Co feminismus skutečně říká a co mu nesmyslně podsouvají různí trollové a trotlové. Tak zněl jeden z alternativních názvů cyklu článků, které psal Kamil Fila před lety pro časopis Heroine. Od té doby sliboval, že na jejich základě vydá knihu. A k tomu nedávno skutečně došlo: jeho třídílný opus Velmi pozdní odpoledne je na světě. Známý filmový kritik, nositel Novinářské křepelky, feminista, ale i hrdina dokumentu Síla v něm účtuje s patriarchátem, který se podle něj nachází ve stadiu nekonečného líného odpoledne, po němž snad ale přijde nejen noc, ale hlavně nadějnější ráno. V „morbidních symptomech“ a zdánlivém chaosu současnosti proto nechce vidět zhoubu, analogii pádu říše římské ani vítězství satana. „Kdokoli toto dělá, je buď senilní, paranoidní, nebo obojí,“ tvrdí autor kategoricky. Vzdálenou vytouženou vidinou je pak pro něj svět rovnoprávných lidí žijících v polycentrických městech, v nichž ženy nejsou izolované na předměstích, veřejná doprava není brána jako prostředek a prostředí pro chudé a lidstvo žije v symbióze s empatickou, rovnostářsky myslící umělou inteligencí.

V trojdílné sérii Fila podrobně rozebírá, jak coby feminista vidí současný svět a co vše musíme udělat, abychom se ke kýženému stavu dopracovali. Odkazuje přitom na stovky odborných knih a článků, z nichž jen některé pocházejí od domácích autorů, například Slepé skvrny Daniela Prokopa, případně jen zlomek z nich byl přeložen (Feminismy. Globální dějiny, Od přírody podřadné. Jak se věda mýlila v ženách). A s jinými příkře polemizuje. Na adresu populárních příruček typu Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše neboTy mi prostě nerozumíš poznamenává, že pokud by jejich pisatelé vzali na vědomí dostupná fakta, jejich dílka by musela nést názvy jako Opačné pohlaví v sobě neskrývá žádné velké tajemství nebo Po většinu času si navzájem dost dobře rozumíme. A dodává, že bestseller by se z nich pak dal vyrobit jen těžko.

Patriarchát škodící mužům i ženám

Společně s novinářkou Caroline Criado Perez, autorkou knihy Neviditelné ženy. Jak data a výzkumy utvářejí svět pro muže, ukazuje, kolik věcí v našem světě je navrhováno podle mužských modelů, a proto jsou pro ženské tělo nevýhodné či nebezpečné. Asi nikoho nepřekvapí jeho tvrzení, že naprostá většina pomníků je věnována mužům, naprostá většina osobností na bankovkách jsou rovněž muži. Banky ve svých reklamách téměř zásadně ukazují pouze mužské bankéře a ženy jen jako asistentky, protože prý „nemohou působit dost seriózně“. Méně samozřejmé jsou jeho postřehy o tom, že ženy se mají podle konvenčních představ v přítomnosti mužů co nejvíce usmívat, jako by úsměv byl jejich jakýmsi „defaultním nastavením“. Právě ony mají rozzářit místnost, ony mají rozdávat dobrou náladu, ony mají vždy vstřícně reagovat, je to jejich ženská povinnost „zdobit“. U mužů je neusmívání chápáno tak, že jsou zamyšlení, u žen to má znamenat, že jsou naštvané. Není s podivem, že někdy je těžké to psychicky unést, a proto ženy častěji pod návalem emocí propukají rovnou v pláč, protože širší rejstřík výrazů je jim symbolicky zapovězen.

Fila ovšem připouští, že v něčem jsou znevýhodněni naopak muži, ale i tehdy je to proto, že se proti nim samotným obrací logika patriarchátu: když žena obviní muže ze sexuálního útoku, bude se jí věřit víc, než když muž obviní z téhož ženu. V rámci konvenčních patriarchálních očekávání je totiž „mužskost spojovaná s agresivnější sexualitou“.

Vztah mužů a žen autor zkoumá v mnoha odlišných oblastech: tematizace feminismu v českém filmu, v reklamě nebo v pornografii; vývoj samotného feminismu a odlišnost jednotlivých fází třeba právě ve vztahu k pornu; průběh a mediální recepce kampaně MeeToo; soumrak nukleární rodiny a potřeba jejího rozšiřování. Někdy podnikne i vzdálenější kulturně historický exkurz, jako když v polemice se zmíněnou představou žen z Venuše potměšile poukazuje na paradox, že z Afrodity (Venuše), původně semitského božstva sexu, plodnosti a války, se stal moderní archetyp tzv. tradičního ženství: „Na starověkém Kypru jí totiž stavěli androgynní sochy opatřené vousy a falem. V jejích chrámech sloužili často trans lidé a gayové. Arabské kmeny ji uctívali jako muže pod jménem Attar. Víc genderově nekonformní a fluidní božstvo ve Středomoří a na Předním východě snad ani neexistovalo.“  

