U knih Petra Síse hrála vždycky podstatnou roli jejich obrazová složka, autor je koneckonců hlavní profesí výtvarník a ilustrátor. Jeho letošní novinku Ptačí sněm by však měl recenzovat spíše kritik výtvarného umění.
Ptačí sněm je více obrazové album než kniha v klasickém slova smyslu, kde se ve vyrovnaném poměru doplňují text a obraz. Onen text navíc vlastně není ani zcela původní, vychází ze stejnojmenné epické básně Faríduddína Attára z roku 1177 a z jejích pozdějších adaptací (Sís v poděkování zmiňuje divadelní hru Jean-Clauda Carriera a Petera Brooka). Ona stará báseň je velkolepou metaforou známého úsloví o tom, že cesta sama bývá cílem: zde se ptáci celého světa vydávají za králem, který by jim dokázal pomoci z jejich problémů, jimiž jsou nespokojenost, rozvrat a půtky o území, vodu a jídlo. Sís se inspirován Attárem pustil do metaforické knihy, útvaru v současné době skomírajícího, ba mrtvého. Metaforika podobného druhu je vyhrazena převážně knihám pro děti, případně se objevuje v publikacích o osobnostním růstu, ať jsou pojaty jako naučné, či jako beletrie. Na druhou stranu je pravda, že srozumitelné symboly zabalené v hluboce se tvářících metaforách zaplňují knihy třeba Paula Coelha a ten s nimi slaví velké úspěchy. Metaforické příběhy se zdají být dnešnímu čtenáři zastaralé a příliš poučující a autoři, kteří k podobnému typu literatury tíhnou, většinou metafory skrývají za realisticky se tvářící příběhy. Bylo by to téma na rozsáhlou studii, proč velké metafory mizí z literatury, kde se objevují převážně jen jako stylistické prvky. Souvisí to jistě i s úbytkem zájmu o poezii, ale to vše jsou úvahy, které sice Sísova kniha trochu provokuje, ale bezprostředně s ní nemají nic společného.

Možná, že právě výtvarník je tím pravým, kdo si může v obrazovém albu dovolit předložit čtenářům něco, co by ve formě čistého textu asi nebyli ochotni akceptovat. Sleduje-li vnímavý čtenář jeho dvoustránkové obrázky, které jsou zároveň velkolepé i dětsky hravé, jen těžko si udrží odstup. Mnoho ilustrací by možná obstálo jako samostatné obrazy v nějaké galerii, takto pohromadě je to místy až manýristická přehlídka kreslířských technik, které Sís bravurně zvládá. Obrazy spojuje kromě ptačího hejna ještě několik dalších symbolických prvků, především všudypřítomné bludiště, ale také parafráze perských ornamentů, tibetských mandal či Arcimboldových skládaček. Klasický knižní formát jim možná i škodí, když mnohé obrazy dělí v polovině – namísto dvoustrany by jim více slušel jeden velký list a úplně nejvíc zeď; Ptačí sněm by byl ideální výzdobou nějakého chrámu ptactva.

Text za obrazy samozřejmě trochu pokulhává – pokud má být pro dospělé čtenáře, pak je poněkud triviální, pokud by měl být pro děti, asi od nich vyžaduje příliš velkou představivost. Zřejmě nejvděčnějšími čtenáři Ptačího sněmu by mohly být děti již odrůstající – pokud by o knihu zavadily pohledem zvednutým od monitoru či v lepším případě nějakého fantasy čtiva.
V druhé kapitole Sísovy knihy různorodé ptačí druhy zrcadlí lidské slabosti a falešné strachy (sokol je spokojený se svým pánem, slavík nechce opustit svou růži, papoušek je šťastný v bezpečné kleci), zatímco dudek, který výpravu inicioval, je usvědčuje z pohodlnosti a zbabělosti. Bohužel to jsou převážně motivy již důvěrně známé z různých bajek a přísloví. Když ptáci prolétají pastmi sedmi metaforických údolí, zůstává text stručný až na hranici srozumitelnosti. Sledujeme, jak se hejno na obrázcích zmenšuje, ale dramata jednotlivých selhání nám zůstávají utajena.

Čekal-li někdo od Petra Síse knihu v klasickém smyslu, nejspíš bude zklamán, zvláště když se v případě Ptačího sněmu mluví o autorově první knize pro dospělé. Sís je jako vypravěč i jako ilustrátor silnější, když se může opřít o konkrétní reálie, když zůstane více na zemi a méně v oblacích. Zároveň ale v Ptačím sněmu prokazuje, že je výtvarníkem obdařeným mimořádnou imaginací a působivým stylem. Čtenář neodbytně zatouží mít doma velký obraz údolí Jednoty, údolí Úžasu nebo fantastickou modrou sérii s horou Kaif.