Co máme na hlavě? A v ní? A proč je každá hlava jiná? Na tyto a další otázky odpoví hravá encyklopedie Hlava v hlavě – a navíc ještě spoustu otázek přidá.

Na samém konci roku 2013 vydalo nakladatelství Labyrint ve velesympatické edici dětských knih novinku Hlava v hlavě. Jde o společný projekt básníka Ondřeje Buddeuse (55 007 znaků včetně mezer, rorýsy, s Alžbětou Skálovou a Martinou Kupsovou Orangutan v zajetí má sklon k obezitě) a výtvarníka a ilustrátora Davida Böhma (Ticho hrocha). Autoři se pokusili představit dětem hlavu jako středobod vnímání sebe sama i lidí kolem, a to pokud možno v celé jeho mnohosti a rozmanitosti. A rozhodli se čtenářům cestičku k poznání vyšlapat jen trochu a navíc naznačit spoustu odboček a zacházek. Tenhle způsob je ostatně oběma autorům vlastní – nezávisle na sobě tvoří spíš pro děti (a dospělé), co si rádi hrají a neleknou se určité nedořečenosti.

Při prvním prolistování a letmém přečtení může knížka působit trochu chaoticky, ale už při druhém, pozornějším čtení vystřídá tenhle pocit dojem mozaiky, poskládané (ať už vědomě, nebo ne) tak, že do jisté míry kopíruje dětské vnímání, mnohdy kusé a útržkovité. Začíná se jazykově, idiomy, v nichž nějak figuruje hlava nebo některá její část. Postupně se dostáváme k fyziognomické kapitolce a typologii lidí, které poznáme podle nějakého výrazného prvku na obličeji (například hokejového brankáře podle masky). Informací přibývá, ale aby jich nebylo moc najednou, tu a tam je vložený rozkládací list (pozor, opatrně!) nebo nějaký ten vtípek. Je radost sledovat asociace, které různé aspekty lidské hlavy v autorech vzbuzují. Zvlášť podařené jsou „filmové plakáty“, jež svým humorem evokují kolářovsko-fukovskou poetiku – juxtapozice ilustrace a textu, v nichž komično vzniká jakoby náhodou, ad hoc.

Celkově kniha směřuje od konkrétního a hmatatelného k abstraktnímu, což považuji za jednu z jejích největších předností. Od nosu, očí a uší k tomu, jak funguje lidský mozek, co je to vlastně ta hlava v hlavě („Hlava v hlavě je menší a radí té větší. Myslí si, že by byla lepší velkou hlavou, než je ta, v které je.“) nebo jak se lidská hlava vyrovnává s minulostí a budoucností a čím je pro ni přítomný okamžik (děravý list věnovaný tomuhle tématu je bez nadsázky geniální). Děti se tak při čtení nenápadně a nenásilně učí, jak hlava souvisí s vnímáním světa kolem a s lidskou identitou.

Texty (nebo spíš textíky) jsou různé: básničky, výkřiky, nápisy, fórky, komiksové bubliny i pasáže vyloženě naučné. Právě odstavce věnované popisu nejrůznějších jevů se paradoxně zdají jako jediná, i když nikterak zásadní slabina knihy. Jakkoli jsou nápadité a tematicky pestré, mohou místy působit drobátko povšechně a obecně. Na druhou stranu kniha snad ani nechce být encyklopedií v pravém slova smyslu a navíc tahle výtka dost možná vychází z dospěláckého vnímání. Hlava v hlavě je ovšem kniha rodinná, takže znalý rodič se může aspoň blýsknout a třeba něco doplnit. A nejdůležitější je celek, do kterého se při pozorném čtení jednotlivé části spojí.

Hlava v hlavě se dá číst popředu, pozpátku, na přeskáčku, a dokonce i vzhůru nohama. Autoři se nebojí nevázaně střídat roviny, pohledy i způsoby uměleckého vyjádření a výsledkem je jedna z těch knih, které si s dětmi chtějí hrát, chtějí je trochu poškádlit a jakoby mimochodem je i něco naučit. A jako taková je výjimečná.