Narodil jsem se dvakrát: nejprve jako holčička jednoho výjimečně nezačouzeného detroitského dne v lednu 1960; a potom znovu jako dospívající chlapec na pohotovosti nedaleko městečka Petoskey ve státě Michigan – to se stalo o čtrnáct let později, v srpnu roku 1974. Ti čtenáři, kteří občas zabrousí do vědeckých publikací, na moje jméno možná narazili ve studii doktora Petera Luceho nazvané „Pohlavní identita u pseudohermafroditů třídy 5 alfa“, jež byla otištěna v Časopisu pro pediatrickou endokrinologii v roce 1975. Anebo jste třeba viděli moji fotku v šestnácté kapitole dnes už bohužel překonané knihy Genetika a dědičnost. Ano, to jsem já, to dítě na stránce 578, které stojí před metrem v ordinaci a oči má zakryté černým obdélníčkem.

V rodném listě mám jako jméno uvedeno Calliope Helen Stephanidesová. Na svém nejnovějším řidičáku (vydaném ve Spolkové republice Německo) je jako křestní jméno uvedeno jen Cal. Býval jsem brankářkou v pozemním hokeji, dlouholetou členkou Nadace na záchranu kapustňáků, tu a tam jsem zašel na řeckou pravoslavnou bohoslužbu a po většinu svého dospělého života jsem pracoval na americkém ministerstvu vnitra. Podobně jako Teiresiás, i já byl nejprve jedním, a poté druhým. Byl jsem terčem posměchu spolužáků, zvídavých pohledů doktorů, zkoumali mě nejrůznější specialisté a nadace March of Dimes, jež se zabývá pomocí handicapovaným osobám, pro mě zřídila dokonce specializovaný výzkumný projekt. Taky se do mě zamilovala jedna zrzka z Grosse Pointe, která chudák vůbec netušila, co jsem vlastně zač (mimochodem jejímu bráchovi jsem se taky líbil). Jednou v životě jsem vyjel do tankové bitvy v ulicích města; koupaliště ze mě udělalo postavu doslova mytickou; opustil jsem své tělo, abych se mohl převtělit do jiných – a toto vše se seběhlo do mých šestnácti.

Teď je mi jedenačtyřicet a cítím, že se blíží další zrození. Čas od času se takhle přistihnu, že po desetiletích zapomenutí opět myslím na zemřelé pratetičky, v hlubinách času zmizelé dědečky, neznámé bratrance, anebo – v případě tak provázané rodiny, jakou je ta moje – všechny najednou. Proto chci všechno dát na papír dřív, než bude pozdě: chci zachytit zběsilou jízdu jednoho jediného genu časem, jízdu, která se v ledasčem podobá horské dráze. O recesivní mutaci mého pátého chromozómu, ó Múzo, mi zpívej! Zpívej o tom, jak před dvěma a půl staletími rozkvetl na svazích bájného Olympu, v krajině, již prostupoval mekot koz a tlumený zvuk oliv padajících z obtěžkaných stromů. Pěj o tom, jak tento chromozóm prošel devíti generacemi a v zdefraudovaném genofondu Stephanidesů postupně, leč téměř neviditelně sílil. A zpívej též o tom, jak Prozřetelnost pod rouškou masakru vyslala tento gen znovu na cesty; jak jej zavála přes moře do Ameriky, kde se zmítal v kyselých deštích nad průmyslovými městy, až dopadl do úrodného středozápadního lůna mé matky.

Omlouvám se, jestli budu občas vyprávět s homérskou rozmáchlostí. Co chcete, genetika hovoří.

Tři měsíce před mým narozením nařídila babička Desdemona Stephanidesová po jednom z vydatných nedělních obědů, které se v naší rodině tradičně držely, mému bratrovi, aby jí přinesl krabičku na bource. Článek je¬ denáct právě mířil do kuchyně, že si podruhé přidá rýžového nákypu, když mu babička zastoupila cestu. Bylo jí tehdy sedmapadesát a se svou podsaditou postavou a hrozivě působícím účesem sevřeným v síťce na vlasy byla babička jako dělaná na to, aby lidem zastupovala cestu. Za ní se v kuchyni shromáždil početný kontingent žen našeho rodu a z místnosti se ozýval še¬ pot a smích. Článka jedenáct okamžitě zaujalo, co se v místnosti děje, tak se naklonil na stranu a pokusil se nahlédnout dovnitř, ale Desdemona byla rychlejší a pořádně ho štípla do krku. Když takto znovu získala jeho pozornost, rukama načrtla ve vzduchu pravoúhlý tvar a ukázala na strop. Skrze špatně padnoucí umělé zuby zasyčela: „Udělej to pro babičku, pane Bože.“

