Dnešní Norové jsou méně šťastní než jejich předkové před padesáti lety, říká průzkum v zemi s jednou z nejvyšších životních úrovní v Evropě. Podobně by pravděpodobně dopadlo mnoho jiných evropských zemí, kdybychom se ptali náhodně kolemjdoucích v ulicích Paříže nebo Berlína.

Že by tedy ten těžko definovatelný pocit štěstí nebyl přímou úměrou výše příjmu, počtu domácích spotřebičů nebo značkových bot? Nemusíme být sociology ani filosofy, aby nám došlo, oč tu na světě i v knize běží. Nepochopili jsme včas jako vlk z komiksů o kačerovi Donaldovi, že když sníme vše, po čem lačníme, ztratíme smysl života a nebudeme mít ráno proč vstát. Možnost tisíce voleb nás nedělá svobodnějšími a spokojenějšími. A tak žijeme pod tlakem a sžírá nás pocit, že se musíme s někým srovnávat, mít to co ostatní. Na televizi bez vysokého rozlišení se už přece dneska nikdo nedívá.

Thomas Hylland Eriksen, který se svým způsobem psaní jasně distancuje od suchého akademismu, to se čtenářem umí. Vychází z věcí každodenních, obyčejných, běžných. Ač se některé výroky mohou zdát nadsazené či efektně vypointované, v řetězci každodenností se nakonec najde každý. Všichni totiž občas neodoláme a tutam si v marné touze po uspokojení něco koupíme. Nebojte, autor je na tom podobně.

Jak je možné, že si 60% Američanů myslí, že nehraje žádnou roli, jaký názor mají na věci kolem sebe? Věříte, že měřitelné indikátory (např. délka života, gramotnost) se v jakémsi jihoindickém státě Kérala pohybují na stejné úrovni jako v USA? Věděli jste, že lidé v Bangladéši jsou mnohem spokojenější než lidé ve „vyspělé“ části světa?

Eriksen své myšlenky o krizi z nadbytku prošpikovává průzkumy z více či méně exotických částí světa, osobními zážitky a historkami. Kniha se čte dobře, lehce. V přehršli čísel, procent a letopočtů chybí náročnějšímu čtenáři souvislosti a trochu to zavání povrchností a přílišnou čtivostí na úkor hlubší reflexe problému. Zbytek čtenářů ale autorův readers-friendly přístup, u kterého není nutná znalost kontextu či historie, ocení. Čísla nás mají hlavně šokovat, zvednout ze židle, možná i donutit, abychom darovali jeden ze svých smartphonů nebo netbooků chudým a potřebným (bláhový nápad, na který samozřejmě už za pár minut raději zapomeneme).

Když už nás konečně začne ten dostatek nudit? A co nás vrátí zpět na cestu vlka, který nechá na poslední chvíli utéct tři prasátka, aby se mohl zítra znovu vydat na lov? Autorovu odpověď neprozradím, protože zvídavý čtenář by mi jistě neodpustil, kdyby se tak lehce dopracoval k rozhřešení.