Román vypráví příběh tří generací statkářské rodiny provázaný s dějinami první poloviny dvacátého století, nahlíženými z perspektivy osob žijících v Portugalsku, Španělsku a Brazílii. Historické události se prolínají s fiktivními osudy, skutečné postavy se setkávají s protagonisty čistě románovými, podobně jako v autorově slavné prvotině, románu Rovník. Sousa Tavaresův historický román je především příběhem o svobodě, naplňované díky i navzdory politickým a společenským zvratům a konvencím doby.

„Diogovi Ascêncio Cortes Ribeira Floresovi, jak znělo chlapcovo celé jméno podle křestního listu, bylo patnáct let, když ho otec vzal poprvé na koridu. Vydali se do Sevilly, na slavnost svatého Michala...“ Tak začíná příběh rodu Ribeira Floresů, jehož ústřední postavou je Diogo, starší ze dvou synů statkáře Manuela Ribeira Florese. Ne náhodou se čtenář s Diogem poprvé setká v okamžiku, kdy se chlapec vydává na cestu. Touha vydat se za hranice rodného kraje a povaha poutníka, který se necítí dobře uvnitř předem vymezených limitů, Dioga charakterizují a předznamenávají celý jeho další osud.

Na začátku příběhu však ještě stojí chlapec, jenž spíš než s vnitřním neklidem bojuje s obavami, které v něm tato do jisté míry iniciační pouť probouzí. Cesta na koridu do Sevilly je výsostně chlapská záležitost a patnáctiletý Diogo se vedle svého dominantního otce a jeho poněkud cynických kamarádů necítí příliš sebejistě. Nejistotu ale brzy přehluší fascinace novým, neznámým prostředím, jehož jinakost a velkolepost nezkušeného mladíka uchvátí a už nikdy zcela neopustí. Z cesty se vrací změněný, sebevědomější a také už navždy zasažený touhou cestovat. Z Dioga roste mladý muž, stává se studentem zemědělské fakulty v Lisabonu, jeho osud se zdá předurčen jeho prvorozenectvím, a tedy i posláním převzít po otci statek ve Valmonte. Jenže zatímco otec vidí v synových lisabonských studiích řádnou přípravu na budoucí roli, pro Dioga je setkání s velkoměstským způsobem života prvním krokem, který jej od alentejských polností a stád vzdaluje.

Mladší z Manuelových synů, Pedro, zpočátku vykreslený ve stínu staršího bratra, k životu statkáře naopak přirozeně tíhne a v době bratrovy nepřítomnosti i přebírá roli osudem přidělenou staršímu sourozenci. Zdálo by se, že rozpor mezi cestou, již bratrům předurčila tradice a osud, a jejich přirozenými sklony může tvořit základ rodinného konfliktu. K ničemu podobnému však nedojde. Stejně jako oba bratři respektují otcovu nadřazenost, jeho právo na poslední slovo v zásadních rozhodnutích i jeho monarchistické postoje, respektují i sebe navzájem, přestože je čím dál jasnější, jak odlišný budou mít osud.

Diogo zastupuje intelektuály vzešlé z tradičních statkářských rodin, moderní svět, tíhnoucí ke všemu novému v oblasti techniky i idejí. Sváří se v něm úcta ke zděděným tradicím a po generace pěstovaná láska k půdě, v níž člověk zapustí kořeny, a touha dohnat tempo doby, nenechat se svázat provinčností portugalského venkova. Protože se nebojí novinek, moderní doba se všemi svými proměnami, zvraty a stále rychlejším tempem života mu nabízí víc příležitostí než překážek. Na cestě za využitím těchto příležitostí však také ubližuje lidem, kteří jsou možná vnitřně jistější a vyrovnanější než on, ale tempo novinek je na ně příliš rychlé.

Nesouhlasí s tradičním sociálním rozvrstvením, a když mu učaruje krásná Ámparo, ožení se s ní, přestože dívka je dcerou člověka, jenž nevlastní žádné pozemky a navíc je cikán, což jej automaticky řadí na nižší společenskou úroveň. Tato soukromá revoluce jistě zajistí Diogovi značné sympatie u čtenářů a čtenářek. Ovšem o přízeň těch druhých zřejmě zčásti přijde, když jej vnitřní neklid a touha po svobodě zavedou do situace, kdy Ámparo a děti opustí.

