Diplomacie není jen umění vyjít s každou situací, ale také křehká hra o čest. Když se k tomu přidá vášeň v tropech je svět bohatší o další krásnou knihu.

Intelektuál postavený před možnost dokázat v praxi, že jeho pokrokové názory nejsou jen snůškou zbytečných ideálů, to je bezpochyby dobrý námět na román. V portugalském bestselleru Rovník se tak rozvíjí drama jednotlivce na pozadí proměn moderních společností, jež na počátku minulého století bojovaly o správu v zámořských koloniích.

Pisálek guvernérem
Ctižádostivý Luís Bernardo po studiích práv na vyhlášené univerzitě v Coimbře převzal rodinný podnik. Přestože úspěšně provozoval zámořské obchodování, toužil i po něčem „vyšším,“ přesněji po možnosti vyjadřovat se svobodně k problémům své doby. Učinil tak v několika odvážných článcích, v nichž kritizoval neutěšený stav portugalských kolonií. Psal se rok 1905, v Lisabonu před nedávnem otevřeli první kino, Portugalsko objevovalo elektrický proud a zároveň prožívalo permanentní hospodářskou krizi monarchie. Parlament se nedokázal shodnout ani na rozpočtu a v afrických koloniích kdysi velké říši šlapala na paty čím dál silnější Anglie. Poživačný král Carlos tehdy ze všeho nejraději honil v lesích kolem královského sídla koroptve. Byl to ovšem také vzdělaný člověk a každý den četl noviny. Padly mu do oka články odvážného obchodníka a právníka v jedné osobě. Přestože v Africe nikdy nebyl, hlásal autor nutnost skutečného zrušení otroctví, o němž se sice rozhodlo v hlavním městě, ale statkářům v dalekých portugalských državách nedělalo těžkou hlavu. V malé africké kolonii Svatého Tomáše a Princova ostrova se právě děla nepěkná věc. Angličtí konkurenti začali na mezinárodní scéně ostouzet Portugalsko, že dosahuje velkých výnosů z pěstování kakaa díky nedobrovolné práci černošských dělníků přivezených z Angoly. Král Carlos a jeho ministři tvrdili, že je to lež. Anglie tedy požadovala vyslání svého konzula na ostrovy, aby vypracoval o situaci zprávu. Chytrý král reagoval jmenováním, rovněž inteligentního, ale diplomaticky zcela panického guvernéra. Našeho odvážného pisálka Luíse Bernarda.

Po audienci u krále se Luísi Bernardovi zatočila hlava.Taková čest a taková patová nabídka zároveň. Dělat guvernéra na ostrově ztraceném kdesi v Guinejském zálivu, trpět malarickými záchvaty, nemoci si vyrazit do opery ani na večeři s přáteli. A mít za úkol zpracovat anglického konzula, aby si myslel, že žádní otroci na ostrově nejsou a že plantážníci dosahují velkých výnosů svou vlastní pílí a vynalézavostí. Zároveň nerozzlobit vlivné vlastníky půdy na ostrově, co také sedí na politických židlích v Lisabonu. Úkol vhodný leda tak pro ďáblova advokáta. Jenže ve svých článcích líčil potřeby svobodného světa, světa bez útisku, světa, kam by konečně dopadlo světlo civilizace. Teď má tedy možnost uvést své názory do praxe. A přiznejme si to, každý chce v životě něco dokázat, byť v „pidi“ kolonii Svatého Tomáše a Princova ostrova někde na rovníku. A pak „jak se říká ne do očí králi?“

Portugalské zpytování
Nakonec a přes varování starého námořníka, jenž mu prozradil, že na ostrovech není „vůbec nic“, se budoucí guvernér nalodil na loď Zaire a vžíval se do pocitů bájných portugalských mořeplavců. Představoval si strach, který v patnáctém století cítili, když jim rodné břehy mizely v nenávratnu a oni směřovali k neprobádaným kontinentům. Představoval si také osudy negramotných sedláků z Minha či Trás-os-Montes, kteří se bezúspěšně pokoušeli osidlovat nehostinné kouty Angoly, či Mosambiku a končili s domorodým šípem v lebce, nebo stejně chudí, jako když okopávali políčka v portugalských horách. V popisech africké krajiny a reality se naplno uplatňuje pozorovatelský talent zkušeného novináře, autora knihy, Miguela Sousy Tavarese. Syn známé portugalské básnířky Sophie Mello Breyner Andresenové je také autorem několika cestopisů a otázkou koloniální minulosti se zabývá i v nich. Malá země na okraji Evropy, jež proslula svými zámořský objevováním Afriky a Ameriky na konci devatenáctého století, již neměla žádný potenciál své državy spravovat. Po zrušení otroctví přestaly do Portugalska proudit prostředky, které dosud vyrovnávaly neustálé schodky v rozpočtech anachronického království. Šest milionů tehdejších obyvatel, z nichž 80 % analfabetů, nemohlo zvládnout složitou správu koloniálního panství, jež se tak nezadržitelně hroutilo. Na problémy ovšem upozorňovala jen hrstka intelektuálů a republikánů, jejichž prostor se omezoval na půl tuctu lisabonských kaváren. Nikdo si situaci nechtěl přiznat, protože koloniální panství a námořnická minulost je dodnes součástí národní hrdosti a výčitek svědomí zároveň. Koloniální agonie pokračovala až do roku 1975, kdy se jako poslední država v zámoří po pádu Salazarova fašistického režimu v Portugalsku osvobodil Východní Timor.

Pozornost v Sousově románu je výhradně soustředěna na postavu hlavního hrdiny, jenž v kulisách historického příběhu a za asistence tropického dusna řeší těžký diplomatický rébus. Prochází zajímavým vývojem podobně jako hrdinové Conradových románů ztracení kdesi v divočině, třesoucí se malarickou horečkou a postavení doprostřed pekelných dilemat. A stejně jako Conrad se Sousa zabývá tématem evropského koloniálního angažmá a jeho kolektivní viny na dnešních dramatech černého kontinentu. V románu Rovník nechybí ani to, čemu se zoufalý a osamělý muž v tropech zřejmě nemůže vyhnout. Tedy vášeň. Zhruba v polovině knihy se objevuje dvojice anglický konzul a jeho andělsky krásná žena. Ti, kdož měli být nelítostnými protivníky Luíse Bernarda v diplomatické hře, se naopak stávají spojenci, chápající, že přátelství je cenné, cennější než politické zájmy zaměstnavatelů. Díky osudům anglického konzula se čtenáři také naskýtá zajímavé srovnání pojetí britské a portugalské koloniální správy. Ovšem poté nastává v románu očekávaný okamžik, kdy se spojí osudy Luíse Bernarda a krásné, zapovězené ženy.

Román byl v Portugalsku přijat velmi kladně nejen díky silné zápletce, oblíbenému historickému námětu, ale také díky tomu, že je na místní poměry kritický vůči koloniální politice a zároveň neviní šmahem. Ukazuje prototyp muže, jenž byl na počátku dvacátého století v zemi spíše výjimečný, ale ztělesňuje veškeré touhy i současných Portugalců. Ti se často s koloniální ostudou musejí vyrovnávat, a zatímco jedni prohlašují, že za neblahou situaci v bývalých državách může skutečnost, že v nich Portugalci nemohli zůstat déle, jiní čtou Tavaresovy knihy a cestopisy z Afriky a snaží se svou minulost doopravdy pochopit.