Akademici Helen Hester a Nick Srnicek se ve své nové knize zamýšlejí nad reprodukční prací. Jejich text nabízí zajímavé historické sondy, avšak nedostává svému hlavnímu slibu – nabídnout návrhy pro lepší budoucnost.
MS
Matylda Strand
Ve strhujícím memoáru se politoložka Lea Ypi nejprve vrací ke svému dětství v socialistické Albánii. Ohlédnutí za minulým režimem je však jen začátek. Autorka se věnuje především dekádě následující po pádu železné opony a přináší příběh dospívání po domnělém vítězství: vprostřed občanské války, chudoby a rozpadu elementárních sociálních jistot.
Ve své čtvrté básnické sbírce osciluje Olga Stehlíková mezi různými měřítky i různými vrstvami jazyka. Nehledě na to, jestli sledujeme včelu, nebo celý vesmír, jedno je jasné – sebemenší proces zanechá stopu. A básnířka je ve Zkoušce Sirén odhaluje, ať už jde o jizvy z „dávného kola dětství“, nebo o zářezy ve zdi po stěhování klavíru.
Scenárista a sportovní redaktor Michal Jurman vydal letos básnickou sbírku Žloutek (a jiné vnitřnosti). Básně dokumentující proces psaní se v ní střídají se vzpomínkami na propité noci, milostné zážitky či nezáživné cesty vlakem. Ačkoli lze podle názvu sbírky očekávat pozornost vůči křehkému nitru subjektu i ostatních, bohužel se autorovi nedaří vykročit mimo klišé.
Na skromném rozsahu sedmdesáti stránek evokuje autor vzpomínky na dětství a zamlžený kraj, z něhož pochází. Touš byl tento rok jedním z finalistů Ceny Jiřího Ortena po boku Josefa Tichého a Vojtěcha Vacka, který si nakonec ocenění odnesl.
Třetí sbírka Jana Škroba Země slunce načrtává ve vzájemně provázaných básních svět po katastrofě, kterým se procházejí tajuplné postavy. Ačkoliv sbírka nabízí impozantní nárys postapokalyptické budoucnosti, schází jí jistý spád.