Stejně nejednoznačný je i projev Diogova liberálního smýšlení v přístupu k nájemníkům Ribeira Floresových pozemků. V okamžiku, kdy jeden z nájemníků, který rozhodně nepatří k nejlepším hospodářům, nedokáže zaplatit roční nájem, je Diogo spíš ochoten ustoupit a čekat, než aby od nájemníka peníze vymáhal nebo mu smlouvu neprodloužil. V tom se zásadně neshodne s mladším bratrem, který prosazuje dodržování smluvních podmínek za každou cenu. Pedro svůj přístup obhajuje tím, že je nutné dodržovat domluvená pravidla, jinak by se svět pomalu propadal do chaosu.

Pedro obecně představuje Diogův protipól v přístupu k novinkám či tradicím. Mladší bratr zastává konzervativní postoje, lpí na tradicích a na rozdíl od svého sourozence nepřelétává neklidně mezi různými předměty zájmu, trpělivě a nadmíru profesionálně spravuje rodinný statek a bratrův vnitřní neklid a puzení sice respektuje, ale nechápe.

Rozhovory obou bratrů patří k nejzajímavějším částem knihy. Autor nechal tyto dva povahově rozdílné muže žít v první polovině dvacátého století, tedy v době, jež sama o sobě přináší konfrontaci s mezními situacemi. Ty sice měly jinou podobu pro člověka ze střední Evropy a jinou pro ty, kteří se narodili na Pyrenejském poloostrově, v obou případech však realita vyžadovala vyjádření nějakého postoje. Konec monarchie, vzrušené období portugalské první republiky, mezitím první světová válka a v Portugalsku pokus o státní převrat, pozvolný nástup diktatury, později známé jako Nový stát, hospodářská krize, urputná existence portugalského impéria, do něhož už dávno nepatřila Brazílie, kterou však Portugalci vnímali jako alternativní prostor, kam stále tak trochu patřili, a tudíž i brazilské politické a hospodářské dějiny, promítnuté do konkrétních životů prostých lidí, a Španělsko a jeho šílená občanská válka, Salazarův režim s obdobím procesů a jakési normalizace, brazilská varianta Nového státu a Getúlio Vargas. S tím vším nechává Sousa Tavares své hrdiny konfrontovat.

Klíčovým zůstává téma svobody. Pro Dioga životně důležité, často bez ohledu na následky. Pedrem respektované, ale kladené jako protiváha vůči odpovědnosti, které si Pedro v každém případě cení víc. Diogův liberalismus, dobrodružná povaha i pohled levicového intelektuála jsou v příkrém rozporu se směřováním portugalské domácí i zahraniční politiky od 30. let dvacátého století. Pedro je naopak svým konzervativním přístupem ke světu ve shodě s kroky Salazarovy vlády, jejíž politiku také aktivně prosazuje ve svém kraji. Tam, kde ambiciózního Dioga dusí rostoucí kontrola státu téměř nad vším, vidí Pedro výhody řádu a jistoty. A tam, kde Diogo prchá za svobodou a vlastním štěstím, přebírá Pedro klidně a smířeně odpovědnost za ty, jež Diogo opustil. A právě on navzdory všemu udrží s bratrem kontakt, protože ctí tradici, kterou představuje rodina. Autor se poctivě snažil o obraz dvou rozdílných povah v reálném světě složitého dějinného období, kdy ani jeden z bratrů není jednoznačně ani kladným hrdinou, ani věčným padouchem. A bezesporu se mu to velice povedlo.

S jistou rezervou lze prohlásit, že Miguel Sousa Tavares napsal románovou ságu devatenáctého století pro století jednadvacáté. Vzdal tím hold i svému oblíbenému Eçovi de Querós, portugalskému mistrovi románu, který psal v letech 1870–1900. Jeden z viditelných rozdílů oproti Eçovým románům spočívá v tom, že zatímco portugalský klasik dokázal ve svých portrétech portugalské společnosti elegantně přecházet mezi příběhem románových protagonistů a opisy dobových událostí, v případě románu Sousy Tavarese jsou tyto dvě složky téměř oddělené, ačkoliv to zřejmě neměl být záměr. Poměrně dlouhé pasáže vysvětlující dějinné pozadí příběhu sice přinášejí mnoho zajímavých informací a svědčí o náročném studiu pestré škály dobových materiálů, z nichž snad pro posílení autentičnosti výpovědi místy dokonce citují, propojení těchto pasáží s fiktivním příběhem ale působí rušivě a nekonzistentně, a to i tam, kde je snaha učinit z autorem stvořených románových postav spolutvůrce skutečných dějin.

Ačkoliv román Rio das Flores nedosáhl stejné slávy jako autorova prvotina Equador (Rovník, česky Garamond, 2006), fakt, že po rozebrání prvního vydání, čítajícího 100 tisíc výtisků, následovala ještě tři další, svědčí o mimořádném úspěchu.