Rodiče malé Zuzy mají zahrádku v zahrádkářské kolonii a Zuza občas sama prolézá i pozemky ostatních. Přitom se poleká velkého černého vlčáka, se kterým se ale nakonec skamarádí a využije ho při hledání tajemné Staré Bely.

Spisovatelka Jana Šrámková už má za sebou několik knih pro děti, v nichž osvědčila svůj cit pro jazyk a atmosféru. V krátké próze Zuza v zahradách se k obojímu ještě přidává těsná provázanost s ilustracemi Andrey Tachezy: výsledkem je půvabná i napínavá publikace, která potěší zejména prvočtenáře. Mnozí z nich by možná ocenili o něco větší font, nicméně i tak má čtivá kniha všechny předpoklady zaujmout převážně dívky. Krátké srozumitelné věty jsou děleny do malých odstavců a ilustrace výrazně převažují. Tachezy se přitom při obrazové koncepci zjevně inspirovala kmenovým autorem nakladatelství Labyrint Petrem Sísem (nejvíce možná Madlenkou, která přitom česky nikdy nevyšla) a stránky maluje jako svébytné celky, které je navíc nutné prohlížet i pootáčením o devadesát stupňů; jiné stránky zase imitují ptačí perspektivu. Volí příjemné pastelové barvy, které spolu s „dětským“ stylem kresby budí dojem čehosi důvěrně známého. Kresbu navíc kolážovitě kombinuje  časopiseckými výstřižky se snímky domů a věcí, zvířat, ptáků, lidí i rostlin. Působí to docela přirozeně a malé čtenáře vybízí k několikerému čtení a prohlížení. Vrcholným prvkem jsou pak dvě leporelově rozkládací dvoustrany, které jsou těsně provázány s textem a zejména v případě zachycení Zuzina spaní mají čtenáři pocit bezprostředního nahlížení do jejího divokého snu. Škoda jen, že rozpětí přes čtyři strany vlastně nakonec Tachezy vůbec nevyužila: obě čtyřstránkové ilustrace by se daly bez problémů rozdělit do dvoustránkových, nebo dokonce stránkových. Ale je možné, že pro ilustrátorku je to prozatím ohledávání nových nezvyklých formátů a že v případném pokračování (anebo při práci na další knize pro Labyrint) už si s možností velkého formátu poradí lépe a vynalézavěji.

Text Jany Šrámkové je křehký a jemný, ale přitom docela civilní. Dokáže se vžít do myšlení malé dívenky vyznačujícího se i dětskou sebestředností („Nejvíc patří k zahradě Zuza. K čemu by to jinak bylo?“), která je nekýčovitě roztomilá. Dlouho se zdá, že půjde o pouhý popisný text, který malé čtenáře seznámí s tím, jak to v zahrádkách chodí, co se tu pěstuje a jaké nářadí je tu nepostradatelné, případně jaký typ lidí sem jezdí na víkendy či odpoledne. Pak se ale na scéně objeví velký černý vlčák a Zuza začne pátrat. Že přitom hledá chiméru („Tati, co tam hledá? – Ále, starou belu“), či snad starou paní, která se asi Bela nejmenuje, odhalí jen ty děti, které už umějí číst a rozlišují velká a malá písmena. O to větší může být jejich potěcha z četby při zjištění, že mají před hlavní hrdinkou náskok.

Kouzlo příběhu tkví do značné míry i v jeho nedopovězenosti: Zuza sice starou paní s pomocí vlčáka a několika chytrých fint (díky aportování najde díru v plotě) objeví, ale zůstane schovaná, neosloví ji, paní je nadále zahalena tajemstvím, zvláště když si pěstuje jeden velmi neobvyklý strom: klíčovník. Dívka sice objevila, co chtěla, ale část tajemství dál zůstala uchována a otevřena dětské fantazii; jak se i v samém závěru děje, když si Zuza představuje, který klíč na klíčovník pověsí.

Šrámková s Tachezy daly dohromady koncept, který snoubí nenápadné poučení s jemně dramatickým příběhem a který může být velmi variabilní – a přirozeně si říká o pokračování. Je samozřejmě otázka, zda se vrátí zrovna Zuza a zda se kulisa zahrádkářské kolonie nevyčerpala. Ale je tu mnoho jiných pestrých prostředí, která mohou děti se Zuzou objevovat. S tím už si autorky jistě poradí.