Malého Mila tíží velký balvan v břiše, protože se ve školce bojí spolužáka, zatímco školák Max doma bojuje nejen s minecraftovými Creepery, ale také se záchvaty vzteku, obzvláště když musí na tatínkův povel ukončit hraní na počítači. Holčičky Viki a Elinku zase trápí neznalost zdravého, asertivního jednání – jak se dá kamarádovi hezky říct, že člověk zrovna nemá chuť na objetí nebo držení za ruku? Jak rozvázat smyčku na jazyku a vysvětlit kamarádce, že si teď nechceme hrát s panenkami? A jak se naopak naučit odmítnutí přijímat? Autorky knihy o zvládání emočně náročných situací Bubliny, balvany a Creepeři (2024) na základě čtyř příběhů připravují čtenáře na obdobně složité situace, aby se naučili nakládat se svým vnitřním světem efektivně a vyrostli v emočně inteligentní jedince. Obě z vlastní dlouholeté praxe dobře vědí, že komunikaci s dětmi o emocích není radno zanedbávat už v nejútlejším věku, neboť hraje stěžejní roli ve vytváření bezpečného prostředí. Kristýna Pešáková (nar. 1983) a Lucie Bartoň Čechovská (nar. 1983) společně vytvořily metodické materiály Školka pro mě aneb Jak si užít školku zábavně a citlivě, ve kterých kladou důraz na práci s emocemi, téma vlastního těla, vlastní identity dětí a pestrosti rodin. Dlouhodobě se věnují prevenci násilí v blízkých vztazích a vzdělávání o tělesném bezpečí – Pešáková nyní působí jako ředitelka organizace Spondea, pomáhající dospělým i dětem v krizových situacích. Při tvorbě titulu Bubliny, balvany a Creepeři, jenž nese podtitul Hranice těla a zvládání velkých emocí, zužitkovaly autorky nasbírané zkušenosti a sestavily užitečnou pomůcku, díky které se vypjaté situace dají snáze překonat. 

Společné čtení rodičů a dětí

Publikace už na první pohled nevypadá jako klasická pestrobarevná kniha pro děti, nýbrž jako naučná brožura nebo cvičebnice v měkké vazbě – pozadí některých stran je dokonce čtverečkované, což evokuje listy poznámkového bloku. Je totiž určená ke společnému čtení rodičů a dětí od pěti do devíti let, zahrnuje doprovodné aktivity a obsahuje vše, co by si čtenář od obdobného titulu sliboval, i když problematických prožitků vhodných ke zpracování samozřejmě existuje mnohem více než autorkami zvolené čtyři. V jasném a stručném úvodu vysvětlují, jak s knihou nejlépe pracovat, a v závěru uvádějí zajímavé knižní zdroje, kontakty na krizová centra a základní pravidla při důvěrných promluvách s dítětem, jež se svěří s ožehavým zážitkem. 

Jádro tvoří čtyři příběhy vycházející z každodenního života. Dětští hrdinové se v nich poprvé setkávají s novým pocitem, jenž je dokáže pořádně potrápit, a postupně za pomocí rozhovorů s blízkými nalézají schůdné řešení. Čtenáři s aktéry znovuprožívají vlastní emoce a vypořádávají se s nimi. Na každé z vypravování navazuje několik barevně odlišených žlutých stránek s poučnými informacemi pro rodiče (co je to vlastně vztek, jakou úlohu hraje respekt, jak funguje tělo jakožto barometr emocí) a radami, přičemž autorky neopomínají ani roli emočního světa dospělých: „Když se postaráme o sebe a nereagujeme na agresivitu dítěte svou vlastní agresí (fyzickou, slovní), dáváme sobě i dítěti čas a prostor na zklidnění a pomáháme mu naučit se seberegulaci.“ Na odstavce určené pro rodiče navazuje na žlutých stranách sekce s aktivitami – od hraní rolí s plyšáky, rozpoznávání emocí a jejich příčin z ilustrací až po vyrobení emočních hodin, na kterých mohou členové rodiny posouvat ručičku k různým obrázkům/emotikonům podle svého aktuálního rozpoložení a ulehčit tím vyjadřování. 

