Jméno Sophie Curtil není v českém prostředí zcela neznámé. Autorka se od útlého dětství intenzivně věnovala malování, poté studovala výtvarné umění v Paříži a na začátku 70. let 20. století strávila jeden rok v grafickém ateliéru AVU v Praze. Po návratu do Paříže vedla výtvarné dílny pro děti v Centre Pompidou a v Musée national d’art moderne. Tato práce ji inspirovala k vlastním knižním projektům: v letech 1985–1998 řídila edici L’Art en jeu, zpřístupňující výtvarné umění dětem, a vytvářela dotykové knížky pro nevidomé a slabozraké děti. Na řadě publikací se podílel i autorčin manžel, český sochař Miloš Cvach. Po roce 1989 bylo dílo obou manželů několikrát vystavováno v České republice, s první ukázkou jejich knižní tvorby však přichází až nyní nakladatelství Meander v umělecké edici Modrý slon.

Již sama netradiční vazba s perforovanou papírovou obálkou, kterou vytvořil japonský grafik Katsumi Komagata, probouzí zvědavost hmatovým vjemem, který koresponduje s názvem knížky. Kompoziční řešení knihy je prosté: jedna strana je vždy vyhrazena textu, protilehlá stránka a následující dvoustrana ilustracím, jež se k němu vztahují. Obrázky vypadají na první pohled jako nezávazná dětská hra s hrstí rozsypaných čalounických hřebíčků a barvou rozstřikovanou přes ně tak, že po jejich odstranění zůstane na bílém podkladu vytvořený obraz. Ze sedmi barevných ploch (zelená, hnědá, modrá, béžová, žlutá, červená, azurová) se s překvapivou plastičností a dynamičností vynořují útvary, které provokují čtenářovu fantazii.

Text má povahu lyrického básnického monologu, který se posledním veršem vrací v kruhu zpět k verši prvnímu. Ilustrace jsou samy o sobě dostatečně nosné pro interpretační hru, text ji však usměrňuje a pomáhá vytvářet další asociační spoje mezi barvami, tvary, ale i vůněmi či zvuky. V češtině k vrstvení asociací přispívá i polysémie slova hřebíček. Francouzský originál těží z kontrastu mezi kovovým chladem, statičností a ryzí praktičností nepatrného předmětu, jímž je obyčejný hřebík, a mezi smyslově barvitými představami vycházejícími z přírodního dění. Příroda je v pojetí Sophie Curtil plná života a pohybu. V hřebíčcích rozesetých na ploše stránek tak v souladu s textem ožívá hejno mrštných rybek, hemžící se mraveniště, mušličky převalující se na dně moře, stopy v písečných přesypech, šlehající jazyky ohně, sněhové vločky i mořská pěna. Teprve poslední stránka vystupuje z kruhu představ o věčném přírodním koloběhu lakonickým odtajněním lyrického subjektu, od něhož se gejzír asociací odvíjel: „Ve skutečnosti však jsem jen hrstka hřebíčků!“

Knížka nenabízí žádný příběh. Ten si může adresát, který je ochoten přistoupit na hru s asociacemi a dotvářením významů, vymyslet sám. Za zdánlivě jednoduchým pojetím knížky se skrývá promyšlený koncept práce s dětským příjemcem. Autorka využívá synkretičnost dětského vnímání a podporuje děti v objevování světa cestou metafory. Čtenáře, který zpohodlněl, uvízl v zajetí stereotypu a nechce vyvíjet velké interpretační úsilí, knížka Sophie Curtil patrně neosloví. V rukou těch, kteří si ještě nezapomněli hrát a jako jediná rekvizita jim klidně postačí i hrst obyčejných hřebíků, však bude sloužit coby pozvánka na výlet za vlastními i kolektivně sdílenými představami.