, které ještě před deseti lety vypadaly jako stěží udržitelné (především Baobab, Meander), vydávají své plody a nasadily vysokou laťku, zejména co do výtvarné podoby knih pro děti. Na druhou stranu to má však také ten efekt, že se nůžky mezi náročnými autorskými knihami – v tom nejlepším slova smyslu ambiciózními - a „běžnou“, spotřební produkcí – netvůrčí řemeslnou výrobou – rozevřely naplno. V třídění hodnot a vytipovávání skutečných a falešných hodnot, v pojmenovávání toho, co je jen exhibice na efekt a co je zdravá ambice podložená poctivým řemeslem, musí pomáhat pravidelná kritika, které se však zatím v českých periodikách dostává prostoru méně než málo.
Bedřich Fučík v roce 1941 při pohledu na soudobé knihy pro děti napsal: ”Pro široké vrstvy lidu je prý potřeba věcí průměrných, konvenčních; ty mají úspěch. U knih dětských (…) je tomu právě naopak: Celek dětí si žádá věcí nejlepších.”