Panský dům se otevírá na rozlehlý dvůr nad skalnatými útesy a mořem. Dům stojí ve výběžku ostrova a před třiceti lety v něm bydlel správce plantáží. Vede sem nekonečně dlouhá pěšina s udusanou hlínou, již může kdykoliv bez varování pohltit prales a která ústí do palmové aleje, kde poskakují děti a jako všude v chudé Africe prosí o nejnezbytnější a nejdojemnější dárek – o propisovací tužky.

Člověk, který ten dům stavěl, v něm chtěl žít a možná i zemřít. Jedině tím lze vysvětlit obdivuhodnou krásu stavby, pevné kamenné zdi, soulad celé budovy obrácené čelem k moři, kudy vede cesta zpátky domů. Na mnoha různých místech na světě jsem viděl podobné domy otevřené k moři, které sem přineslo jejich majitele, jako by člověku stačilo vidět cestu zpátky, i když vracet se už nemusí.

Stojím ve vstupní bráně vsazené do kamenné zdi a rozhlížím se kolem sebe. Nalevo i napravo jsou další menší a méně honosné domy, které kdysi nejspíš sloužily jako sklady, chybí jim střechy, zdi mají zčásti rozvalené a uvnitř teď bydlí slepice, které ve zbytcích staveb hledají potravu. Na jedné straně dvora se nachází studna s pitnou vodou, dříve zásobovala celý statek. A ve středu se tyčí dlouhý kvádr jednopatrového panského domu, uprostřed rozdělený balkonem a velkým francouzským oknem sloužícím původně jako vchod. Veřeje už dávno vypadly, zbyl jen zející otvor, prostor stínu, který prostupuje celým domem a na druhé straně přechází znovu do světla, odkud je z domu vidět na modré, zářící moře. Marně se snažím to místo mezi dvorem a mořem zachytit na fotografii. Předem vím, že žádná fotografie nedokáže reprodukovat tento přechod ze světla do stínů a znovu do světla, přechod pevniny do moře, bolestivou cestu mezi tehdejším životem a současnými rozvalinami, vítězícími nad veškerými vzpomínkami.

Vstupuji do domu, jako by to byla posvátná půda, jako vetřelec do cizí minulosti. V chodbách jsou podlahy z dřevěných fošen, v pokojích parkety. Zem je plná skleněných střepů a všemožných úlomků, na stěnách posedávají komáři a čekají, až k večeru přijde jejich čas, u vstupu do pokoje obráceného směrem k Portugalsku, který býval něčí ložnicí, se před třiceti lety zabydlela ještěrka. Není tu nic, z čeho bych mohl vyčíst cokoliv konkrétního, ani pár stránek z knihy, ani kousek nádobí, zbytek kamen v kuchyni. Domem se prohnala vichřice, vyrvala vstupní dveře, odnesla všechny známky života i vzpomínky a odvála je do moře.

Čelní fasádu dvora tyčící se nad mořem lemuje dlouhé zábradlí z opracovaného kamene. Stejný tvar sloupů, stejnou balustrádu jsem viděl v Goy, v Pará, v Amazónii, v Mozambiku, v Africe, všude tam, kde jsme se my Portugalci kdysi třeba na den zastavili, abychom obchodovali, válčili, obraceli na křesťanskou víru či odváželi otroky. Kdyby tu moře nebylo tak klidné a průzračné, mohli bychom tvrdit, že jsme v Miramaru nebo v S. Pedro de Muel. Rozváželi jsme snad po světě jen kameny a vzory, balkony a terasy, prejzové tašky a dřevěné podlahy a s sebou domů jsme si brali křehkou vidinu zlata a nevyléčitelný stesk po palmách?

A jak jsem stál na rozlehlém dvoře a shlížel na moře, přistoupil ke mně jakýsi starý muž a představil se jako správce domu „za časů pana Martinse“. Jak to tu za časů pana Martinse vypadalo, ptal jsem se. Povzdechl si. Za časů pana Martinse se na plantážích pěstovala spousta kvalitního kakaa a kávy, každé ráno odtud odcházelo tisíc pět set dělníků, vraceli se až se soumrakem. Vzduch voněl sušenými kakaovými boby a na statku bylo vždy dost vajec na omelety, čerstvé ovoce a čerstvě pečený chléb, studna měla dost vody, dole pod zahradou se chytaly ryby a rostly tady všechny kytky, na jaké si vzpomenete, chovali jsme domácí zvířata, svítili s pomocí generátoru, děti chodily do školy a bydlel tu lékař. „Nic nám tu nechybělo,“ uzavřel a já jsem spolkl otázku „a proč teď chybí?“, která se přirozeně nabízela.

Odjakživa mě fascinovaly rozvaliny domů. Domy i rozvaliny. Znamení devastujícího času, přírody, která pohltí každou pravdu, již jsme považovali za jistotu. Vlastně si nejsem jistý, jestli se těmi rozvalinami smí hýbat, pokoušet se znovu vztyčit to, co rozbořil plynoucí tok času.

Vždy mě fascinovaly příběhy obyčejných lidí se všedními jmény. Obdivuji všechny ty Martinse, Nunese a Lopese daleko víc než Albuquerqua, Gamu nebo Furtada, obdivuji ty, kdo stavěli domy, lámali kameny, klučili les, pěstovali kávu, budovali terasy, ze kterých viděli na moře, přes něž se už nikdy nevrátili zpátky.

Můj obdiv vypadá tak, že pozoruji a představuji si. Nepokouším se porozumět a už vůbec ne soudit. Vím, že zabíjeli, mrzačili, zotročovali, znásilňovali. Vím, že na životech většiny nebožtíků na hřbitovech někdejšího impéria nebylo nic velkolepého či obdivuhodného. Přesto nesoudím. Bezpochyby proto, že oni jsou mrtví, ale já ještě žiju. A také proto, že zpětné soudy nad dějinami považuji za nepřijatelnou aroganci morálky. Takže jen pozoruji znamení toku historie, představuji si, co z bezpočtu snů, nadějí a stesků jejich obyvatel zůstalo pohřbeno v domech, v prohlubních, které do dlaždic za staletí vyšlapaly lidské nohy, ve stále stejném moři (ale je stejné?), ve hvězdách, k nimž za nocí upírali pohled stejně jako já, jenže já na rozdíl od nich tak činím s vědomím, že v předem určený den a hodinu mě letadlo odveze zpátky domů.

Nechť odpočívají v pokoji ti, kteří přijeli, zabíjeli a zemřeli kvůli svým snům. Zbyly po nich domy a rozvaliny a rozvaliny domů.

São Tomé e Príncipe, červenec 2004