Ve své knize Bílí, ale ne tak docela. Iliberální vzpoura ve střední Evropě, vydané v anglickém originále v roce 2022 a v českém překladu pod hlavičkou vydavatelství Utopia Libri na podzim 2024, se Ivan Kalmar zamýšlí nad tím, proč naděje spojené s pádem berlínské zdi zůstaly nenaplněné. Navzdory připojení zemí visegrádské čtyřky k Evropské unii je tento region stále vnímán jako zaostalý – a to jak kulturně, tak ekonomicky. Kalmar však tvrdí, že plnoprávné začlenění střední Evropy do privilegované sféry Západu nebylo nikdy reálné.

Svůj argument zakládá na teoriích, které považují kapitalismus a rasismus za neoddělitelně propojené. V tomto rámci není rasa nutně definována barvou pleti, ale esencializací jakékoli charakteristiky. Kalmar staví střední Evropu do paradoxní pozice částečného privilegia spojeného s útlakem: její obyvatelstvo je na jedné straně privilegované – protože bílé, ale na druhé straně utlačované. Tento specifický druh rasismu nazývá Kalmar „východoevropanismus“. Zaměřuje se přitom na země visegrádské čtyřky – Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko, které se těší poměrně stabilním ekonomickým podmínkám, současně jsou však vnímány ze strany Západu jako identické s východní Evropou.

Antropolog se při svém výkladu opírá především o projevy politiků propagujících iliberalismus v čele s Viktorem Orbánem a o kauzy známé i v českém prostředí, jako byl například rasistický incident během zápasu Slavie Praha proti Glasgow Rangers. Přestože nepřináší nová data ani neprováděl terénní výzkum, jeho interpretace propojuje množství kontroverzí a postojů do jednoho uceleného narativu. Kalmarova pozornost se tak obrací na obě strany: analyzuje jednak přehlíživost Západu vůči střední Evropě, tak i rasistické postoje, které středoevropský iliberalismus zaujímá vůči globálnímu Jihu.

Nejistá pozice střední Evropy

Kalmar zasazuje klíčové pojmy své knihy do historického kontextu a sleduje, jak se jejich význam v průběhu dějin měnil. Tento přístup uplatňuje i na pojem rasy, což může být pro čtenáře matoucí a nové. Celou první kapitolu tak antropolog věnuje vysvětlení, že rasismus nemusí být vždy založen na barvě pleti. Může spočívat v identifikaci určité skupiny, kterou lze následně ekonomicky využít – připravit ji o majetek nebo ji zneužít jako levnou pracovní sílu. Proto Kalmar označuje rasismus za základní součást kapitalismu: rasizované osoby jsou vnímány skrze svou odlišnost, která v očích kolonizátorů/kapitalistů ospravedlňuje jejich podmanění.

Kalmar dále vysvětluje, že střední Evropa zaujímá v globální hierarchii ambivalentní postavení. Nachází se sice níže než Západ, ale zároveň výše než globální Jih. Tuto pozici částečného privilegia popisuje pomocí pojmu „semiperiferie“, který přejímá od Immanuela Wallersteina. Právě nejisté postavení, charakteristické pro bělošské skupiny s částečným privilegiem, vytváří úrodnou půdu pro šíření iliberalismu. Tyto populace hájí svou pozici tím, že zdůrazňují svou odlišnost od těch, kteří jsou v pomyslné hierarchii ještě níže.

Kalmar se také zaměřuje na vznik dichotomie mezi Východem a Západem, kterou zasazuje do období po Jaltské konferenci. Tato dohoda, podepsaná v únoru 1945 Spojenými státy, Velkou Británií a Sovětským svazem, v době, kdy bylo zřejmé, že Německo prohraje druhou světovou válku, rozdělila Evropu na dvě části. Zatímco před Jaltou bylo podle Kalmara hodnocení Evropy v západní imaginaci odstupňované – od Anglie přes Francii a Německo, střední Evropu až po Rusko, dohoda nastolila ostrou binaritu.

Po pádu komunistických režimů v devadesátých letech středoevropské státy projevily silnou touhu stát se součástí Západu a chvíli se zdálo, že se dichotomie Západ–Východ zhroutí. Středoevropané přijali podmínky diktované Evropskou unií a usilovali o naprostou integraci. Nicméně postkomunistický kontext tuto binaritu Východ–Západ udržuje. Mnozí západní komentátoři zklamaně konstatovali, že region střední Evropy je příliš zpátečnický, aby se mohl plně vyrovnat Západu. Kalmarova interpretace je však jiná: podle něj Západ stále využívá region jako zdroj levné pracovní síly.

Iliberalismus jako druhá strana mince

Kalmar sleduje vzestup iliberálních tendencí zejména od finanční krize v roce 2008, kterou považuje za bod zlomu. Tato krize otřásla liberálním konsenzem a ukončila prosperitu, kterou přinášel. Ačkoli se antropolog zaměřuje na region střední Evropy, iliberalismus je podle něj globálním fenoménem. V tomto kontextu polemizuje s klíčovými pracemi o populismu a autoritářství v Rusku, Brazílii i trumpovské Americe.