Článek jedenáct moc dobře věděl, co se po něm chce. Bleskurychle proběhl vstupní halou do obýváku. Po všech čtyřech se vyškrábal po schodišti do druhého patra a proběhl kolem pokojů, které sloužily jako ložnice pro hosty. Úplně na konci chodby se nacházely téměř neviditelné dveře, překryté tapetou jako vstup do nějaké tajné chodby. Článek jedenáct čelem nahmatal miniaturní tlačítko, vší silou se do něho opřel a dveře otevřel. Hned za dveřmi byly další schody. Na okamžik bratr zíral do tmy, která se rozprostírala nad jeho hlavou, pak začal velice pomalu šplhat do podkroví, v němž žili moji prarodiče.

V teniskách na nohou prošel pod dvanácti ptačími klíckami zavěšenými na trámech a vystlanými vlhkými novinami. S odvážným výrazem se vrhl do prostoru, který vyplňoval nakyslý odér papoušků a nezaměnitelné aroma mých prarodičů, taková zvláštní kombinace naftalínu a hašiše. Opatrně prošel kolem psacího stolu mého dědečka, zavaleného knihami a deskami s řeckou lidovou hudbou. Nakonec ve tmě narazil do koženého otomanu a kulatého konferenčního stolku s měděnýma nohama, a tak poznal, že se dostal až k posteli. Poklekl a pod postelí nahmatal krabičku.

Krabička byla z olivového dřeva, ne o moc větší než krabice od bot, měla perforované víko, na němž se nacházela ikonka dnes již neidentifikovatelného světce. Barva z jeho obličeje zcela oprýskala, nicméně stále byly vidět prsty jeho pravé ruky, jimiž žehnal nevysokému, fialovému, děsivě sebevě¬ domému morušovníku. Článek jedenáct chvíli věnoval tomuto živě pů¬ sobícímu botanickému fenoménu soustředěný pohled, načež vytáhl krabici zpod postele a otevřel ji. Uvnitř byly dva svatební věnečky z lněného provazu a dva dlouhé copy vlasů stočené jako hadi a převázané rozpadající se stuhou. Do jednoho z copů šťouchl ukazováčkem, ovšem přesně v tom okamžiku zavřískal papoušek, bratr leknutím vyskočil, krabičku spěšně zavřel, strčil si ji pod rameno a běžel dolů ze schodů k Desdemoně.

Stále čekala na chodbě. Vzala mu krabičku z rukou, otočila se a zamířila zpět do kuchyně. A právě tehdy mohl Článek jedenáct pohledem obsáhnout celou místnost, v níž se ženy najednou odmlčely. Rozestoupily se, aby Desdemona mohla vejít. A tam, uprostřed pokoje, jehož podlahu pokrývalo linoleum, byla má matka. Tessie Stephanidesová napůl seděla, napůl ležela na kuchyňské židli, přišpendlená pod obrovským těhotenským břichem, vypnutým jako nějaký buben. Na tváři, rozpálené, červenolící, se jí zračil šťastný, bezmocný výraz. Desdemona položila krabičku na kuchyňský stůl a otevřela víko. Pak sáhla mezi svatební korunky a copy a vytáhla něco, co Článek jedenáct předtím nespatřil, totiž stříbrnou lžičku. K držátku lžičky přivázala tenkou šňůrku, naklonila se a začala lžičkou ký-vat nad matčiným mohutným břichem – a tím pádem vlastně i nade mnou.

Desdemona dosud nezaváhala: hádala třiadvacetkrát a třiadvacetkrát uhodla. Uhodla, že Tessie bude Tessie, stejně tak předpověděla pohlaví mého bratra a pohlaví dětí všech svých známých z kostela. Věštění se zdržela pouze u svých vlastních dětí, protože prý přináší smůlu, když se matka pokouší proniknout do tajemství svého vlastního lůna. Mou matku si však podala bez obav. Lžička chvilku jako by váhala, pak se ale začala kývat severojižním směrem, což znamenalo, že budu kluk.

Matka, rozčapená na židli, se pokusila o úsměv. Dalšího kluka nechtěla, vždyť už jednoho měla. Ostatně byla natolik přesvědčená, že to bude holka, že vybrala jen jedno jméno: Calliope. Ale když dědeček vykřikl řecky „Kluk!“, jeho hlas oběhl obývací pokoj, v němž se chlapi právě hádali o politiku. A matka, když slyšela ten výkřik v tolika obměnách, začala věřit tomu, že by to mohla být pravda.

