Román Rovník se v Portugalsku stal „knihou roku“ 2003. V předvečer malé oslavy uspořádané v souvislosti s prodejem prvních 100 000 výtisků vyšel v časopise Mil Folhas rozhovor s autorem knihy Miguelem Sousou Tavaresem. Část tohoto rozhovoru přinášíme v českém překladu.

MF: Na poslední straně své knihy uvádíte mezi osobami, kterým děkujete za pomoc a podporu, i jméno Franciska Xaviera Mantera, jemuž vděčíte za knihu o Svatém Tomáši - hlavní zdroj inspirace vašeho románového příběhu. Kdo je Francisco Xavier Mantero a co to bylo za knihu?
MST: Francisco Xavier Mantero je potomek koloniálního rodu, který po generace vlastnil plantáže na Svatém Tomáši a Princově ostrově. To on mě přiměl, abych ta místa navštívil. Daroval mi knihu pojednávající o pracovních podmínkách na plantážích před sto lety. Autorem knihy byl jeho dědeček, který ji původně psal jako zprávu pro krále Carlose. Protože král mezitím zemřel, adresoval své dílo královně Amélii. Ten spis vznikal v posledních letech monarchie a přesně zachycuje postoj Portugalska k obviněním vzneseným proti němu Anglií. Tam jsem poprvé zavadil o epizodu portugalských dějin, o níž jsem do té doby neměl tušení. Portugalsko se dostalo do sporu s Anglií, která jej podezřívala, že na plantážích Svatého Tomáše a Princova ostrova zaměstnává otroky. Potud mě v mém příběhu inspirovala ona kniha, zbytek jsem čerpal z návštěvy na Ostrovech.

MF: Navštívil jste Ostrov svatého Tomáše ještě předtím, než jste se pustil do psaní?
MST: Ano, tehdy jsem tam byl a osobně projel všechny plantáže, kam se dalo dostat.

MF: Kolik času jste tam strávil?
MST: Když mě napadlo, že bych mohl napsat román, tedy počátkem 90. let, strávil jsem na Ostrovech asi týden. Potom jsem začal shromažďovat všechno, co by mohlo mít nějakou souvislost z historickým pozadím mé knihy, musel jsem se sžít s historií té doby. Potřeboval jsem si nějak uspořádat i vlastní život, abych se mohl naplno věnovat psaní románu. V průběhu práce jsem se obrátil na promovanou historičku Anu Xavier Cifuentesovou, aby mi pomohla s ověřením celé řady údajů. Ta pak odjela na Svatého Tomáše, když už bylo psaní v plném proudu, aby ověřila původní názvy ulic, prostudovala historický archiv Ostrovů a podobně.

MF: V knize odkazujete na skutečné historické události, například na návštěvu vyslance anglické společnosti Cadbury, která patří k událostem předcházejícím románovému ději. Pobyt anglického konzula na Svatém Tomáši a to, co s ním souviselo, je fiktivní, nebo skutečná událost?
MST: Můj Rovník obsahuje jak historická fakta a záznamy skutečných událostí, tak děje zcela fiktivní. Některé rozhovory či texty dopisů se shodují se skutečnými historickými prameny. Třeba zpráva z jednání anglických obchodníků a svatotomášských farmářů v Lisabonu je přesně podle skutečnosti. Popis jednoho pracovního dne na plantážích je převzat z existující zprávy, jejímž autorem byl jeden z plantážníků. Projev přednesený hrabětem Sousou Faro u příležitosti návštěvy korunního prince Luíse Filipa je také doslovně převzatý z historických dokumentů. Kniha si hraje právě s tím, že míchá skutečnost a fikci, historické postavy se smyšlenými...

MF: Žádná jiná kniha, odborná ani beletristická, nevyvolala v Portugalsku v posledních letech tolik rozporuplných reakcí, tolik rozborů, chvály i kritiky. Čím to podle Vás je?
MST: Portugalci mají jednu vlastnost, které se říká „závist“. Kniha, které se navzdory ekonomické krizi prodá přes 100 tisíc výtisků, ač čítá téměř 500 stran a stojí 27 euro, a tudíž ji přečte nějakých 300 tisíc lidí, a přitom to není žádné „lechtivé“ čtení ani dílo sepsané některým z velikánů oslavovaných našimi kritiky, taková kniha znepokojuje, dráždí a přitahuje útok...
...přikláním se k tomu, co napsal - a myslím, že mimořádně výstižně - Pedro D’Anunciaçăo v Expresso: nehodí se, abychom my, kteří čteme hodně, přiznali, že se nám líbí kniha jako Rovník, a to právě proto, že ji tolik lidí přečetlo a že se jim líbila. Je jakási zásada, parti pris, ideologická zábrana, jako bychom říkali, že literatura není pro každého. Pokud se Rovník líbil tolika čtenářům, mezi nimiž jsou jak univerzitní profesoři, tak číšníci, my, intelektuálové, znalci velké literatury, se k nim jednoduše nemůžeme přidat. Co by pak zbylo z naší výlučnosti? Podle mého je to naprosto reakcionářské a diskriminující zdůvodnění, jde přímo o jakýsi druh literárního apartheidu. A já všem těm kritikům Rovníku upřímně vzkazuji: netuším, jestli jsem portugalské literatuře posloužil dobře, nebo špatně, protože mi ani nepřísluší, abych to posuzoval. Jedno však vím jistě: podpořil jsem chuť číst. Přimět 300 tisíc lidí, aby přečetli takovouhle knihu, je kus dobré práce. A mnoha lidem jsem dal celé hodiny radosti.

MF: Jakou metodu psaní jste používal?
MST: Psal jsem lineárně, kapitolu za kapitolou. Donutil jsem se pracovat disciplinovaně. V době, kdy jsem na knize pracoval, jsem psal každý den. Snažil jsem se udržet si průměrný počet stránek na den. Nikdy jsem nepsal žádné scény dopředu. I když mě to po čertech svádělo!

MF: Proč?
MST: Protože jedině tak jsem to mohl dokončit. Mám už zkušenost s jedním nedopsaným románem. Nikdy jsem o tom nemluvil, ale začal jsem psát román, došel zhruba do poloviny, pak jsem ho odložil do šuplíku, a dnes je tak kniha úplně mrtvá.

MF: Co je ten román zač?
MST: Říkal jsem mu „Loboantunada“. Měl hodně společného s počáteční fází tvorby Antónia Loba Antunese, ale nepovedl se. Naštěstí! Když člověk sám cítí, že to, co dělá, není k ničemu, tak to skutečně za nic nestojí.

MF: Kterou část Rovníku jste psal nejraději?
MST: Největší potěšení z celé knihy mi přinesla kapitola, kterou jsem měl v duchu napsanou už na samém začátku. Trvalo rok a půl, než jsem se dočkal, abych ji mohl zformulovat na papír. Je to dopis, který píše Luís Bernardo Valença králi Carlosovi. Ten mám z celé knihy nejraději. Pamatuji si na tu chvíli docela přesně. Zaplavila mě obrovská radost. Posadil jsem se k počítači, bylo po večeři a já se rozhodl, že napíši ten dopis králi. Cítil jsem téměř fyzickou rozkoš, bláznivou radost. Byl to úžasný pocit, vědět naprosto přesně, co chci napsat a jak to chci napsat. A pak si nakonec říct: „Hotovo.“