Soubor otevírá báseň Dětská a následují verše s dětsky příznačnou motivikou probouzející se jarní přírody a rána jako příslibu dne. Básně nejsou řazeny do tematických, chronologických či subžánrových oddílů. Napojují se na sebe jako dominové kostky prostřednictvím stejné motiviky až k závěrečným textům, které výbor završují oslavou básnického umění, a metaforou rýmu jako zvonivé rolničky se v kruhu vracejí k počáteční písni.

Básně Jaroslava Vrchlického jsou více o dětech než pro děti. Dětství je pro autora „půl pohádka a půl sen“. Nesnaží se psát z dětské perspektivy, jen ojediněle prokmitne verši přímo dětský hlas v dialogu s dospělým (Píseň o mé dceři). Nahlíží však na dítě s láskou, pochopením a společně s ním sdílí schopnost objevovat krásu ve zdánlivě všedním a touhu intenzivně žít přítomným okamžikem. Častým tématem básní je láska rodičovská, prarodičovská. Dítě dává smysl existenci, neboť je pokračováním koloběhu života. Editor se nevyhýbal ani veršům, v nichž rezonují vyrovnané tóny smiřující se zánikem (Přiznání starého stromu, Zežloutla ta lípa), protože i v nich je ukryta láska k životu.

Vrchlickému se ještě za života dostalo uznání a řady veřejných poct od představitelů českého kulturního života i široké čtenářské obce. Kritické výpady, jichž nebyl ušetřen zejména ze strany mladé nastupující generace tvůrců, pak do jisté míry odrážely a zpětně potvrzovaly Vrchlického důležitost. Jaroslav Vrchlický, na rozdíl od svého generačního druha Josefa Václava Sládka, nepsal přímo pro děti. Jeho nezpochybnitelný význam pro českou literaturu, v níž se prosadil jako básník, dramatik i výrazný překladatel, z něj však učinil „čítankového“ autora. Albert Pražák otevírá svoji memoárovou knihu Vrchlickému nablízku (1945) sugestivní vzpomínkou na vlastní dětský zážitek z prvního kontaktu s Vrchlického poezií, když jim ve škole učitel předčítal romanci o ledovém kouzelníku, jejíž verše evokující smrtonosný chlad se trvale vryly do dětské paměti. Petr Šrámek v doslovu připomíná totéž rozechvění, když mu onu skladbu recitovala babička. Začarovaný tatrmánek je pokusem nabídnout dnešním dětem obdobný zážitek a v propojení mezigeneračním čtenářským poutem jim ukázat nadčasovost skutečných básnických hodnot.

Šrámek vybíral verše z 29 knih a předložil motivicky i formálně pestrý, avšak vnitřně jednotný soubor. S texty pracoval citlivě, nepokoušel se o jejich jazykovou aktualizaci, pouze sjednotil pravopis podle současných pravidel. V doslovu, který se obrací k dětským recipientům, pak explicitně upozorňuje na košatost a stylovou diferencovanost básníkova jazyka. Doslov v sobě nese i recepční instrukci. Šrámek úmyslně zbavuje dětské adresáty ostychu před „kouzelníkem řeči“, když pokládá řečnickou otázku, zda je vždy nutné každému slovu beze zbytku rozumět. Připojený slovníček „zatmělých slov“, který obsahuje přes 170 výrazů, tak může dětem sloužit pouze pro otestování vlastního jazykového citu a imaginace uplatňované při interpretaci básní.

Nový rozměr básním dodává ilustrační doprovod slovenského výtvarníka Tomáše Klepocha (1981). Klepoch zvolil linoryty s robustní linkou a střídmou, leč kontrastní barevností. Ilustrace, stejně jako texty, jsou propojeny řetězením motivů, které procházejí celou knihou. Některé z linorytů rozvíjejí básnické metafory v provázanosti s textem (např. paralela obrazu lidského embrya a poupěte před rozvitím na s. 76–77), jiné však vytvářejí napětí mezi textem a jeho obrazovou interpretační aktualizací. Klepochovy linoryty vycházejí z motivů uveřejněných básní, ale zasazují je s přirozeností i humornou nadsázkou do současného kontextu. Stírají tak z básní jejich archaický nádech a nepřímo povzbuzují dětského adresáta k vlastnímu výkladu textů.

Výbor se obrací ke čtenářům od 7 let. Je sympatické, že se editor pokouší oslovit právě tuto čtenářskou kategorii dětí, které ve vztahu k poezii ještě nejsou zatíženy školometskými interpretačními zlozvyky a mohou k nabízeným textům přistoupit se spontánní hravostí. Otázkou však je, zda jejich kompetence začínajících čtenářů bude pro seznámení s Vrchlickým dostačující. Rozhodující roli zprostředkovatele tak bude muset nejspíš sehrát učitel, rodič či prarodič. A možná bude četba básníka, jehož tvorba se uzavřela před sto lety, objevná i pro něj. Básnický čas se totiž nepočítá uplynulými roky, ale schopností vyvolat pocit, náladu, vzpomínku.