Konečně vychází v češtině románový debut Jeffreyho Eugenidese Sebevraždy panen. Konečně jednak proto, že se tak děje dvacet let po vydání anglického originálu, a jednak proto, že od soudobého amerického spisovatele, držitele mnoha literárních cen, česky vyšly již dva jeho pozdější romány: Hermafrodit a Hra o manželství. Ač měl český čtenář možnost seznámit se s příběhem ve filmovém ztvárnění románu s českým názvem Smrt panen, natočeném Sofií Coppolou, až nyní může ocenit autorův lyrický jazyk a mistrné vypravěčství.

Sebevraždy panen jsou příběh pěti sester Lisbonových, Cecilie, Lux, Bonnie, Mary a Therese, které, jak již titul napovídá, nepřežijí konec knihy. I když už samotný název knihy prozrazuje, jak to s dívkami dopadne, nijak to neubírá na čtenářském požitku z knihy. O napětí tu nejde. Ostatně, už první věta románu odhaluje konec příběhu: „... přišla řada na sebevraždu poslední z dcer“ (11). Kniha je spíše o tom, jaké to je, být třináctiletou dívkou. Lépe řečeno, je to příběh o neznalosti, jaké to je, být třináctiletou dívkou: příběh o chlapecké fascinaci dívkami, o mužské neznalosti žen a o dospívání.

Skupina mužů, kteří jsou „šťastnější ve snech než se svými manželkami“ (168), vzpomíná na své dětství a sestry Lisbonovy, jež kdysi žily ve stejné ulici a které chlapci v průběhu svého dospívání až posedle sledovali. Celé vyprávění se nese ve znamení snahy postihnout jakousi „pravdu“ v pozadí příběhu pěti sester, snahy odhalit příčinu jejich sebevražd. Ačkoliv příběh nabízí několik možných vysvětlení, žádné není prezentováno jako definitivní. I sami muži přiznávají, že přes všechny ty roky strávené sledováním dívek jim nebyli o nic blíže než novináři, kteří po tragických událostech nabízeli různé pokřivené teorie o tom, co se přihodilo. Příběh je neuzavřený, a čtenáři se tudíž dostává obrazu dívek „tak jak jsme je znali, jak je stále poznáváme“ (120).

Muži tak na své cestě za poznáním dávno ztracených objektů chlapecké touhy navštěvují obyvatele předměstí, kde vyrůstali, a zpovídají je ohledně sebevražd pětice sester. Neidentifikovanému adresátovi vyprávění (čtenáři?) předkládají „exponáty“, kterými příběh dívek dokumentují. Je tedy na čtenáři, aby si sám udělal závěry ohledně sester a motivů jejich činů. Čtení Sebevražd panen se tím pádem podobá prohlížení muzejní sbírky či důkazního materiálu. Muži jsou „kustody dívčích životů“ (221), kteří se snaží podat pravdivý příběh svého mládí a napravit škodu, již způsobily scestné novinové články.

Víc než to se ale snaží vyprávěním zvrátit plynutí času a alespoň zprostředkovaně se navrátit do doby dětství. Nostalgie a romantické vidění světa čiší z každé stránky knihy. Muži, pro něž dívky symbolizovaly dobu mládí a dospívání (i proto, že osud sester odrážel osud čtvrti, ve které muži vyrůstali), se ohlížejí zpět na dobu nenávratně ztracené nevinnosti a bezstarostnosti. Zhrzeni a zrazeni životem, který jim přinesl pouze zklamání a ženy nenaplňující jejich chlapecké ideály, vyprávějí muži tento příběh více kvůli sobě než kvůli sestrám Lisbonovým. A je to právě vypravěč a samotné vyprávění, co na knize nejvíce zaujme.

V Sebevraždách panen autor používá „nepřirozeného“ kolektivního vypravěče: skupinu mužů, kteří se však v prezentování příběhu nestřídají, ale podávají ho jako skupina. Zdrojem příběhu není „já“, ale „my“. K nepřirozenosti vyprávěcí techniky a ztvárnění skupiny, která funguje jako sobě vlastní entita (tj. jako celek přesahující souhrn svých částí), přispívá fakt, že jednotliví členové skupiny nejsou jasně určeni. Eugenides skupinu mužů prezentuje jako jednotného aktéra. Tento způsob vyprávění mu umožňuje naprosto nevtíravě prozkoumat fungování komunity jako obecného konceptu i konkrétní komunity detroitského předměstí, kde se Sebevraždy panen odehrávají.

