Za chyby se většinou platí, někdy hned, jindy s odstupem týdnů či let. Takové je jedno z hlavních sdělení románu Madrugada Suja (Špinavý úsvit). Chyba, které se dopustili protagonisté příběhu, byla velká, osudová. Byl to zločin. A měl navždy zůstat skrytý jen v jejich paměti. Jenže to, co zprvu bylo pro ty tři muže, stojící na začátku kariéry, noční můrou, se pomalu měnilo v informaci, kterou lze využít ve vlastní prospěch.

Sousa Tavares ve svém posledním románu opustil historické kulisy, do nichž zasadil svá dvě předchozí díla, mimořádně úspěšný Equador (č. Rovník, Garamond, 2005) a rodinnou ságu Rio das Flores (Statek Rio das Flores, 2007). Tentokrát vypráví příběh z víceméně dnešního Portugalska. Zvolil úspornější formu, celý text působí celistvěji a svižněji. Sousa Tavaresovou hlavní profesí je žurnalistika, píše fejetony do sportovních deníků, měl svůj televizní pořad, je znám jako neúnavný glosátor a kritik aktuálního dění. Proto mu soudobé kulisy příběhu velice vyhovují, necítí nutnost představit čtenáři dobový kontext, protože píše o době, v níž on i čtenář právě žijí, a víc se mu daří prokreslit jednotlivé postavy a přidělit jim takové povahové rysy, pro které jsou občas docela sympatické, občas protivné, občas odpudivé.

Pár minut, které změní život
Román začíná nadmíru dramaticky, zdánlivou epizodou, která přeroste v událost ovlivňující po desetiletí životy několika lidí. Na začátku jsou tři mladíci, dívka, hodně alkoholu a euforie z úspěšně dokončeného univerzitního studia, automobil a jeden dost špatný nápad. Po nechutném pokusu o sex, kdy si žádný z těch čtyř mladých opilých lidí pořádně neuvědomuje, co vlastně dělá, se drama vyhrotí a náhle je dívka možná mrtvá, sražená vozem, v němž ti tři seděli. Jejich skutečná vina začíná okamžikem, kdy se navzájem přesvědčí, že pro dívku už stejně nemohou nic udělat, ale sobě by mohli zkazit budoucnost, a z místa odjedou.

Napříště se jejich osudy rozejdou a se čtenářem zůstane jen jeden z nich, Filipe Madruga, protagonista dalšího příběhu. Po deseti letech má nijak mimořádné, nicméně stabilní a rozumně placené místo, pověst skromného uzavřeného člověka a pečlivého a spolehlivého profesionála na svém místě. Příběh pak zamíří dál do minulosti, do doby před Filipovým narozením, a děj se na nějakou dobu přesune do malé vesnice Medroinhas da Serra, v Alto, neboli „horním“, Alentejo.

Alentejo, Baixo a Alto (dolní a horní), je název označující většinu portugalského území na jih od řeky Tejo, od atlantického pobřeží k hranicím se Španělskem. Z tohoto kraje, který se ve své nížinaté části už trochu podobá Africe, pocházejí dva portugalské symboly; korkový dub a olivový háj, roste tam vinná réva pro výrobu těžkých červených vín a vychází odtud portugalská duše. Dnes se zčásti vyprahlé alentejské nížiny i poměrně neúrodná vrchovina hromadně vylidňují. Román však vypráví o Alenteju plném života a prostřednictvím historie města Medroinhas da Serra připomíná i portugalské dějiny zhruba od šedesátých let do současnosti. Filipa vychovávali především prarodiče, protože matka mu zemřela a otec se vrhl do budování družstevních lánů v časech po roce 1974, kdy Portugalci pár let zkoušeli, jak daleko se odváží aplikovat v praxi socialistické až komunistické představy. Groteskní situace ze statku řízeného zapálenými revolucionáři, kteří s nadšením a vírou v ideály vrší jeden kiks za druhým, popisuje autor s humorem. Přestože závěr této dějové linie příliš humorný není, groteskní prvky ani on nepostrádá (Filipova otce zavalí traktor).

Skříně plné kostlivců
Čím blíž se čtenář seznamuje s Filipovou minulostí, tím větší pochopení cítí pro toho, kdo zpočátku vypadal jen jako zbabělý mladíček, který z obav o vlastní kariéru dokázal zamést pod koberec i hodně velkou špatnost. S pokračujícím příběhem se podobná proměna názoru opakuje u různých postav, zvlášť když platí jen málo z toho, co na začátku vypadalo jako jasná fakta. Mnohé není takové, jakým se zdálo být – rodiče vlastně nejsou rodiči, oběti nejsou oběťmi a některé události, o nichž jsou hrdinové příběhu přesvědčení, že je viděli na vlastní oči, se vlastně vůbec nestaly. Navíc všichni mají skříně plné kostlivců a ti začínají vyskakovat. Minulost dohání člověka, když to nejméně čeká.

Do života hlavního protagonisty vstoupí politika. V rámci své pracovní náplně se má vyjádřit k záměru vybudovat v chráněné krajinné oblasti rekreační středisko. A vzápětí se dostane do situace, kdy nejen sám sobě musí odpovědět, jak vysoká je jeho cena, je-li jeho svědomí na prodej. Najednou se veze na kolotoči korupce, vydírání, zákulisních her, což by samo o sobě už stačilo k tomu, aby špatně spal. A právě tehdy se přihlásí minulost, dopravní nehoda, ten případ starý víc než deset let.

Může to být náhoda, ale není. A právě tady začíná slabší stránka románu. Autor ve snaze propojit osudy všech postav a ani na chvíli neubrat příběhu na napětí poněkud překombinoval závěr. Bohužel ani neodolal, aby čtenáři nenabídl jasné a jednoznačné vyústění, které však působí rušivě, protože je nepravděpodobné a příliš dokonalé.

Opuštěný starý muž
Když byl Miguel Sousa Tavares v dubnu v Praze, hovořil i o tomto tehdy ještě nevydaném románu. Charakterizoval ho jako příběh starého muže ze zapadlé alentejské vesnice, který se jednou ráno probudí a zjistí, že ve své rodné vsi zůstal úplně sám jako její poslední obyvatel. Přesto se rozhodne neodejít a setrvat v opuštěné vsi. Ten muž se v románu skutečně vyskytuje. Je to Filipův dědeček, vlastně jediná postava, které výše zmíněný kostlivec ve skříni chybí. A snad je jeho role v románu větší, než jak vyplývá z této recenze.

Po čtenářském úspěchu prvních dvou historických románů a s tváří a názory přítomnými v denním tisku a na televizní obrazovce je Miguel Sousa Tavares autorem, jehož knihu vítají čtenáři s obrovskou zvědavostí i očekáváním. Na jednu stranu to románu pomáhá vyniknout a nezapadnout v desítkách nových titulů, které nakladatelství produkují každý týden, na druhou stranu na něj klade vyšší nároky.

Román Špinavý úsvit vyšel 23. května tohoto roku. Na konci června vedl portugalský žebříček nejprodávanějších knih.