Jenže pak dědečkův výkřik dorazil ke sluchu mého otce – ten se zvedl, nakráčel do kuchyně a své matce oznámil, že tentokrát je její lžička prostě vedle. „A jak to můžeš prosím tě vědět?“ zeptala se podrážděně Desdemona, na což jí odvětil to, co by řeklo mnoho Američanů jeho generace: „Věda už pokročila mnohem dál, mami.“

Od okamžiku, kdy se rozhodli pro další dítě – jídelna fungovala dobře a Článek jedenáct dávno odrostl plenkám –, byli Milton a Tessie zajedno v tom, že tentokrát chtějí holčičku. Článkovi jedenáct bylo právě pět. Před nedávnem našel na dvorku mrtvého ptáčka a přinesl ho domů ukázat matce. Rád střílel, mlátil do věcí kolem sebe, dělalo mu potěšení je rozbíjet a taky se hrozně rád pral se svým otcem. Tessie se v takto maskulinní domácnosti začala cítit zvláštně a v hrůze si malovala, že do deseti let se stane úplnou vězeňkyní ve světě, jehož charakteristickými znaky jsou baseballová čepice a pivní mozol. Proto si představovala, že holčička by jí mohla pomoci v rebelii: konečně by získala spřízněnou duši, která by se též ráda mazlila s pejsky a která by podpořila její návrh, že odpoledne rodina stráví na lední revui. Na jaře roku 1959, kdy se začalo živě diskutovat o mém početí, nemohla matka tušit, že ženy záhy začnou hromadně pálit své podprsenky. Ty její byly vyztužené, tuhé, nehořlavé. Tessie svého syna milovala, nicméně dobře věděla, že jsou věci, které dokáže pochopit jen dcera.

Během ranních cest do práce se otci zjevoval přízrak neodolatelně roztomilé tmavooké dívenky. Seděla na sedadle vedle něj – zjevovala se hlavně na semaforech – a k jeho trpělivému, vševědoucímu uchu směřovala nejrůznější otázky: „Tatínku, co je to?“ „Tohle? To je pečeť rodu Cadillac.“ „A co to je pečeť rodu Cadillac?“ „No, jak bych ti to řek, před dávnými lety žil jeden francouzský cestovatel, který se jmenoval Cadillac, a právě tenhle cestovatel objevil Detroit. Ten znak je rodinná pečeť jeho rodu, který pocházel z Francie.“ „A co je to Francie?“ „Francie je země v Evropě.“ „A co je to Evropa?“ „Evropa je světadíl, obrovský kus země. Mnohem, mnohem, skutečně mnohem větší než jeden jediný stát. Ale cadillaky se nevyrábějí v Evropě. Ty se dělají tady. Ve starejch dobrejch Státech.“ Mezitím naskočila zelená a otec šlápl na plyn. Jenže můj prototyp nezmizel. Na dalších semaforech se objevila znovu. A na dalších zas. Její společnost byla otci natolik příjemná, že se – coby rázný pán tvorstva – rozhodl přeměnit sen ve skutečnost.

Takže: v téže místnosti, v níž muži tradičně debatovali o politice, se nyní už nějakou dobu mluvilo o hemživosti spermií. Peter Tatakis, nebo „strýček Pete“, jak jsme mu říkali, byl vůdčí osobností této debatní společnosti, která týden co týden komentovala naše snažení. Byl to starý mládenec, v Americe nikoho neměl, a tak se přimkl k naší rodině. Přijížděl každou neděli ve svém tmavě vínovém buicku – vysoký, seschlý, posmutněle vyhlížející muž s nepatřičně působící kšticí zvlněných vlasů. Děti ho nezajímaly. Strýček Pete byl vášnivým čtenářem časopiseckého seriálu Literární klasikové – přečetl jej dokonce dvakrát –, zastáncem seriózního myšlení a nadšeným fanouškem italské opery. Živě se zajímal o historii, z níž doslova zbožňoval dílo Edwarda Gibbona, a též měl rád literaturu – z ní pak hlavně deníky madame de Staël. S gustem citoval bonmot této duchaplné ženy, že němčina není vhodná ke konverzaci, protože člověk musí čekat na sloveso až na konec věty, a tudíž nemůže svému protějšku skočit do řeči. Strýček Pete se původně chtěl stát doktorem, nicméně jeho sen zhatila „katastrofa“. Ve Spojených státech absolvoval dvouletý chiropraktický kurz a nyní měl malou ordinaci v Birminghamu, v níž majestátně trůnila lidská kostra, kterou stále splácel. V té době se chiropraktikové netěšili zrovna skvělé reputaci. Rozhodně lidé za strýčkem Petem nechodili proto, aby v nich osvobodil jejich kundaliní. A tak uvolňoval zablokované šíje, narovnával páteře a na míru dělal krční límce z pěnové gumy. Ale i tak měl z celé naší rodiny, jak jsme se v neděli odpoledne scházeli, k doktorovi nejblíže. Ještě v mládí mu museli chirurgicky odstranit polovinu žaludku, takže teď si vždycky po večeři dával Pepsi-Colu, aby jídlo strávil. Proč zrovna Pepsi-Colu? No proto, že tento nealkoholický nápoj – jak nám blahosklonně vysvětloval – dostal jméno po enzymu pepsin, a proto je na trávení nejlepší.

