Jedním z autorů, kteří se letos zavítali na Festival spisovatelů, je i Američan Jeffrey Eugenides, autor jedné z nejzajímavějších a nejdychtivěji očekávaných knih, které se v loňském roce objevily na americkém trhu. Eugenides dosáhl obrovského úspěchu hned svou první knihou Virgin Suicides (Panenské sebevraždy), tragickým příběhem pěti dospívajících dívek vyprávěných z perspektivy skupiny chlapců, kteří žijí ve stejné čtvrti (román se v roce 1999 dočkal zfilmování). Po tomto úspěchu však přišla dlouhá odmlka - Eugenides osm let nic nevydal. Až loni se objevil rozsáhlý román s těžko přeložitelným názvem Middlesex (Hermafrodit), vyprávějící příběh dívky/chlapce jménem Calliope Stephanides, který/která ve třinácti letech zjistí, že má jak mužské, tak ženské hormony. Román je velká rodinná sága, začínající na sklonku první světové války v Turecku a vrcholící v Detroitu, kde se narodil hlavní hrdina (stejně jako Eugenides).

Ladislav Nagy: Vaše jméno naznačuje řecký původ...
Jeffrey Eugenides: Ano, prarodiče se do Spojených států přistěhovali z Řecka. Ale já jsem vyrostl už v Americe, konkrétně v Detroitu. Dokonce ani řecky neumím.

Ladislav Nagy: I hrdina vaší druhé knihy Middlesex vyrůstá v Detroitu, v jejím závěru se však stěhuje do Berlína, kde teď žijete i vy? Zvláštní nalézt autobiografické rysy v takto laděném románu.
Jeffrey Eugenides: Ano, psal jsem rodinnou ságu, takže jsem si jisté skutečnosti vypůjčoval z naší rodinné historie. Vlastně lze říct, že kniha je autobiografická na úrovni rodinných detailů a skutečně nevýznamných faktů. Nedůležitých proto, že jsem nechtěl psát primárně rodinnou ságu, popisovat zkušenosti řeckých přistěhovalců do Ameriky. Mým záměrem bylo napsat příběh hermafrodita - tak, aby tento příběh byl správný z lékařské perspektivy. Tím vlastně naznačuji, že mi nešlo ani o mytický rozměr, můj protagonista není žádný Tiresias, byť samozřejmě i mytický aspekt zde nalézt lze.

Ladislav Nagy: A co se týká toho Berlína?
Jeffrey Eugenides: Tam opravdu žiji. Původně jsme s manželkou odjeli do Berlína na rok, získal jsem grant, abych zde mohl psát. No, a už jsme tu nějak zůstali.

Ladislav Nagy: Západní Berlín byl kdysi vyhlášený svou uměleckou komunitou. Třeba hudba - Nick Cave, Einstürzende Neubauten...
Jeffrey Eugenides: To už je bohužel pryč. Co se hudby týče, myslím, že Berlín teď příliš zajímavý není. Ale je tam třeba spousta výtvarných umělců, s nimiž se velmi úzce stýkám a dokonce občas spolupracujeme.

Ladislav Nagy: No, aspoň jste to z Berlína neměl daleko.
Jeffrey Eugenides: Proto jsem taky přijel.

Ladislav Nagy: To zní, jako by vás nebavilo cestovat. Přitom postavy ve vaší druhé knize se toho nacestují docela dost.
Jeffrey Eugenides: Ale baví, jenže právě kvůli cestování mi napsání toho druhého románu trvalo osm let.

Ladislav Nagy: Nebyl to spíše tlak úspěchu první knihy. Překvapilo vás, jak byla úspěšná?
Jeffrey Eugenides: Těžko říct, samozřejmě jsem s úspěchem nemohl dopředu poslouchat. Na druhé straně jsem v něj doufal. Doufal jsem, že lidé knihu budou číst, že je osloví. Ten úspěch byl tedy naplnění určité naděje. Překvapilo mne nicméně, že se kniha tolik prodává i po tolika letech. Samozřejmě jsem se v druhém románu snažil jí vyrovnat. A jsem hrozně rád, že - soudě podle ohlasů - se mi to povedlo.

Ladislav Nagy: Kniha otevírá mnoho provokativních témat...
Jeffrey Eugenides: Která přitom vycházejí z témat tradičních. Hodně mne ovlivnila antická literatura, Ovidius či Vergilius. Zajímala mne otázka transformace a asi hodně ovlivnila. V obou mých knihách najdete v jistém smyslu sestup do podsvětí, proměny. A mnohé z toho, co v těch dvou románech je provokativní, se odvíjí právě z toho.