Když Orhan Pamuk zahájil práci na rukopisu románu Muzeum nevinnosti, začal přemýšlet i o vybudování skutečného, kamenného muzea. V roce 1999 koupil v Istanbulu starý dům, v němž dnes sídlí stálá expozice připomínající život fiktivních postav jeho románu. V každé z třiaosmdesáti vitrín, jejichž počet odpovídá počtu kapitol literárního Muzea nevinnosti, jsou vystavená memorabilia, která připomínají příslušnou pasáž knihy. Pro své muzeum, jehož je kromě zakladatele také kurátorem a výhradním dodavatelem vystavovaných předmětů, autor nacházel inspiraci při cestách po světě a návštěvách malých muzeí. Stejně jako ústřední postava románu.

Hrdinovi románu Kemalovi je třicet let, pochází z velmi dobře situované rodiny, jež patří v Istanbulu od poloviny sedmdesátých let ke společenské smetánce, a vystudoval ve Spojených státech. Má liberální přátele i přítelkyni, krásnou Sibel ze stejných kruhů, s níž se brzy zasnoubí, a mladou, vášnivou milenku. Má všechno, co by si mohl přát. Anebo ne?

Muzeum nevinnosti je první Pamukův román od získání Nobelovy ceny v roce 2006 a celkově osmý. Sentimentální příběh, rozvíjející se v duchu velkých tureckých středověkých milostných eposů, může svým rozsahem (téměř šest set stran) i námětem na první pohled vypadat nepřístupně. Po románech, v nichž se Orhan Pamuk zabýval otázkou identity (Černá kniha) nebo napětím mezi Východem a Západem (Jmenuji se Červená, Sníh), přichází se silně intimním příběhem, o němž říká: „Chtěl jsem napsat o hluboké lásce, aniž bych ji stavěl na piedestal.“ Pamuk, který sám sebe v příběhu zmiňuje jako jednoho z hostů Kemalových a Sibeliných zásnub, v něm provádí čtenáře Istanbulem sedmdesátých a osmdesátých let, životem na pozadí politických nepokojů i světem tureckého filmového průmyslu. Jako ilustrace společnosti, která se urputně snaží zbavit se tradičního přístupu k životu a být světová, slouží autorovi i postava Sibel, jež Kemalovi „daruje panenství“, ale až v okamžiku, kdy si je jistá, že si ji vezme za ženu.

Po pompézních zásnubách se tón vyprávění začíná měnit a z původně milostného příběhu o zhýčkaném mladíkovi, který si myslí, že mu svět leží u nohou, se stává čím dál temnější román o posedlosti a zoufalství. Kemalova milenka, osmnáctiletá prodavačka a Kemalova vzdálená příbuzná Füsun, se odstěhuje neznámo kam. Kemalův život se postupně ocitá v troskách. Po několika měsících marného trápení plného vzpomínek na krátký románek zruší zasnoubení se Sibel. Kemal je Füsun čím dál posedlejší. Začíná schraňovat předměty, kterých se jeho milenka v garsonce, v níž se po odpoledních scházeli, dotkla. Jeho obsese dojde tak daleko, že navštíví i byt, kde žila s rodiči, a olizuje kliky, o nichž je přesvědčený, že se jich dotýkala. Román začíná nabírat nový, místy až bizarně absurdní a obsedantní směr.

Když Kemal Füsun konečně najde, zjistí, že se jeho milenka provdala a žije se svým manželem, filmovým nadšencem a začínajícím režisérem, u Füsuniných rodičů Keskinových. Kemal k nim začne zpočátku pod průhlednými záminkami docházet na večeře a stráví tím dalších devět let. Dokonce založí produkční společnost a rozhodne se financovat film Füsunina manžela, v němž má jeho osudová láska, jež touží po dráze filmové herečky, dostat hlavní roli. Brává celou rodinu na večeře, chodí s Füsun a jejím mužem do barů, kde se schází lidé kolem filmu, a odnáší si předměty, které mu nějakým způsobem Füsun připomínají. Nasbírá tak například vedle celé kolekce sošek pejsků, jež jeho teta usazovala na televizor, a stovky vlásenek i 4 213 nedopalků cigaret, které jeho někdejší milenka vykouřila.

Kemal se neustále vrací ke Keskinovým, obdivuje Füsun, sedává u nich do pozdních nočních hodin a není schopný odejít, přestože je vyhlášen zákaz nočního vycházení, čímž vystavuje sebe i svého řidiče nebezpečí. Zároveň je naprosto neschopný jakékoliv akce, jako by si ve svém stavu liboval. Opakování obrazů a námětů může působit až úmorným dojmem. Stagnace stejně jako repetitivnost nebo velký rozsah mají sice v beletrii své místo a smysl, přesto mohou klást na čtenáře Muzea snad až příliš velké nároky.

Je velmi těžké chovat sympatie k ústřední postavě, která se dlouhé roky narcisticky utápí v srdcebolu, nechává upadnout rodinný podnik, odhání od sebe všechny blízké přátele i příbuzné, jen aby se mohla nořit hloub a hloub do své obsese. Zároveň však nelze snadno odsoudit hrdinu zmučeného nenaplněnými sny o společné budoucnosti s milovanou bytostí, který se snaží být jí nablízku alespoň skrze předměty, jež mu ji připomínají.

Muzeum nevinnosti stejně jako většina ostatních Pamukových románů vychází česky ve velmi zdařilém překladu Petra Kučery a i přes ambivalentní pocity, které hlavní hrdina vzbuzuje, zůstává především vyprávěním hluboce soucítícím s bolestí z velké lásky, stravující, nenaplněné a osudové. Takové, jakou známe z těch největších příběhů.