A právě tento druh vědomostí přesvědčil mého otce, aby strýčkovi Pe¬ tovi věřil i v otázkách rozmnožování. Strýček se rozvaloval na gauči, boty dávno shodil, z gramofonu se ozývala Madame Butterfly a on všem přítomným trpělivě vysvětloval, že spermie přenášející mužské chromozómy jsou rychlejší než spermie přenášející chromozómy ženské – prý se to zjis¬ tilo při pozorování pod mikroskopem. Tento názor vyvolal obrovské veselí mezi hospodskými a koželuhy, kteří se sešli v našem obýváku. Otec nicméně zaujal pózu své oblíbené sochy, Myslitele, jejíž miniatura seděla na stolku vedle telefonu na protější straně místnosti. Ačkoli téma bylo vzneseno na otevřeném fóru, které se v naší rodině tradičně drželo o nedělích po obědě, bylo zcela evidentní – a to navzdory neosobnímu tónu, v němž se tato záležitost probírala –, že je řeč o spermatu mého otce. Strýček Pete to řekl jasně: pokud chce mít pár holčičku, mělo by „k pohlavnímu styku dojít čtyřiadvacet hodin před ovulací“. Tak totiž mužská spermie bude pospíchat, předběhne se a zemře. Ženská spermie bude sice pomalejší, ale zato spolehlivější – a dorazí právě tehdy, když se vajíčko uvolní.

Otci nicméně dělalo potíže přemluvit matku, aby s takovým plánem souhlasila. Tessie Zizmová si Miltona Stephanidese brala ve věku dvaadvaceti let – a byla ještě panna. Jejich zásnuby, které shodou okolností proběhly současně s druhou světovou válkou, byly velice cudné. Matka byla dlouho pyšná na to, jak se jí dařilo v otci rozněcovat plamen a zároveň ho tlumit, takže vydržel žhnout po celou válku. Na druhou stranu to zas nebylo tak obtížné, vzhledem k tomu, že ona byla v Detroitu a Milton studoval na Námořní akademii v Annapolisu. Více než rok chodila Tessie zapalovat svíčky za svého snoubence do řeckého pravoslavného kostela a Milton se zase očima vpíjel do jejích fotografií, které měl připíchnuté na zeď svého pokoje. Když ji fotografoval, vždycky ji vyzval, aby zaujala pózu jako hvězdy ve filmových časopisech, tedy aby se natočila v bok, jednu nohu položila na vyšší schod a odhalila tak větší část nohy v černé punčoše. Matka vypadá na těch fotografiích až překvapivě poddajně, jako by netoužila po ničem jiném, než aby jí chlap v uniformě říkal, ke kterému zápraží nebo lampě jejich chudé čtvrti se má postavit.

Nicméně dřív než Japonsko se nevzdala. Od své svatby pak (jak mi proti mé vůli vyprávěl bratr) se rodiče milovali pravidelně a s rozkoší. Jenže když přišlo na děti, byla matka neústupná. Byla totiž přesvědčená, že embryo dokáže vycítit objem lásky, s níž bylo počato. A proto otec se svými návrhy u matky rozhodně neuspěl.

„Miltone, pleteš si to s olympiádou, nebo co?“

„Ale ne, vždyť jsme se o tom bavili čistě teoreticky,“ konejšil ji otec.

