Byl by to večer, jakých na pražském festivalu spisovatelů proběhlo již hodně. Vystoupení v divadle, autorská čtení, debata se čtenáři, následovaná večeří pro účastníky festivalu v jedné z restaurací na nábřeží Vltavy. Přesto však tenhle byl jiný – během dne dorazila ze Spojených států zpráva, že jeden z hostů festivalu, Jeffrey Eugenides, získal za svůj druhý román Hermafrodit (v originále Middlesex) Pulitzerovu cenu.

Bylo to překvapení, i když ne zas takové. Kdo americkou literaturu trochu sleduje, zaregistroval Eugenidesovo jméno již dávno, tedy nejpozději po vydání jeho knižního debutu Smrt panen (Virgin Suicides, 1993). Již předtím, od roku 1988, však publikoval některé své povídky v prestižních časopisech, jako jsou The New Yorker nebo Granta, a právě tyto texty mu koncem osmdesátých let vynesly označení jednoho z nejnadanějších prozaiků nastupující generace. Smrt panen – později zfilmovaná Sofií Coppolovou – zavádí čtenáře na detroitské předměstí, kde autor sám vyrostl a kde se později (mimochodem ve stejné době, tedy v sedmdesátých letech) odehraje i významná část Hermafrodita. Románový debut vypráví příběh pěti dospívajících sester z katolické rodiny, které v průběhu jednoho měsíce spáchají sebevraždu. Že je to román hodně ambiciózního spisovatele, o tom napovídá i originální vypravěčská technika – příběh je vyprávěn v první osobě množného čísla z pohledu skupinky chlapců, kteří s mrtvými dívkami prožili milostný románek. I zde se Eugenides vrátil ke svým řeckým kořenům, neboť hlas chlapců připomíná sbor z antické tragédie.

Smrt panen je zvláštní, uhrančivé vyprávění – prostřednictvím jedinečné perspektivy pronikáme jakoby do prostředí, v němž se román odehrává, stáváme se přihlížejícími, to, co se odehrává před našima očima, nás děsí a zároveň fascinuje. Sebevraždy mladých dívek – navíc páchané bez nějakého zjevného důvodu – do poklidné atmosféry zámožné, trochu snobské čtvrti nepatří. Vynikající popisy čtvrti patří k nejsilnějším stránkám románu. Právě onen klid a jistá blahobytnost jsou Eugenidesem postupně odhalovány jako nebezpečná iluze. Po sebevraždě první dcery se totiž život Lisbonových (tak se rodina jmenuje) začíná viditelně hroutit, přesto nikdo ze zvídavých sousedů v sobě nedokáže najít naději, aby nějak zasáhl. Navíc dívky si zřetelně uvědomují, že okolí je sleduje, že spořádaní občané se nemohou vlastně nabažit skandálu, který se odehrává v poklidně nudné čtvrti, a jejich následná sebevražda se tak stává vlastně jakýmsi aktem exhibice, odpovědí na nevyřčenou, leč existující poptávku.

Kniha měla okamžitý úspěch. Kritika oceňovala narativní invenci, brilantní zachycení předměstského života, způsob, jakým autor dokáže pracovat s časem, předtuchou i náladami – a samozřejmě všichni dychtivě očekávali další knihu. Říká se, že druhá kniha bývá v autorově díle nejslabší, a možná právě proto si dal Jeffrey Eugenides pauzu plných deseti let, než čtenářům předložil své druhé dílo. To čekání se v každém případě vyplatilo, protože Hermafrodit nadějné očekávání bohatě naplnil.

Na rozdíl od debutu, který byl literárně i rozsahem sevřený, je Herma¬ frodit rozmáchlý epos, velký román zachycující – podobně jako třeba DeLillovo Podsvětí – několik desetiletí americké historie. Stejně jako ve Smrti panen volí i zde autor oscilaci mezi přítomností a minulostí, různé pohledy (vnímáme svět prizmatem dospívající dívky, dospělého muže, ale třeba taky zárodku v děloze).

