Blíží se konec etnicity? ptá se antropolog Eriksen
Jedna ze závěrečných kapitol knihy o etnicitě nese provokativní název Konec etnicity?. V ní autor na modelovém příkladu ostrova Mauricius předvídá, že bude-li zdejší trend mezietnických vztahů pokračovat, může tento proces skončit tím, že „etnicita, jak ji známe dnes, přestane existovat. Počet ,anomálních‘ osob bude příliš velký, aby bylo možné jasně a přehledně rozlišovat“. Zvláště v českém prostředí znějí tato Eriksenova slova zcela utopicky.
Thomas Hylland Eriksen (1962), profesor sociální antropologie na univerzitě v Oslu, už je u nás zavedeným autorem. Po předchozích čtyřech knihách letos Sociologické nakladatelství (SLON) přišlo s jeho dalším titulem Etnicita a nacionalismus. Antropologické perspektivy, přičemž nakladatel Eriksena asi právem označuje za „v Čechách nejpřekládanějšího žijícího sociálního antropologa“. Součástí knihy je také doslov bezesporu erudovaného antropologa Marka Jakoubka, známého hlavně svými neotřelými názory na problematiku Romů, který se v textu (rovněž mírně provokativně) zabývá osudy „sociokulturní“ antropologie v Čechách.
Eriksen v knize řeší otázku, co je to etnicita, a přitom poukazuje na její velkou proměnlivost i na to, že u konkrétního etnika jsou často jakékoli pokusy o definici problematické, například u thajského kmene jménem Lueové jeho členové uváděli jako své charakteristické vlastnosti takové, které ve skutečnosti sdíleli se sousedními skupinami, podle antropologovy trochu podivné definice je tedy člověk „Luem díky schopnosti nazývat se Luem a věřit tomu, schopnosti jednat způsobem, jímž potvrzuje své lueství“. Autor také upozorňuje na častý rozpor v tom, co o sobě lidé vypovídají a jak skutečně jednají: v některých společnostech budou lidé popírat rozdíly v tom, jak zacházejí se členy různých skupin, jakkoli antropologův výzkum ukáže existenci diskriminace. Nebo naopak, tvrdí Eriksen: „během svých terénních aktivit jsem potkal mnoho křesťanů, kteří byli v rozhovoru ochotni okázale přísahat, že nemají a nechtějí mít nic společného s muslimy; jak se později ukázalo, v praxi udržovali s muslimy trvalé, někdy i důvěrné sociální vztahy“.
Eriksen píše také o dějinách etnicity, ale především se zaměřuje na její roli v současném globalizovaném světě, v němž „hlavním městem indické kuchyně může být klidně Londýn, čínské zase San Francisco“, ve světě, v němž je společnost „jak homogennější, tak také diverzifikovanější“. Nemůže se přitom vyhnout dnes tolik kritizovanému pojmu multikulturalismu, u něhož především ukazuje jeho mnohoznačnost (udává šest odlišných pojetí multikulturalismu a přidává dvě další), ale referuje i o méně zprofanovaném, i když mezi odborníky hojně skloňovaném pojmu „hybridita“, který do akademického diskursu zavedla birminghamská škola kulturálních studií, zejména Stuart Hall. Jakožto analogie přejatá z biologie předpokládá tento termín kulturní míšení a vznik „nečistých“ nejednoznačných identit, což odporuje „esencialismu a rigidním hranicím“. Eriksenova kniha vyšla v zahraničí již několikrát, český překlad vycházel ze třetího vydání, přičemž v předmluvě k české knize autor i na proměnách její podoby ukazuje, jak rychle se současný svět mění: roste význam „nacionalismu na dálku“, ve kterém se lidé žijící v jedné zemi politicky angažují v jiném státě, což usnadňuje rozšíření možností okamžité komunikace a levných leteckých spojení (toto téma i některá další u nás ve svých knihách naznačuje Pavel Barša). A dále: ve vydání Eriksenovy knihy z roku 1993 je kupříkladu sotva zmíněn hindský nacionalismus, ve vydání z roku 2002 už je mu věnována značná pozornost a ve třetím vydání je „náboženská politika identit regulérně srovnávána s etnickým a nacionalistickým hnutím“. Zdůrazňuje, že nejde o něco, co by odpovídalo autentickým indickým tradicím, protože „samotný koncept hindutva, neboli hindství, je moderní“.
Celkově se ale autor dívá na budoucnost etnických konfliktů spíše pozitivně, tedy doufá v jejich utlumování. Události jako zničení mešity v Ajódhji na severu Indie v prosinci 1992, následné násilné nepokoje v několika indických městech a volání po opětovném vybudování hinduistického chrámu zasvěceného Rámovi jsou sice mnohem efektnějším tématem než „každodenní klidný a tichý pohyb vzájemného přizpůsobování, k němuž dochází v komplexních společnostech, což je patrně důvod, proč představuje badatelsky aktraktivnější předmět zájmu“. To však podle Eriksena v žádném případě neznamená, že jsou revitalizační etnická hnutí reprezentativnější než „změny směřující k vymizení etnicity v konkrétních společnostech“. V každém případě není v dlouhodobé perspektivě „případný zánik etnických skupin o nic jistější než jejich vznik“. Jedna ze závěrečných kapitol knihy pak přímo nese provokativní název Konec etnicity?. V ní autor na modelovém příkladu ostrova Mauricius předvídá, že bude-li zdejší trend mezietnických vztahů pokračovat, může tento proces skončit tím, že „etnicita, jak ji známe dnes, přestane existovat. Počet ,anomálních‘ osob bude příliš velký, aby bylo možné jasně a přehledně rozlišovat. V důsledku toho budou loajality stále více spojovány spíše s lokální historií, kulturou a identitami než s ,kulturou předků‘.“ Zvláště v českém prostředí, které bylo v první polovině dvacátého století téměř zcela etnicky „vyčištěno“, znějí tato Eriksenova slova zcela utopicky a jsou silně podmíněna jeho zkušeností z multietnického Norska i oblastmi, které jako antropolog zkoumá. Právě proto je důležité, že i u nás jeho kniha vyšla, vždyť také Česká republika se velmi zvolna znovu stává multietnickou krajinou, a je tedy nutné tento fakt promýšlet.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.