„A co vůbec strýček Pete může o dělání dětí vědět.“

„Četl to v Scientific American,“ namítl Milton, a aby to znělo přesvědčivěji, ještě dodal: „On ten časopis odbírá.“

„Tak poslyš, kdyby mě vzal ischias, asi bych za strýčkem Petem zašla. To samý, kdybych měla platfus jako ty. Ale tím to tak končí.“

„Vždyť je to vědecky ověřeno. Dokonce pod mikroskopem. Mužské spermie jsou prostě rychlejší.“

„A vsadím se, že taky blbější.“

„No dobře, jen tak dál, pomlouvej si tady mužské spermie, jak chceš. Klidně, mně to je jedno. Vždyť my o mužskou spermii ani nestojíme. Toužíme po staré dobré, pomalé a spolehlivé ženské spermii.“

„Ale i kdyby to pravda byla, tak je to prostě směšné. Přece to nemůžu dělat jako nějaký stroj, Miltone.“

„Můžu tě ujistit, že pro mě to je ještě těžší.“

„Nic mi nevyprávěj.“

„Já myslel, že chceš holčičku.“

„To chci.“

„No, a takhle si ji můžeme udělat,“ utnul otec důrazně debatu.

Tessie to celé odbyla úšklebkem, nicméně za jejím sarkasmem se skrývaly vážné morální výhrady. Zahrávat si s něčím tak záhadným a zázračným, jako je narození dítěte, jí přišlo jako projev nedostatku pokory. Předně, Tessie nevěřila tomu, že to jde takhle naplánovat. A i kdyby to skutečně šlo, byla přesvědčená, že by se o to člověk rozhodně neměl pokoušet.

Samozřejmě vypravěč v mém postavení (stále ještě před početím) si ničím z toho, co bylo řečeno výše, nemůže být jist. Mohu snad jen vysvětlit vědeckou mánii, jež posedla mého otce onoho jara roku 1959, a to poukazem na to, že to byl pouhý symptom víry v pokrok, kterou tehdy vyznávali všichni. Ostatně je třeba si uvědomit, že pouhé dva roky předtím vyrazil do kosmu Sputnik. Obrnu, kvůli které prožili moji rodiče letní měsíce svého dětství zavření doma v karanténě, se podařilo porazit díky Salkově vakcíně. Lidé tehdy netušili, že viry jsou mnohem chytřejší než člověk, a tak se naivně domnívali, že virové infekce budou záhy minulostí. V oné optimistické poválečné Americe, kterou jsem v dětství ještě krátce zažil, panoval všeobecný dojem, že každý je pánem svého osudu, a tak otec chtěl též logicky vzít do rukou otěže svého života.

Jen několik dní poté, co se Tessii zmínil o svém plánu, dorazil Milton jednoho dne večer domů s dárkem. V ruce držel luxusně vyhlížející krabičku převázanou mašlí.

„K čemu to je?“ zeptala se Tessie podezíravě.

„Co jako? Jak k čemu to je?“ opáčil otec zaraženě.

„No, nemám narozeniny. Ani nemáme výročí. Tak proč mi neseš dárek?“

„To ti musím vždycky dávat dárky jenom z nějakého důvodu? Jenom to otevři.“

Stále nepřesvědčená Tessie zkřivila ústa. Na druhou stranu je těžké držet v rukou luxusní krabičku a nepodlehnout pokušení podívat se, co je uvnitř. Nakonec ani ona neodolala, rozvázala mašli a krabičku otevřela.

Na dně krabičky vykládané černým sametem ležel teploměr.

„Teploměr,“ odtušila zklamaně matka.

„No počkej, to není jen tak nějaký teploměr,“ upozornil ji otec. „Oběhl jsem tři specializované lékárny, než jsem tenhle sehnal.“

„Takže jako nějaký luxusní model, jo?“

„Přesně tak. Říká se tomu bazální teploměr. Dokáže měřit teplotu s přesností na jednu desetinu stupně,“ zdůrazňoval Milton a významně při tom nakrčil čelo. „Normální teploměry měří s přesností na dvě desetiny. A tenhle to dokáže na jednu. Jen to zkus. Dej si ho do pusy.“

„Neboj, nemám horečku,“ namítala Tessie.

„Tady nejde o horečku. Tenhle teploměr se používá pro zjištění bazální teploty. A je přesnější než běžné teploměry.“

