Svoji nejnovější knihu pro dětské čtenáře otevírá Jana Šrámková radostnou vzpomínkou na společné chvíle vypravěče Fánka s tatínkem: „Když jsem byl malý kluk, prohlíželi jsme si s tátou často jednu knížku.“ Jako neoznačený, záměrně nevyčleněný prolog se rozeběhne spontánní vyprávění o milované zlaté knize s obrázky, tušíme za ní bibli či možná jen příběh o Noemově arše – to zůstává, jako mnohé v příběhu Fánka hvězdoplavce, jen naznačeno, ale od prvních stránek vnímáme mimořádnou sílu a symboličnost Fánkova poetického vyprávění. 

Nočnivka, svítavá a rozjasná

Protože zlatá kniha je napsaná cizím jazykem a neznámou abecedou, „čtou“ si v ní Fánek s tatínkem jen prostřednictvím obrázků a své fantazie. Pojmenovávají zvířata vstupující do korábu, tajné barvy a domýšlejí si i vlastní konec příběhu o cestě až na obzor, odkud odplouvají lodě mezi hvězdy. Společně sdílený čas a tajemný příběh zakládají mezi otcem a synem pevné pouto, které bude v následujících letech vystaveno těžké zkoušce – až tatínek odjede od rodiny kamsi pryč do šťastné země za prací a doma zůstanou jen stárnoucí nemocní babička s dědečkem, ustaraná maminka a opuštěný malý kapitán Fánek. Při loučení tatínek chlapci připomene, co ho „učil“ při povídání nad zlatou knihou: „Odteď jsi kapitán, Fánku. Musíš být trpělivý, věřit, vyhlížet a neztrácet naději. Musíš pořád mířit k obzoru. Obzor je chvíle, kdy se vrátím. Nevíme přesně, kdy se ho dotkneme, ale oba najisto víme, že tam někde je. A jednou k němu dopluješ.“

Lodě, sny a přání

Díky návratným motivům, jejichž významy se s každou situací zmnožují a získávají symbolickou platnost, se stává rozsahem nepříliš objemný text velmi komplexním obrazem světa. Poměrně jednoduchý příběh chlapce z milující rodiny, která však žije v existenční nouzi a sociální izolaci, ukazuje velmi působivě hloubku lidských citů a trpkou zkušenost zrání: důvěřivý chlapec se sny o osvobozujících plavbách ve vesmírných korábech zažívá bezpočet zklamání a ztrát, i krátké kamarádství se spolužačkou Marylkou se ukáže jen jako intermezzo v čekání na tatínka, cloumá jím bezmoc i vztek, přesto však neztratí naději a vůli odpouštět.

Tento Fánkův vývoj se odehrává na pozadí takřka nepatrného vnějšího dění, hoch nemá sourozence ani kamarády, čas tráví buď sám, nebo stereotypní pomocí v domácnosti, a jednomu až zatrne, kolik toho osud malému chlapci nakládá: musí zvládnout několikaleté odloučení od tatínka, který se nevrátí ani na jeho narozeniny ani na dědečkův pohřeb; když si najde útočiště v koruně platanu, během tuhé zimy strom kdosi porazí; když má na zahradě sklízet úrodu, ukradnou mu ji; přijde i o naději, že dokáže pro kamarádku obstarat brýle a nakonec se musí vyrovnat také s jejím nečekaným odjezdem. 

Jenom to hladí

Všechny tyto události, které přirozeně do života patří, jen nejsme zvyklí se s nimi s takovou intenzitou setkávat v knihách pro děti, Šrámková neřetězí samoúčelně ani je nepodává s žádnou senzacechtivostí – naopak, vše reflektujeme z Fánkova pohledu, s jistou dětskou samozřejmostí, s (možná ještě nevědomou) pokorou přijímat i to, čemu člověk v danou chvíli nerozumí, ale co je zkrátka jeho údělem. Vyhmátnutí fatálního detailu, účelná zkratka a tón popisu těchto mezních situací skvěle dokládá také literární výjimečnost této knihy: „Dávno odplul led, slezl sníh, začala klíčit zelenina, a děda tady pořád byl. Byl tu i v létě a na podzim a umřel až další zimu. Máma plakala moc a já ještě víc. Babička neplakala, jenom si vyndala zuby. Už je pak nikdy nenosila.“ 

Výrazovou úspornost pak zejména v popisech denního snění střídá chuť opájet se slovy a jejich melodií: „Ať jsem seděl v koruně stromu, ve školní lavici nebo pod těžkou peřinou v posteli, viděl jsem, jak mraky růžově rejdí po hladině, jako by kniha ležela rozevřená přede mnou. A viděl jsem, jak stoupám výš a výš, jak se voda pode mnou třpytí, jak se světla nahoře slévají se světly dole, až vpluju do hedvábného mraku a barvy se ztratí, jenom to hladí.“

Závoje snu

Poetický tón a snovost textu podtrhují také mnohé velkoformátové ilustrace absolventky plzeňské Sutnarky Margarity Khavanski (nar. 1989 v Bělorusku). Pracuje převážně s jemnými barevnými tóny (snad inspirována invenčními pojmenováními tajných barev ze zlaté knihy), s nimiž kontrastují jen noční výjevy z plaveb mezi hvězdami – a to si pak sazba žádá vysvítit text bíle. Působivé napětí vzniká i mezi drobnými solitérními figurálními ilustracemi a celoplošnými scénami, jež evokují především atmosféru zachycených situací.

Fánek hvězdoplavec je knížka smutná, krásná a potřebná. Není ukotvená v konkrétním čase ani místě, z několika zmínek (jako jsou například telefonické videohovory s tatínkem nebo popis chudé městské čtvrti s řekou) však vyrozumíváme, že se naší žité skutečnosti dotýká víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Když si to připustíme, můžeme ve Fánkově příběhu, zejména při opakovaném čtení, najít inspiraci i pro naše uspěchané, leckdy nespokojené životy, v nichž přehlížíme, co je nejvzácnější, a ženeme se za přeludy.  

Aspiruje na ocenění

Zhruba v patnáctileté tvorbě české spisovatelky a scenáristky Jany Šrámkové (nar. 1982) je Fánek hvězdoplavec její již šestou větší knihou dedikovanou dětem. Je také druhou, za niž Jana Šrámková získala nominaci na výroční cenu Magnesia Litera v kategorii Kniha pro děti a mládež – výsledky letošního ročníku budou známy 17. dubna 2023. S předchozí nominovanou knihou nazvanou Bratři v poli  (2017) ji jemně propojuje téma osamělosti a křehkosti přátelství i touha snít a plout přitom vesmírem. A je to také básnivý jazyk a důraz na metafyzický přesah. Čtenářský prožitek však přináší nesrovnatelně silnější, neboť nejde o alegorii mezi zvířecími kamarády, ale o věrohodný příběh kluka, který nám sděluje něco velmi důležitého o svém (ale i o našem) životě.