Když organizátoři Festivalu spisovatelů Praha ohlásili, že se roku 2003 zúčastní i americký prozaik a povídkář Jeffrey Eugenides, nevěnovala tomu média takřka žádnou pozornost. To se změnilo druhý den festivalu, kdy se ukázalo, že Eugenides získal za svůj román Hermafrodit prestižní Pulitzerovu cenu. Příběh rodiny Stephanidesových, jenž obsáhne několik generací řeckých přistěhovalců, však porotce i kritiku zaujal především osobou vypravěče, jedenačtyřicetiletého Cala, který je, jak už název románu napovídá, hermafrodit, bytost se znaky obou pohlaví.

Eugenides je doposud autorem pouhých dvou románů. Debutoval už roku 1993 Sebevraždami panen, útlým příběhem pěti sester Lisbonových žijících na michiganském maloměstě, jež všechny v průběhu jediného měsíce spáchají sebevraždu. Jejich důvody zůstávají okolí nejasné, ale o to více přitažlivé. Kritika přijala Sebevraždy panen vcelku vlídně a o šest let později je zfilmovala Sofia Coppola. S další knihou si dal na čas – Hermafrodita psal celých deset let.

Oběť několika incestů
Děj Hermafrodita začíná v létě roku 1922 na venkově v Malé Asii, kde žili v relativní harmonii Turci, Řekové i Arméni. Teď však zuří řecko-turecká válka včetně násilností vůči civilistům. A právě v této pohnuté době začínáme sledovat příběh Calových budoucích prarodičů, jimž se na poslední chvíli povede prchnout z obsazeného města na palubě lodi nejprve do Evropy a posléze do Spojených států.

Cal se narodil jako dívenka Calliope se vzácnou poruchou: vinou nedostatku jednoho z enzymů zodpovědných za utváření pohlavních orgánů u něj převládly znaky ženského pohlaví, ačkoliv z hlediska genetického jde o muže. Takto postižení jedinci bývají až do puberty vychováváni jako dívky, a teprve když převládnou mužské hormony, jejichž následkem jim začnou růst vousy a zhrubne hlas, mění svou sexuální identitu.

Tato genetická porucha se vyskytuje většinou v izolovaných sociálních skupinách, kde dochází k incestním vztahům. A právě takové svazky se vyskytly i v rodině Stephanidesů. Jak zjistí čtenář hned na začátku, Calova babička a dědeček nebyli jen bratranci z třetího kolene, ale také sourozenci. A Calovi rodiče zase možná měli stejného otce; s určitostí se to sice nikdy nedozvíme, ale indicie tomu mohou napovídat.

Porotce Pulitzerovy ceny i čtenáře okouzlil Eugenides především formou a narativním stylem, jež pro své opus magnum zvolil. V jazykové bohatosti, která nepostrádá svižnost a vtip, se podobá anglicky píšícím autorům z bývalých kolonií: stejně psal Salman Rushdie v Dětech půlnoci či Zadie Smithová v Bílých zubech.
Příběh rodiny Stephanidesů se nenese jen v osobní rovině; jako ve správné sáze se do něj a skrze něj promítají dějiny místa i celé země. V Detroitu začíná Calův dědeček Lefty u pásu ve Fordově továrně, pak v čase prohibice pašuje z Kanady přes zamrzlé Huronské jezero do Států alkohol. Za války slouží jeho syn Milton v armádě a v padesátých a šedesátých letech pozorujeme jeho postupnou přeměnu v dokonalého Američana, jenž se zbavuje původní národní identity svých rodičů. Nejprve má bar a pak vede úspěšnou rodinnou firmu.

V sedmdesátých letech pak čelí Stephanidesovi s celou Amerikou ropné krizi. Calliope se změní v Cala, po několika životních kotrmelcích se jako diplomat dostává do Berlína, kde snad konečně nachází štěstí. To vše se dozvíme hned na několika prvních stranách. Čtenářský zážitek tak nepramení tolik z toho, co všechno se u Stephanidesů přihodí, ale jak k tomu dojde.

Skvělý překlad
Pro pochopení principu, na němž je Eugenidesův román vystavěn a pro nějž je tolik ceněn, je třeba porozumět osobě vypravěče. Hermafrodit Cal ztělesňuje rozpolcenost, na níž je založena americká kultura: cítí se jako napůl muž (podle chromozomů) a napůl žena (jak byl vychován). Podobně jsou na tom Američané: na americký kontinent přibyli z domovské země, podle jejíchž pravidel vyrostli. V Americe se tak stejně jako Calův otec Milton musí jednou rozhodnout: cítí se stále ještě jako Evropané (Asiaté, Afričané...), nebo už jako Američani? Výsledkem většinou bývá místo kdesi mezi oběma kulturami. V originále zní titul Eugenidesova románu Middlesex – autor tak odkazuje k jiné literární fresce, jež zachycuje celé historické období – románu Middlemarch Angličanky píšící pod mužským pseudonymem George Eliot. Middlesex je však zároveň jméno domu, jejž Stephanidesovi zakoupí na detroitském předměstí. Veskrze nepraktickou stavbu postavil jakýsi architekt hlásící se ke slavné Prérijní škole Franka Lloyda Wrighta. Nápad však skončil na půl cesty a moderní stavba se do konzervativní zástavby nehodí – stejně jako nikam nepasuje ani Cal.

A konečně Middlesex dobře naznačuje onu pozici mezi dvěma extrémy. Proto je možná trochu škoda, že české vydání původní název románu nezachovalo a překladatel zvolil raději jednoznačný výklad. Což je snad to jediné, co mu lze vytknout, protože jinak jde o jeden z nejpovedenějších překladů za poslední roky. Ze všech úskalí zmiňme jediné: systém, jak v češtině v různých časových rovinách vyprávění odlišit ženský a mužský rod, k němuž originál nedává žádné vodítko, musel být leckdy pátráním takřka detektivním; o to bravurnější je výsledek.