Prvotina Jany Šrámkové se obrazně řečeno odráží jako úplněk na hladině zčeřeného jezera. Máme co dočinění s melancholií? naivitou? životním dramatem?

Kladem knížky by mohla být ambice oslovit širší spektrum čtenářů, než je u „trendy“ edice Fresh zvykem. Autorčin svět je ale poněkud zakleslý v dívčím vidění, které podléhá zveličelých strachům ze zcela banálních věcí, místy se poddá kýčovitým obrázkům starých vil a motivům večeří u vína a trochu tvrdošíjně opakuje přesvědčení, že podstata rozličných věcí musí být nutně čokoládová nebo s čokoládou nějak spojená. Naivitu ale „naštěstí“ vyvažuje tragický rozměr vyprávění: hrdinčina reflexe dává průchod všudypřítomným vzpomínkám na nejbližší přítelkyni, která přišla o život při autonehodě. Jim sekunduje rozporuplný, převážně kamarádský vztah k jejímu otci (platoničnost vztahu zůstává nepotvrzena i nevyvrácena) a spolu s ním i touha začlenit se do rodiny, tedy získat opravdový domov.

Cudné zůstává v případě novely Hruškadóttir nejenom vyprávění, ale i zřejmý talent autorky, v jehož prospěch hovoří propracovaná kompozice, trpělivá a ryze tvůrčí práce s textem, již by vzhledem k náročnosti tématu mohla snadno přehlušit „úmornost k psaní“, otročení textu. Dívčí hlas, jeho nedospělý rozměr, zabraňuje všímání si skutečných psychologických nuancí vedoucích k závratným hlubinám (viz dialogy), takto nás do nich pozvolna sváží především jeho melancholický tón. K průrvám v bytí a jejich přesvědčivé reflexi má tedy knížka „pouze“ velmi dobře vykročeno.