„No, příště mi kup radši nějaký náhrdelník.“

Milton se však nenechal odradit: „Víš vůbec, že tvá tělesná teplota se neustále mění? Možná jsi to nikdy nezpozorovala, ale je to tak. Tvoje tělesná teplota prostě kolísá. Například…“ tady si lehce odkašlal, „při ovulaci tělesná teplota stoupá. O šest desetin stupně Celsia, alespoň tedy ve většině případů. Takže,“ dostával se do ráže otec, kterému jaksi ušel úšklebek na matčině tváři, „když bychom se rozhodli udělat to tak, jak jsme se bavili včera – ale říkám, jen například –, pak jako první krok bychom museli zjistit tvou bazální teplotu. Je docela dobře možné, že to nebude těch sedmatřicet stupňů. Každý je prostě jiný. To je další věc, kterou jsem se dozvěděl od strýčka Peta. Ale to je jedno, prostě až budeš znát svou bazální teplotu, pak už budeme jen čekat na to nepatrné zvýšení. No a pokud bychom se rozhodli jít podle toho plánu, o kterém jsem mluvil, tak právě tohle zvýšení by pro nás bylo znamením, že přišel čas namíchat ten správný koktejl.“

Matka neřekla ani slovo. Pouze teploměr vrátila do krabičky, zavřela ji a vrátila otci.

„No dobře, dělej, jak myslíš. Možná budeme mít dalšího kluka. Číslo dvě. Jestli to takhle chceš, tak ať je po tvém.“

„Víš, teď zrovna si vůbec nejsem jistá, jestli budeme nějaké děti mít,“ odsekla matka.

Já mezitím čekal. Nebyl jsem nic, dokonce jsem nebyl ani zábleskem v otcově oku (zasmušile upíral svůj zrak na krabičku s teploměrem, která mu spočívala v klíně). Matka najednou vstane z takzvaného dvoukřesílka a s rukou přiloženou na čelo zamíří ke schodišti. V ten okamžik se pravděpodobnost mého zrození nekonečně vzdalovala. O chvilku později vstane i otec, obejde dům, pozhasíná a zamkne. Stoupá do schodů a mně opět svitne jiskřička naděje. Muselo to být načasované co nejpřesněji, abych se mohl stát tím, kým jsem. Stačí půlhodinové zdržení a úplně se změní výběr genů. Mé početí bylo vzdálené ještě několik týdnů, nicméně moji rodiče se už pomalu začínali vzájemně střetávat. V předsíni v patře plane noční září světélko z Akropole – dar od Jackie Halasové, která má obchůdek se suvenýry. Otec vstoupil do místnosti zrovna v okamžiku, kdy si matka dopřávala svou večerní chvilku marnivosti: dvěma prsty si do pleti vtírala krém na čištění pokožky, v druhé ruce měla papírový kapesník, kterým krém stírala. Stačilo, aby otec při vstupu do místnosti prohodil nějaké to laskavé slovo, a vše by bylo odpuštěno. Možná by té noci zplodili potomka – sice bych to nebyl já, ale mohl by to být někdo mně podobný. Na prahu ložnice se najednou vyrojil nekonečný počet možných osobností, já samozřejmě mezi nimi, ovšem bez rezervované a potvrzené jízdenky, hodiny ubíhaly strašně pomalu, planety na nebi pokračovaly ve svém pravidelném pohybu, a svou roli sehrálo i počasí, protože má matka se děsně bála bouřek, takže stačilo, aby v noci začalo pršet, a ona se hned přitulila k otci. Ale ne, té noci byla obloha zcela jasná, stejně jasná jako tvrdohlavá zarputilost mých rodičů. Světla v ložnici zhasla. Matka i otec zůstali každý na své straně postele. Po dlouhém mlčení se z matčiny strany ozvalo: „Tak dobrou noc.“ „Dobrou,“ odpověděl otec. Okamžiky, které nakonec vedly k mému narození, do sebe zapadaly jako kusy mozaiky – jako by to nařídila nějaká vyšší moc. Proto o tom nejspíš tolik přemýšlím.

V neděli se matka vydala s Desdemonou a mým bratrem do kostela. Otec s nimi nechodil, odpadlíkem se stal již ve svých osmi letech, když jej šokovaly přemrštěné ceny svíček do kostela. A podobně dědeček raději trávil nedělní dopoledne překládáním „nalezených“ básní Sapfó do moderní řečtiny. Celých sedm let, přes opakované záchvaty mrtvice, sedával dědeček u psacího stolečku a z legendárních fragmentů dával dohromady větší mozaiku – tu přidal sloku, tady kódu, tu přiletoval anapest nebo jamb. Večer si pouštěl odrhovačky z bordelů a pokuřoval vodní dýmku.

