Úvodní próza byla vystavěna dokonale. Příběh těžil ze slibného napětí mezi světem nenasytných požíračů ponožek a lidí, kteří o podivných stvořeních nemají tušení. Z kontextu současné české tvorby pro děti a mládež kniha vyčnívala jak jazykovým humorem, tak originálně využitým tématem outsiderství. Mezi hrdiny na okraji patří nejen malý lichožrout Hihlík, jenž vyrůstá bez rodičů, kteří v Africe pečují o nemocné a chudé, ale rovněž protagonisté ze světa lidí. Schopnost vidět lichožrouty totiž mají pouze licháči neboli jedinci opuštění: např. osamělý trumpetista Vavřinec nebo vědou posedlý profesor Kadeřábek. Není proto divu, že hlavním dějištěm druhého svazku Lichožrouti se vracejí (2010) se stává africká džungle, v níž Hihlík nejprve hledá své rodiče a nakonec nachází nové lichožroutí kamarády: sympatickou černošku Kawu a otylého akrobata Bumku.

V úvodu posledního dílu trilogie se Hihlík s africkými lichožrouty vydává do Prahy za profesorem Kadeřábkem, jenž jim jako věrný lichožroutolog skýtá pocit bezpečí. Události v české metropoli však nabírají jiný směr, než si hrdinové − a s nimi čtenáři − představují. Hihlíkově partě je v patách krutovládný Jen-stin, největší výrobce čínských ponožek, který s armádou cvičených lichožroutů Rozparovačů likviduje zboží konkurence. V ohrožení je nejen tradice poctivých ponožkožroutů, ale i samotná jejich existence!

Autorova vynalézavá hra s jazykovou rovinou se tentokrát soustřeďuje zvláště na analogie s reálným světem lidí. Kupříkladu místo černého Petra hrají pohádková stvoření mnohem zábavnější karetní hru „černá fusekle“ a prapodivným finančním transakcím mezi lichožroutími kmotry se říká „praní špinavých ponožek“. Žánr gangsterky, jejž vstupní svazek úspěšně parodoval, tentokrát přerůstá spíše do podoby akční detektivky. Záhadu vypleněného skladu ponožek v největším pražském obchodním domě totiž pomáhá řešit skutečná profesionálka − energická lichožroutka Tonka žijící u majora Varase, policejního vyšetřovatele. Její heslo „dva jsou víc než jeden a pět je míň než šest“ pomáhá stmelit lichožroutí kolektiv, avšak stává se také mottem celé prózy, v níž postupně sílí rysy vývojového románu. Hihlík a s ním i jeho bratranci Ramík a Tulík nebo kamarádi Kawa, Bumka a Tonka se přestávají chovat jako malé děti a okolnosti je nutí najít si v životě vlastní cestu. Téma dospívání je přitom pojato bez příkras. Autor nezastírá, že k němu patří těžké hledání odvahy k samostatným rozhodnutím, loučení s blízkými i citové vyzrávání. Proměna kamarádství v láskyplný vztah je pak ve světě lidí vyjádřena dojemnou metaforou: když licháči najdou svůj milovaný protějšek, ztrácejí výsadu vidět lichožrouty…

Ilustrátorka Galina Miklínová, jejíž vytříbený rukopis již ke Šrutovým prózám neodmyslitelně patří, maluje obrázkové iniciály, „místa činů“ i fantastické postavičky s takřka filmařským smyslem pro detail. Jakkoli jí autor textu tentokrát úkol zkomplikoval rozbujelým množstvím románových figur, v němž je obtížné se hned zorientovat, dokázala jednotlivým lichožroutům vtisknout nezaměnitelné rysy, takže staré dobré Kojoty od nových Rozparovačů poznáte na první pohled.

Na třetí − a podle všeho skutečně poslední − knize lichožroutí ságy je možná nejlepší to, že si může dovolit luxus uzavřeného konce. Zatímco v obou předchozích prózách se příběh uzavírá vždy stejnou větou o kamionu, který se rozjel a „před sebou měl pořádně dlouhou cestu“, v závěru Lichožroutů navždy nic takového nečekejte. Pointu neprozradíme, ale můžeme slíbit, že konec bude smutný i šťastný. Tak jako v životě. Navždy.

Pavel Šrut: Lichožrouti navždy. Paseka, Praha a Litomyšl, 2013, 232 s.