Neexistuje odpad, jen zdroje k dalšímu zpracování. Takto zní asi ústřední teze nové knihy populárního norského antropologa Thomase Hyllanda Eriksena s názvem Odpady. Odpad ve světě netušených vedlejších účinků. Autor v ní kritizuje způsob, jakým obyvatelé bohatých zemí stále rychleji zaplavují planetu odpadem; jen při výrobě jediného mobilu ho totiž vznikne 75 kilogramů.

Stejně jako ve svých předchozích knihách, i v té nejnovější se věnuje bezděčným následkům modernity. Právě odpad je přitom podle něj „nejviditelnější, nejhmatatelnější a nejsmradlavější ze všech vedlejších efektů modernity“. Všechny je možné podle Eriksena zvládnout, „ovšem abychom se k tomu dostali, vyžaduje to malou kulturní revoluci. Spěchu a fragmentaci se dá předejít tím, že se společnost rozhodne dávat přednost pomalým a souvislým činnostem před rychlostí okamžiku. Identitou motivované nenávisti a nedůvěře se nedaří ve chvíli, kdy vycházíme z předpokladu, že všichni lidé mají stejnou hodnotu a vzájemně se doplňují a že to, co nás spojuje, je důležitější než to, co nás dělí. Paradox blahobytu se dá rozlousknout ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že ho nenaplňuje počet aut a nejrůznějších vymožeností, nýbrž vztahy s ostatními a jejich uznání a když je to v dobré společnosti zařízeno tak, že věci jsou dražší než služby. Pokud jde o odpad, je úkol poněkud rozsáhlejší – je ho totiž tolik a v tolika různých variantách. Ovšem i zde bude třeba začít změnou postoje: to, čemu se dnes říká odpad, může být zítra něco úplně jiného. To, co už nejde použít, lze proměnit v něco jiného, ať už je to nic (nadbytečné informace), hnojivo (exkrementy), kbelíky (plastové tašky), nebo teplo.“ Onomu vnitřnímu obrácení lze přitom napomoci různě, třeba i hraním počítačových her učících, jak správně třídit odpad. Leckde už také vnímá celkovou změnu postoje svých spoluobčanů. Mírně ironicky například popisuje posun, kterým v Evropě prošli lidé odpovídající za zpracování odpadu: z opovrhovaných vyvrhelů se stali pokrokovými reprezentanty státu, odpovědnými za trvale udržitelný rozvoj.

V Eriksenově studii jde ale o víc než jen o mravokárný text tepající nešvary přehnaně plýtvající a v přebytku se utápějící civilizace. Ve stopách antropoložky Mary Douglasové a její vlivné knihy Čistota a nebezpečí: analýza konceptu znečištění a tabu se autor obecněji zamýšlí nad vztahem chaosu a řádu, čistoty a špíny, pojednává tedy „o univerzálním lidském odporu k nechutným věcem a také o všem, co podnikáme, abychom si v měnících se podmínkách udrželi lepkavou a zapáchající stranu života co nejdále od těla“. Stejně jako jeho velká předchůdkyně přesvědčivě dokládá, jak velmi jsou tyto kategorie proměnlivé. I když jsme „uvnitř všichni stejně slizcí a páchnoucí“, současně má každý jakousi představu čistoty, o niž usiluje, v každé kultuře a době ovšem jinak. Patrně s jistou dávkou sebeironie například vykresluje překvapivý kontrast mezi prostředím indické chudinské čtvrti a středostavovským bydlením v Norsku a tamními sociálními normami ohledně hygieny a dress codu. Typický norský vědecký pracovník bydlí v úhledném a čistém domě, ale vychází z něj v džínách a teniskách. Naopak Ind žije v nevzhledné chatrči, ale často z ní odchází do práce v obleku a bílé košili.

Autor rozebírá i západní přístup k přírodě. Té je sice imanentní řád, jehož jsme my lidé součástí, ale někteří stále zůstávají u starého schématu, který v přírodě spatřoval toliko chaos, kterému musí kultura čelit. Cituje dokonce výrok jisté dívky, která při příchodu do lesa s popadanými tlejícími větvemi prohlásila: „Uf, tady je ale nepořádek!“ Nápaditě analyzuje i místo, jaké v lidském obrazu světa zaujímají zvířata, která si často spojujeme se špínou, totiž prasata a krysy. Prase, v Číně a Melanésii nejlepší přítel člověka, v sobě podle Eriksena spojuje funkci „popeláře i slavnostního oběda“, ale i proto jej některé kultury a náboženství pokládají za tvora natolik nečistého, že jej zakazují konzumovat (tomuto tématu se obšírně věnovala již zmíněná M. Douglasová). Krysy jsou rovněž lidmi pojídány jen někde, a sice tam, kde jsou považovány za divoká zvířata.

Stejně jako předchozí Eriksenovy tituly, i Odpady jsou kniha čtivá, vtipná, psaná živým stylem a prokládaná odkazy na krásnou literaturu, a i proto možná trochu málo systematická. Najdeme v ní některé esejistické výstřelky, jako když autor americké fastfoody jaksi přehnaně – ve stylu Stanislava Komárka – obviňuje z jakéhosi „korporátního stalinismu“. V nápaditém, podnětném a intelektuálně výživném textu se ale takové pasáže naštěstí ztrácejí.