Roku 1959 sídlil chrám Nanebevzetí Panny Marie řecké pravoslavné církve na Charlevoix. Právě zde budu o rok později pokřtěn a vychován v pravoslavné víře. Kněží byli do naší farnosti vysíláni přímo patriarchátem v Konstantinopoli a všichni přijížděli vyzbrojeni mohutným plnovousem stvrzujícím jejich autoritu, bohatě vyšívanými ornáty svědčícími o jejich svatosti, nicméně každý po chvíli ochabl – zpravidla tak po šesti měsících –, přičemž příčiny byly různé: rozmíšky ve sboru, osobní útoky na knězův zpěv, neustálá potřeba tišit farníky, kteří si pletli chrám Páně s baseballovým stadionem, a nakonec i povinnost dvakrát týdně odříkat kázání, nejprve řecky, a pak znovu anglicky. Sbor pořádal duchaplné dýchánky, ale kostel byl postaven na chatrných základech, do střechy zatékalo, festivaly etnické hudby nikoho nebavily, a tak jediné, co člověku utkvělo v paměti, byly hodiny katechismu, které v nás ještě po nějakou dobu udržovaly při životě naše kulturní dědictví, než se rozpustilo v obecném životě diaspory. Tessie a spol. procházeli středem kostela kolem zaprášených podnosů plných votivních svíček. Vysoko nad nimi, stejně vysoko jako v průvodu na Den díkuvzdání, se vznášel Kristus Pantokrator. Zakřivoval se na klenbě chrámu jako sám prostor. Na rozdíl od trpícího, k zemi připoutaného Krista, jenž byl zobrazen v úrovni očí na zdech chrámu, byl nebeský Kristus Pantokrator na první pohled transcendentní, všemocný, prostě vládce nebes. Skláněl se k apoštolům nad oltářem a podával jim čtyři svitky pergamenu s evangelii. A matka, jež se chudák celý život snažila věřit v Boha, ovšem nikdy se jí to zcela nepodařilo, k němu vzhlédla v naději, že jí poskytne radu.

Oči Krista Pantokratora probleskly přítmím chrámu. Jako by Tessii táhly kamsi vzhůru. Skrze vlnící se dým kadidla plály oči Spasitele jako televizní obrazovky, na nichž se střídají scény nedávných událostí…

Jako první se tu o týden dříve zjevila Desdemona, jež se snažila snaše dávat rady do života. „A proč vlastně chceš další děti, Tessie?“ ptala se jí s dobře nacvičenou nenuceností. Naklonila se, aby pohlédla do pece, stěží skryla zděšený výraz, který se jí rozhostil na tváři (přičemž důvod tohoto zděšení se ozřejmí teprve za šestnáct let). Desdemona jen mávla rukou: „Čím víc dětí, tím víc starostí…“

Jako další se na scéně objevil dr. Philobosian, náš rodinný lékař. Starý doktor, ověnčený diplomy ze starodávných institucí, vynesl rozhodný verdikt: „Cože? Že jsou mužské spermie rychlejší? Pitomost. Tak poslouchejte. První člověk, který viděl spermie pod mikroskopem, byl Leeuwenhoek. A víte, co mu připomínaly? Červy…“

A pak byla najednou Desdemona zpět, ovšem tentokrát promlouvala z úplně jiného úhlu: „Jen Bůh rozhoduje o tom, co to bude. Ne vy…“

Tyhle a podobné scény se promítaly matce v hlavě během nekonečné nedělní bohoslužby. Sbor si střídavě stoupal a zase sedal. V předních lavicích se vrtěli moji bratranci a sestřenice: Sokrates, Platon, Aristoteles a Kleopatra. Zpoza oltáře z ikon najednou vyšel otec Mike a rozkýval kadidelnici. Matka se pokoušela modlit, leč k ničemu to nevedlo. Sotva to vydržela do konce bohoslužby, kdy se podávala káva.

Od věku útlých dvanácti let nedokázala matka vstoupit do nového dne, aniž by si pomohla přinejmenším dvěma šálky přehnaně silné černočerné kávy bez cukru – pochytila to od námořních kapitánů a frajerských svobodných mládenců, kteří docházeli do penzionu, v němž vyrůstala. Už když chodila na střední školu a měřila nějaký metr pětapadesát, sedávala vždycky před vyučováním v bufetu vedle dělníků z automobilky a srkala první ranní kávu. Zatímco dělníci pročítali dostihový program, ona si dodělávala domácí úkoly z občanské nauky. V současnosti, v suterénu kostela pak Článku jedenáct nařídila, ať si jde hrát s ostatními dětmi, že ona si musí dát aspoň jedno kafe, aby se probrala.

Pila už druhou kávu, když zaslechla povzdych zženštilého hlasu u svého ucha. „Dobré ráno, Tessie,“ pozdravil ji její švagr, otec Michael Antoniou.