Iliberalismus definuje Kalmar jako systém usilující o zachování privilegia bílého muže. Na úrovni veřejné politiky se tyto tendence projevují omezeným sociálním státem (s výjimkou podpory porodnosti) a regresivním daňovým zatížením. Kalmar preferuje termín „iliberalismus“ před v českém prostředí běžnějším „populismem“. Zdůvodňuje to tím, že iliberalismus přesněji vystihuje nejen politiku, ale i hodnoty, na nichž je založen – konzervativní, „tradiční“ či „křesťanské“ hodnoty. Důležitým aspektem je také skutečnost, že termín „iliberalismus“ používají sami jeho stoupenci. Pro Kalmara jako antropologa je zásadní respektovat jazyk, kterým se dané skupiny samy označují.

Nejautentičtější část Evropy?

Zastánci iliberalismu zdůrazňují klíčový význam střední Evropy pro celý evropský kontinent. Tvrdí, že střední Evropa nejenže funguje jako most mezi Západem a Východem, ale do jisté míry představuje i nejautentičtější podobu Západu. Tyto myšlenky připomínají argumenty Milana Kundery z eseje Únos Západu aneb tragédie střední Evropy, napsané v osmdesátých letech. Na rozdíl od Kundery však iliberálové vyzdvihují, že střední Evropa si na rozdíl od Západu stále uchovává převážně bělošskou populaci. V tomto kontextu pak boj iliberálů jako takový není bojem proti Západu, ale naopak za jeho pravou podstatu.

Kolonialismus je podle Kalmara ve visegrádské čtyřce vnímán jako problém Západu – byl způsoben západními mocnostmi, ale střední Evropa na něm zároveň usiluje profitovat. Region se přitom často staví do role utlačovaného, pokud je to výhodné. Tento narativ iliberálové využívají například v argumentech, že Evropská unie „kolonizuje“ země střední Evropy. Do tohoto kontextu Kalmar zařazuje už zmíněný incident během zápasu mezi Slavií Praha a Glasgow Rangers. Český hráč Ondřej Kúdela tehdy šeptem urazil Glena Kamara, finského hráče Rangers původem ze Sierry Leone, slovy „fucking monkey“. Událost vyvolala vlnu odsuzujících reakcí, včetně generalizujících komentářů na adresu celého středoevropského (a potažmo i východoevropského) regionu. Kalmar poznamenává, že ačkoli je incident rozhodně zavrženíhodný, podobná paušalizující tvrzení, která stigmatizují celý region, nejsou spravedlivá. Poukazuje, že například ve Francii či Británii jsou podobné události připisovány odpovědnosti jednotlivce, nikoli celého národa či regionu. Středoevropané tak cítí především zášť vůči přezíravým Západoevropanům, kteří nejen že vedli kolonizaci rozsáhlých území v Africe a Asii, ale teď ještě chtějí poučovat střední Evropu o boji proti rasismu. Jak Kalmar shrnuje tento postoj: „Nejsme rasisti, ale vy nám nebudete říkat, jak s rasismem bojovat.“ (s. 298) Kalmar však zároveň podotýká, že rasismus ve střední Evropě bývá politicky zneužíván. Politici si osvojí rasistickou rétoriku, aniž by riskovali ztrátu podpory, protože obyvatelstvo regionu je převážně bílé a není tím tak dotčeno.

„Ne tak docela“ znamená i „nejen“

V závěru knihy Kalmar zdůrazňuje, že ambivalentní postavení střední Evropy není jen břemenem, ale i příležitostí. Iliberalismus sice správně upozorňuje na historické křivdy regionu – období, kdy byla střední Evropa zneužita, upozaděna či utlačena – avšak nabízí chybná řešení. Kalmar navrhuje, že odpovědí na nejistou pozici regionu může být solidarita s těmi, kteří jsou v hierarchii níže, a nakonec i zpochybnění samotné hierarchie. Podle něj totiž liberální volnotržní kapitalismus nevyhnutelně plodí iliberalismus jako svou nedokonalou alternativu.

Nejvýraznější částí knihy je však epilog nazvaný „Vyznání kanadského Středoevropana“. Kalmar se v něm vrací ke své rodinné historii – k osudu židovské rodiny, která žila v různých částech střední Evropy a jen těsně unikla holocaustu. Po emigraci do Kanady se rodina rozhodla své židovství v úředních záznamech neuvádět, což Kalmarovi od dětství vtisklo identitu „ne tak docela“. Tuto zkušenost interpretuje jako možnost vidět „ne tak docela“ nejen jako omezení, ale také jako příležitost. Nabízí cestu k empatii a citlivosti k nuancím, které vytváří svět.