Po dvou novelách (Hruškadóttir, 2008, a Zázemí, 2013) nasměrovala spisovatelka Jana Šrámková (nar. 1982) pozornost soustavněji k dětem. V posledních letech oslovuje čtenáře zejména prostřednictvím pražského nakladatelství Františka Havlůje – Běžíliška. Vedle tří příběhů pro edici Mikroliška jí tu na sklonku loňského roku vyšly hned dvě knihy: o historii domu na pražské Letné s popisným názvem Dům číslo 226 a o síle přátelství mezi dvěma hlodavci s alegorickým názvem Bratři v poli. Posledně jmenovaný titul vyniká výjimečným výtvarným zpracováním, což ocenily i poroty soutěže Nejkrásnější české knihy a výročních cen Magnesia Litera, které Bratry v poli vyvolily mezi nominované.

Když promlouvá i ticho
K dětské knize neodmyslitelně patří ilustrace. Občas se stane, že výtvarný nápad předčí jazykové ztvárnění příběhu, někdy to takříkajíc jen hrozí, ale Jana Šrámková se nedá. Ví, že v uznávané výtvarnici Markétě Prachatické (nar. 1953) má jako vypravěčka silnou spojenkyni, proto se nebojí výslovně ji přizvat do hry hned vstupní větou a příběh o přátelství hraboše a sysla začíná lakonicky: „To je Dageš, tady ho máte.“ Vnější charakteristiku protagonisty supluje výmluvná černá perokresba a slova se úsporně zaměřují na situační popis. „Sedí na mezi a vrtá klacíkem do krtince. – Dageš zlobí. Koho? Skoro všechny. Dělá naschvály a sežere, na co přijde. Dageš je hraboš.“ Úvodní podobiznu Dageše v nadživotní velikosti doplňují ještě dvě drobné ilustrace a to je vše, víc na prvních třech stranách knihy nenajdeme. Zbylo nápadně mnoho volného prostoru, nepotištěného papíru. Autorka se ještě rozdychtí a výtvarnice rozmáchne k celostránkovým ilustracím, od samého počátku však víme, že prázdno je v tomto příběhu obdařeno významem. Symbolizuje hrabošovu samotu, než se skamarádí se syslem, symbolizuje odloučení a čekání, zastupuje ticho, kterého je v opravdovém přátelství taky třeba.

Když promluví srdce
A kdože jsou titulní „bratři“? Hraboš Dageš a sysel Mapík, co si jednou na začátku léta začali hrát na kamarády. Na piráty, na rytíře, na kovboje a na závodníky, tančili, putovali Saharou, letěli do vesmíru, dobývali Tróju (ano, ať si mají malí čtenáři i nečtenáři s dospělými o čem povídat!), než začal fičet vítr a sysel se zodpovědně chystal k zimnímu spánku. Dageš znovu osaměl, ale bylo to jiné, když pro něj pod zemí bilo kamarádovo srdce. Nelitoval námahy a hlídkoval u syslí nory, postavil iglú, aby sníh posloužil jako peřina, zmohl se dokonce na sněhové myší sousoší, dřel, aby se zima tak nevlekla, a odevzdaně čekal, až z toho sám na jaře usnul. Jak radostné bylo „Vstávej, Dageši! […] Ty taky pořád jenom spíš…“. A po velikém rozpustilém přivítání následovala opulentní snídaně. Aby se Mapík posilnil na další cestu do vesmíru…

Jednoduchý příběh se silným poselstvím podává Šrámková svižným civilním jazykem, který občas přizdobí poetickou metaforou (o bouřce: „neposlouchala, dál temněla a čechrala si nad polem volány“) a oživí autentickými dialogy („Pif! Pif!“ […] „Co blbneš, Mapíku, vždyť jsme rytíři!“ – „Ba ne.“ […] „Už ne, pojďme si hrát radši na kovboje.“).

Když mluví obraz
Text i obraz excelentně pracují s detailem, pro výtvarný rukopis zkušené Markéty Prachatické je to ostatně typické. Její kresba je precizní a nápaditá, ilustrace k Bratrům v poli de facto vyšrafovala. Černá geometrická kresba působí v dětské knize neobvykle, je však velmi jemná a zejména v detailech humorná, skvěle ji barevně vyvažuje písmo, vysázené ve dvou třetinách knihy oranžově, coby výraz radosti z nového přátelství, a ve zbytku pak chladnou, „zimní“ modrou (než se Mapík opět probudí). Hustotou šrafovaných čar dokáže Prachatická zachytit barevný odstín, atmosféru, napětí, prudkým tahem do vytracena rychlost, vedle převážně konkrétních kreseb dá příležitost i metafoře a abstrakci. Představovat ji jako dceru sochařky Vlasty Prachatické a sochaře Stanislava Kolíbala, která se jako ilustrátorka světového měřítka etablovala již v osmdesátých letech, kdy obdržela Premio Grafico Bologna za ilustrace ke Carrollově Alence v říši divů a za zrcadlem, by asi bylo na stránkách tohoto časopisu nošením dříví do lesa.

Zůstaňme tedy v poli. Popřejme Dagešovi a Mapíkovi, jejichž srdce si k sobě našla cestu, ať otevřou srdce i malým a velkým čtenářům (čti: jurorům). A jestli vám vrtá v hlavě, jak oba hrdinové ke svým jménům přišli, zalistujte v knize na konci, najdete tam autorčin vysvětlující doslov.