„Ahoj, Miku, ta bohoslužba byla dnes moc pěkná,“ prohodila Tessie a oka¬mžitě toho zalitovala. Otec Mike byl asistentem hlavního chrámového kně¬ ze. Když odešel poslední kněz, který byl spěšně povolán zpět do Athén, rodina doufala, že by na jeho místo mohl být povýšen otec Mike. Nicméně místo nakonec dostal další cizinec, otec Gregorios. Tetička Zo, jež si nikdy nenechala ujít příležitost, aby si postěžovala, jak špatně se provdala, u večeře prohodila komediálním hlasem: „Copak můj muž. To je taková věčná družička.“

Tessie samozřejmě neměla v úmyslu skládat komplimenty otci Gregovi. Situace byla o to delikátnější, že Tessie a Michael Antoniou byli kdysi zasnoubeni a měli před svatbou. Jenže ona teď byla provdána za Miltona a Mike za Miltonovu sestru. Tessie do suterénu původně zamířila proto, aby si dala kávu a vyčistila si hlavu, nicméně už teď cítila, že se jí den vymyká z rukou.

Otec Mike si však ničeho nevšiml. Usmíval se a milé oči mu zářily na bouřícím vodopádu plnovousu. Byl to velice milý člověk a jako takový se těšil obrovské oblibě u vdov ze sboru. Vždycky se nahrnuly kolem něj, vnucovaly mu koláčky a slunily se v jeho andělské přítomnosti. Tato jeho podstata částečně pramenila z toho, že neměl pražádný problém se svým malým vzrůstem – otec Mike měřil pouhých 160 centimetrů. Jeho malá po¬ stava působila svým způsobem charitativně, jako by svou výšku obětoval pro něco jiného. Na první pohled se mohlo zdát, že Tessie dávno od¬ pustil zrušení snubního svazku, ale něco mezi nimi ve vzduchu stále bylo.

Otec Mike držel v ruce opatrně šálek s podšálkem a s laskavým úsměvem se zeptal: „Tak co, Tessie, jak to jde doma?“

Matce bylo samozřejmě jasné, že coby pravidelný nedělní host v našem domě otec Mike o plánu s teploměrem ví. Když mu pohlédla do očí, měla dojem, jako by v nich viděla záblesk šibalství.

„Vždyť k nám dneska přijdeš, tak uvidíš na vlastní oči,“ odbyla ho matka.

„Taky se už moc těším. Vždycky se u vás dostaneme k takovým zajímavým debatám.“

Tessie se znovu, tentokrát zkoumavě, podívala otci Mikovi do očí – teď v nich ovšem neviděla nic jiného než upřímnost a vlídnost. Pak se ale stalo něco, co její pozornost odvedlo od otce Mika úplně.

Na druhém konci místnosti si Článek jedenáct přisunul židli pod várnici s kávou, aby si taky nalil šálek. Podařilo se mu sice kohoutek otevřít, jenže se zavíráním už to bylo horší a vařící káva se rozlévala po celém stole a v jednom jeho místě opařila dívku, která stála nedaleko várnice. Dívka otevřela ústa, ovšem žádný zvuk z nich nevyšel. Matka bleskurychle vystartovala přes celou místnost a honem vedla dívku na dámskou toaletu.

Nikdo si nepamatuje, jak se ta dívka jmenovala. K pravidelným návštěvníkům kostela rozhodně nepatřila. Ba co víc, nebyla to ani Řekyně. V kostele se objevila jen toho jednoho dne a nikdy pak víc. Jako by jediným cílem její existence bylo odvést matčinu pozornost jinam. Na toaletě si dívka držela halenku promočenou horkou kávou co nejdál od těla, zatímco Tessie běžela pro navlhčené ručníky. „Jsi v pořádku, zlatíčko? Nepopálila ses?“

„Ten kluk je hroznej nešika.“

„Občas jo, je strašně hrr.“

„Kluci jsou občas velice neukáznění.“

Tessie se usmála: „Vidím, že máš docela vybraný slovník.“

Po tomto komplimentu se usmála i dívka. „,Neukázněný‘ je moje oblíbené slovo. Můj bratr je taky velice neukázněný. Například minulý měsíc jsem jako své oblíbené slovo měla ,nabubřelý‘. Ale to tolik nevyužijete. Když se nad tím zamyslíte, tak vlastně jen o několika málo věcech můžete říct, že jsou nabubřelé.“

„To máš naprostou pravdu,“ přitakala se smíchem Tessie. „Zato ,neukázněný‘ dneska použiješ úplně všude.“

„Ano, to ano, mluvíte mi přímo z duše,“ pokyvovala hlavou dívka.