Kolektivní vypravěč podtrhuje kolektivní zdroj příběhu, který je poskládán jako mozaika informací dostupných různým obyvatelům předměstí. Eugenides tak naráží na společenský zdroj vědění o světě. V reflexích paměti, popřípadě zapomínání dramatizuje obecné aspekty kolektivní paměti – kupříkladu sebereflexivnost vyprávění: příběh o pětici sester je především příběhem o vlastní identitě skupiny chlapců/mužů. Dále Eugenides ukazuje, jak společenské zdroje formují obraz událostí či osobností, které upadají v zapomnění. Především pak vyprávění ukazuje, jak se vzpomínka na dívky mění podle současné situace, jak je v kolektivní paměti minulost podřízena přítomným zájmům. Chlapci si tak, stejně jako každé společenství, svým vyprávěním pomohli „vytvořit příběh, s nímž bychom mohli žít“ (237).

Kolektivní vypravěč, skupina chlapců/mužů, je také paralelou k pětici dívek, které stojí ve středu jeho pozornosti. Ačkoli dívky individuálně rozlišeny jsou a i chlapci si uvědomují jejich různorodost, jsou na několika místech popisovány jako jedna entita či postava. Když chlapci pročítají Ceciliin deník, poznamenávají, že „často je obtížné určit, o které sestře mluví, a mnohé podivné věty vyvolávají ve čtenáři představy bájného tvora s deseti nohama a pěti hlavami, který leží v posteli a láduje se hamburgery nebo trpí při návštěvách přespříliš přívětivých tet“ (47–48). Tento popis vystihuje i amorfní podstatu kolektivního vypravěče.

Nejdůležitějším aspektem sester Lisbonových je jejich tajemnost. Vypravěč sestry vidí v archetypální roli žen, jako pro muže nepochopitelné mystérium, které je nutné odhalit. Když jeden z chlapců najde v domě krví poskvrněný tampon, odhalující tělesnost a smrtelnost pro hochy do značné míry éterických sester, jako by našel svatý grál. Záhadnost dívek souzní s gotickým rozměrem příběhu. V souladu s tradicí americké gotiky je celý dům Lisbonových zpočátku prezentován jako zapovězené, záhadné místo, kam nelze proniknout. Později, jako znamení úpadku celého předměstí a jako paralela ke smrti sester, celý dům i se zahradou postupně chátrá. „Dům“ ostatně v žánrových konvencích gotického románu představuje nejen fyzickou stavbu, obydlí, ale také rodovou linii, která dům obývá. Sestry představují tradiční dámy v nesnázích, které čekají na vysvobození mužským hrdinou. Tento prvek je však v knize postaven na hlavu, když chlapci v domnění, že plní právě tuto heroickou roli, vstoupí do domu, jen aby byli svědky toho, jak dívky hromadně spáchají sebevraždu. Tímto činem se nejen vymezují vůči striktním rodičům, ale také se staví do opozice vůči roli, kterou jim přisuzuje literární tradice.

I proto román nelze označit za šovinistický, jako to učinili někteří zahraniční recenzenti. Ačkoliv příběh, a tedy i obraz sester Lisbonových, nahlížíme z perspektivy chlapců/mužů, není tato vize podána jako autoritativní. Bez jakýchkoli odsuzujících komentářů z knihy jasně vyvstává veškerá naivita a nedospělost mužské nostalgie. Na druhou stranu je cítit něžnost, se kterou Eugenides nezralé vidění světa a formující zkušenosti dospívání podává. Lyrické vyprávění tak ještě zdůrazňuje křehkost mládí.

Sebevraždy panen jsou mimořádná kniha nejen proto, že jde o autorskou prvotinu. Lyrickým jazykem a s vypravěčským umem podávají melancholický příběh a zároveň komplexní a citlivý obraz dospívání, který jistě učaruje každému, kdo si alespoň někdy vzpomene na dobu svého mládí.