Režisér a scenárista Radovan Lipus se při práci na knize spojil s architektem a hercem Davidem Vávrou, s nímž společně připravoval dokumentární televizní projekt o architektuře Šumná města. Knížka O smutné továrně popularizační rámec přesahuje: stává se podobenstvím, které chce upozornit na hodnotu i alarmující stav industriálních památek na našem území.

V centru pozornosti stojí továrna, kterou z malé tkalcovské dílny vybudoval podnikavý Jakub Steiner. Továrna se stává důležitým centrem místního dění. Další osudy Steinerova podniku i jeho rodiny jsou určovány historickými souřadnicemi. Zatímco židovská rodina majitele mizí v koncentračních táborech a v emigraci, továrnu drancuje německá a poté Rudá armáda. Následuje hospodaření podle sovětského modelu a v nových demokratických podmínkách mají o zchátralý provoz zájem už jenom bezohlední spekulanti, kteří chtějí budovy srovnat se zemí. Alternativou k zániku továrny, jež má svůj význam jako důležitá součást místní historie, je možné využití objektu v nových souvislostech. Snová vize, v níž se továrna mění v muzeum, byty či cukrárnu, je vypravěčem formulována jako výzva k záchraně nenávratně mizejících hodnot.

Příběh je zprostředkován, podobně jako v televizním seriálu Šumná města, jazykem strukturovaným do rytmických celků s občasnou rýmovou shodou, která si místy vynucuje použití inverzního slovosledu. Vypravěčská promluva tak nabývá mírně archaizovaného zabarvení, jež ladí s oscilováním příběhu mezi rovinou dokumentární a pohádkovou. Vzhledem k dětskému adresátovi však může být problematické použití některých obrazných vyjádření, předpokládajících jistou obeznámenost s historickým kontextem (např. „Diktátor s knírem a černou patkou“, „špinavá hnědá vlna jej krutě smete“), zvláště když na jiných místech textu se od metaforické roviny upouští a objevují se konkretizace (např. „důstojníci wehrmachtu“, „eR Vé Há Pé“). Závěrem připojené „Vysvětlivky pro mladé (nebo starší a zapomnětlivé) rodiče“ dokládají, že autoři knihu koncipovali pro rodinné čtení, které počítá s dostatečně zainteresovaným dospělým průvodcem.

Neméně důležitým vypravěčským prostředkem je v knize obrazová část. Ta sestává z ilustrací Veroniky Podzimkové a Davida Vávry, dále pak z koláží vytvořených Davidem Vávrou na základě fotografií Zdeňka Helferta a s uplatněním starých vzorníků textilní firmy Familie Rolffs. Koláže působivě pracují s textilními prvky a měnící se barevnost i vzory látek přesvědčivě evokují dobovou atmosféru. O nápaditou grafickou úpravu publikace se postarala Zuzana Lednická.

Knížka je, jak bývá v případě edice Modrý slon pravidlem, sličná od první do poslední stránky. Teprve po jejím dočtení můžeme docenit výtvarné řešení obálky, na které se vyražený titul ztrácí v ústřižcích různobarevných látek, stejně jako stopa samotné továrny pomalu mizí z lokální historie a paměti. Proto není na škodu, že se knížka O smutné továrně ve výsledku obrací k dětem až ve druhém plánu. Na uskutečnění výzev, které před čtenáře staví, se totiž nemůže dlouho čekat.