Zatímco podobné romány obvykle ukazují, proč nějaká společnost je taková, jaká je – tedy snaží se v minulosti dobrat příčin současného stavu, Eugenidesův epos zachycuje období, které je nenávratně minulostí, a poměrně jasně ukazuje, proč muselo skončit. Tuto minulost ztělesňují zejména oba rodiče protagonisty a dále několik velice silných symbolů, hlavně pak automobilový průmysl, jenž je srdcem Detroitu.

Nová doba, jejímž je Cal zvěstovatelem, volí rozmanitost – a jeho vlastní pohlavní ustrojení je toho nejlepším symbolem. Doba, jež dávno pominula, je výsledkem „tavicího kotle Henryho Forda“, jak se jmenuje jedna kapitola. Emigranti přicházejí do Detroitu z různých končin světa, někteří prchají před válkami jako Stephanidesovi, jiní před bídou, nicméně všichni si s sebou přinášejí své naděje a sny. Tato různorodá směs národností, kultur a náboženských věr je ve Fordově „kotli“ přetavena v sourodý celek, jehož představitelem je Milton Stephanides. Právě on ztělesňuje prototyp Američana vyšší střední třídy, díky pracovitosti a důvtipu se mu daří vybudovat slušný podnik, jehož existence však nebude mít dlouhého trvání – protagonista svému bratrovi v celé knize neřekne jinak než „Článek jedenáct“, čímž odkazuje na jedenáctý článek americké ústavy o bankrotu, a právě toto pojmenování je vtipnou předzvěstí toho, co bude na konci knihy potvrzeno. Ona jednolitost, jejímž je Milton Stephanides ztělesněním, je symbolizována i dalšími atributy, které odpovídají zařazení do dané společenské vrstvy: dům na bohatém předměstí, cadillac, soukromá škola pro děti a další, většinou typicky americké značky (některé z nich mají pro amerického čtenáře jasnou výpovědní hodnotu, českému by však nic neřekly, a tak bylo v překladu nutné tyto záležitosti řešit ad hoc opisem). Ve světě, v němž žije Milton, směřuje vše k jednolitosti, uniformitě, a proto takový svět musí propadnout entropii – to je nejprve případ centra Detroitu, které se stane prakticky ghettem, posléze i celého siláckého étosu poválečné Ameriky. Krásné silné vozy zničí ropná krize, v jednom z posledních cadillaků hodných toho jména najde smrt i Milton a vdova Tessie skončí tam, kde všichni američtí důchodci – na Floridě.

V Calově životě je obdobou Fordova tavicího kotle dr. Luce. I on chce svou pacientku napravit, odstranit cizorodé a sladit se zbytkem populace. Jenže právě tomu se Cal vzepře. Jeho útěk z kliniky je radikálním odmítnutím všeho toho, o čem byla řeč výše. Nejprve utíká do San Franciska, které mu otevírá náruč coby první město narušující americkou uniformitu (ironií osudu homosexuální komunitu začali – jak je v knize zmíněno – vytvářet navrátilci z druhé světové války, oni „jiní“ vojáci, spolubojovníci těch, kteří na zbytku kontinentu realizovali americký sen), a posléze do Evropy. Za zmínku stojí způsob, jakým Eugenides pracuje se značkami při Calově berlínském pobytu: všimněme si, že jeho radikální odmítnutí amerického snu se promítá i do výběru věcí: jezdí německým vozem, nosí v Anglii šité boty – a zatímco v Americe představovala vrchol luxusu židle od švýcarské firmy navržená americkými návrháři Eamesovými, v Německu je to klasicky minimalistický Mies van der Rohe.

V jistém smyslu je Hermafrodit románem dekadentním. Popisuje život generace, jež se vyznačovala silným nasazením, cílevědomostí, pracovitostí, ale jejíž síla do značné míry stála právě na neochotě dívat se kolem sebe, přijímat jiné perspektivy. Nový člověk, za jehož zvěstovatele se na posledních stránkách románu prohlašuje Cal, je pravým opakem. Pravda, je trochu požitkář, nicméně právě otevřenost rozkoši – oné rozkoši, kterou pro sebe Cal zachránil útěkem z kliniky – mu otevírá oči.