Ochranná bublina kolem těla

S obdobnými úlohami se setkáváme i v jiných, dnes již poměrně početných publikací ch (viz recenze na knihu Já a moje pocity Rity Diepmannové) zaměřených na dětské prožívání, Bubliny, balvany a Creepeři však přinášejí i něco navíc, neboť se věnují i vymezení hranic těla a dovednosti odmítnutí, o kterých se v souvislosti s dětmi zatím příliš často nepíše. Na Vikině příběhu se děti učí o jakési ochranné bublině kolem našich těl, jež se může nafukovat i vyfukovat podle toho, co zrovna prožíváme, a proto je radno se ostatních vždy ptát, zda se do jejich bubliny může vstoupit („Můžu si sednout vedle tebe?“). Elinčin zážitek ze školky problematiku rozšiřuje na vyjádření nesouhlasu a respekt k vlastním potřebám: pomocí fantazie a maminčiných rad se Elinka naučí naslouchat řeči svého těla (ztuhlé nohy, bolavé břicho a smyčka na jazyku, když má odmítnout kamarádku, a pocity radosti, když s nějakou činností opravdu souhlasí) a nebát se dát ostatním najevo svůj názor. Pečlivě vybraná témata a promyšlené aktivity v knize vyzdvihují nutnost komunikovat, vytvářet bezpečný prostor a nepotlačovat emoce, a to ani ty negativní. Jde jen o to si osvojit správné postupy, najít odvahu sdílet svá trápení a vybudovat si touto cestou pozitivní vztah k sobě i ostatním. A jelikož se děti učí z velké části nápodobou a své chování přejímají od rodičů, představuje společné čtení a seberozvoj správný krok k žádoucí změně. 

Samotné příběhy jsou velmi čtivé, současné a plné akce a reakce. Reflektují úhel pohledu nedospělého vypravěče, využívají dětem blízká témata (domácí mazlíčci, počítačové hry, hra na trolly, maškarní ve školce) a autenticky reflektují svět dětského prožívání. Negativní emoce, s nimiž si protagonisté zprvu nevědí rady, autorky hned přímo nepojmenovávají, ale odkrývají je postupně, a ponoukají tak čtenáře k vlastnímu úsudku a empatickému vcítění. Nedílnou součást kapitol tvoří podnětné otázky sloužící k rozboru chování hlavních aktérů, jelikož jsou však vloženy na samostatnou stranu přímo doprostřed vypravovaní, částečně narušují tok textu. Autorky vybízejí i k analýze pocitů z ilustrací Milana Starého (nar. 1970), jež sice působí zjednodušeně (černobílé postavy doplněné pouze jednou barvou), ale danou emoci zdařile vystihují.

Motivací autorek bylo ulehčit rodičům a dětem vzájemnou komunikaci (o pocitech, vlastním těle), která se dříve odehrávala pouze sporadicky a mnohdy se promítala do příkazů typu „Usměj se hezky na babičku!“ či „Okamžitě se přestaň vztekat!“. Vysvětlují pojem hranic vlastního těla a výhradní právo o něm rozhodovat. Své cíle v Bublinách, balvanech a Creeperech splňují na jedničku a prostřednictvím užitečných tipů srozumitelně ukazují, jak vytvořit přívětivé prostředí, ve kterém děti nebudou mít strach se svěřit i s nepříjemnými věcmi. Ačkoliv se nejedná o jednoduché čtení a je záhodno si najít vhodný čas i denní dobu umožňující případnou debatu, obsah a provedení odpovídají doporučené věkové skupině. Určitě se jedná o jednu z knih, kterou by rodiče měli zařadit do svého repertoáru a ke které se s dětmi budou vracet, aby nevypadli ze cviku a společně objevovali další způsoby, jak překonávat emoční výzvy a mluvit o citlivých  záležitostech.