Andrea Průchová Hrůzová je teoretička vizuální kultury. Do češtiny přeložila průkopnickou knihu Způsoby vidění Johna Bergera (2016) a spolupodílela se na překladech Teorie obrazu W. J. T. Mitchella (2016) a Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa. To v ní podnítilo chuť reflektovat tyto poznatky i v kontextu českého prostředí. Výsledkem je i její první samostatná kniha V zajetí obrazů. Vizuální politika 21. století.

Autorka v ní stručně rekapituluje některé teze, zvláště zmíněného Nicholase Mirzoeffa z jeho dosud nepřeložených textů. (Například o třech komplexech vizuality: plantážním, imperiálním a vojensko-industriálním. V tom posledním, na rozdíl od lidských očí a předchozích dvou komplexů, dohled kamer a sledovacích souborů v počítačích nikdy nepolevuje, protože je zautomatizovaný.)

Hlavně se však Průchová Hrůzová zabývá konkrétními vizuálními reprezentacemi boje proti rasismu a hnutí Black Lives Matter, migračními vlnami zapříčiněnými válkou v Sýrii a na Ukrajině, ale i klimatickou krizí. Hledá či konstruuje přitom různé historické analogie, například mezi okupací Československa roku 1968 a ruským vpádem na Ukrajinu. Češi a Češky podle ní vyprávějí příběh roku 1968 jakožto selhání malého národa vůči velkému agresorovi, zato Ukrajina se dokázala postavit velkému agresorovi, takže se i díky tomu „zdála být ještě o to více hodna nějaké podpory a solidarity“.

Všímá si toho, jak současné obrazy navazují na kulturní tradici a komunikují s ní, například když znázornění uprchlic s malými dětmi variují archetypální výjev Madony s Ježíškem. Ty ukrajinské jsou podle autorky zobrazovány jako samostatné osoby, které se vydávají na cestu sebevědomě samy a berou svůj osud odpovědně do vlastních rukou, ty „neevropské“ jsou prý vykreslovány jako více pasivní. Případně autorka vysvětluje, jak vizualizace globálního oteplování kalkuluje s naším předporozuměním významu jednotlivých barev. Naše planeta je v rámci tohoto diskurzu vypodobňována například jako těleso do ruda rozpálené či už hořící.    

Autorka připouští, že pomocí různých sugestivních obrazů bojují zástupci všech ideologických proudů. Připomíná například krajně pravicového politického karikaturistu jménem Benjamin R. Garrison (nar. 1957), v jehož tvorbě je Donald Trump oslavován jako hrdinný bojovník-rytíř, zabíjející nebezpečného draka politické korektnosti. Případně kniha odkazuje na nedávné filmy, ve kterých je příroda stále ještě líčena jako nepřítel lidstva.

Mnohem více ale autorka zdůrazňuje emancipační a progresivní potenciál vizuálního umění: společně s některými západními teoretiky doufá v překonání „kapitalocénu“, probouzení nové imaginace a obrazů férovější společnosti. Obrazy, v něž věří a v jejichž vznik doufá, mají působit jako kužel světla, jenž nás při setkání s novou skutečností na chvíli snad až oslepí, ale dlouhodobě může být majákem fungujícím jako „důležitý strážce změny a mnohosti ve společnosti.“

Podobu probíraných znázornění přitom Průchová Hrůzová nijak detailně neanalyzuje (jak to ještě dělá Mirzoeff v knize Jak vidět svět, v níž mu také jde o vytvoření světa, v němž by bylo možné vnímat autenticitu a krásu každého člověka bez ohledu na jeho původ a rasu). Česká badatelka vizuálno využívá v kontextu svých obecnějších úvah, v nichž velmi zřetelně vyjadřuje svoje ideové postoje. Případně sleduje vztahy mezi rovinou vizuální a reálně politickou: oceňuje a chválí obrazy papeže Františka myjícího nohy uprchlíků, které podpořily „humanitární diskurz“, ovšem kritizuje a lituje toho, že – jak se posléze ukázalo – šlo pouze o vnější proměnu narativu na fotografiích, nikoli o nápravu reálné situace.

Její kniha se tedy nejen že zabývá „vizuálním aktivismem“, ale v jistém smyslu je sama aktivistická či alespoň velmi silně angažovaná. Jako průvodce po některých střetech a bojích, které se dnes i pomocí vizuálních prostředků vedou na barikádách kulturních válek, je publikace V zajetí obrazů potenciálně užitečná, ovšem není v žádném případě nestranná.