Do svého textu zapojuje ovšem i soudobé výroky a citáty, ať už zazněly nebo se objevily v televizi, rozhovorech v bulvárních novinách nebo jako statusy na Facebooku. Z nich některé jsou pozoruhodné samy o sobě. Například když jedna současná spisovatelka (a současně matka) upřímně vylíčila projevy toxické feminity, a to i sama na sobě: „O mužích se tvrdí, že si porovnávají pindíky. Ženy si porovnávají všechno ostatní. Kromě práce, majetku a zevnějšku především domácnost a plodnost, tedy výkonnost dělohy, váhu dítěte, vyplandaná břicha, naklizené byty a napečené buchty. Někdy i velikost zásnubního prstenu. Sama jsem se přistihla, že mám tendence se v duchu povyšovat nad ženy, co neabsolvovaly přirozený porod, nechaly si píchnout epidurál či mají po porodu velmi žluté dítě.“ K jednotlivým tématům tak Fila vytváří pestrá panoramata názorů, které v debatách kolem nich zaznívají. V polemice s oponenty si přitom nebere servítky, jak už bylo naznačeno.

Fila kupříkladu tvrdí, že cílem změn, jimiž prochází převážně západní země, není svět, kde
je méně sexu, ale takový, kde si lidé užívají sex bez zbytečného nátlaku, který nebudou vyvíjet ani na ostatní, ani na sebe, kde lidé budou vychovanější a ohleduplnější a tím pádem i víc sexy pro ostatní. Pokud se nějaký heterosexuální muž cítí být moderní dobou „ohrožen“ a chystá se podle něj „kriminalizace pářicích rituálů“, jak v jednom díle pořadu České televize, Máte slovo, tvrdil v roce 2021 „jistý slizoun, pak není snížení možnosti se pářit u těchto jedinců způsobeno jejich heterosexualitou, ale debilitou a nechutností jejich verbálního i neverbálního projevu“.

My, chybující muži kolísající mezi racionalitou a tmářstvím

Někdy je Fila ještě osobnější. Například když polemizuje s Romanem Jochem, který argumentoval proti kvótám pro ženy s tím, že to sugeruje, jako by ženy byly samy o sobě méně schopné než muži. Podporovatel kvót by tak měl od mužů, kteří si žen váží, dostat dle Jocha „jednu do zubů“. Je zvláštní, komentuje to Fila, že Joch „se svou pomenší nesportovní postavou má potřebu ventilovat si své násilné fantazie, ale to už tak nějak ke stylu konzervativců, kteří se opájejí cvakáním zásobníků policejních pušek, patří“. (O Marku Hermanovi zase kousavě poznamenává, že „si coby rozvedený otec přeje žít ve svých mýtech“.) Trochu by se nabízelo, abychom stejnou metodu aplikovali i na autora samotného, k čemuž poskytl mnoho materiálu zmíněný dokument Síla. Ten minimálně na první pohled působil jako snímek o veřejném obhájci žen i feministických hodnot, který má ale v soukromí „problém udržet si vztah a opakuje stejné chyby, hluchý k dobrým radám svých nejbližších“ (Ivan Adamovič). Sám Fila ale vysvětloval, že šlo o období jeho silných depresí a otupujících léků a že film byl hlavně výpovědí režiséra, který v jeho příběhu viděl analogii s vlastní manželskou krizí. V souvislosti s dokumentem prohlásil, že nemá potřebu předstírat, že je lepší, než je, a že nějaké rozpory si neseme všichni (což je pravda). Ani v recenzované trojknize se Fila netváří, že je ideálním mužem. A také sám za sebe prohlašuje: „Ano, rodíme se s penisem, ale nechovejme se jako kokoti. Každému se to někdy stane, všichni procházíme vývojem, ale nemusíme takoví být z přesvědčení.“

Hlavním hrdinou knihy, i když většinou negativním, je sexuolog Radim Uzel (1940–2022), o kterém autor mimo jiné prohlašuje, že to byl „necitlivý ignorant“, který falešně uklidňoval „ostatní ignoranty, že jsou normální a najdou u něj pochopení“. Případně že se „cyklil jako špatně naprogramovaný robot, jemuž někdo zapomněl updatovat software“. Mnohokrát ho přistihuje při uvádění nepravdivých údajů a mluvení o věcech, kterým evidentně nerozuměl; Filův výčet by se dal v tomto směru rozšiřovat, ale i tak je asi podrobný až příliš a skoro se blíží obsesi. Nakonec jej ovšem hodnotí jako postavu ne zcela zápornou, nýbrž rozporuplnou. Radim Uzel totiž podle Fily měl tendence mluvit jaksi za obě strany. Byl proto pro něj bytostí na rozhraní: „Člověkem minulosti i přítomnosti, chápavým i dezorientovaným, vědcem i tmářem, tolerantním i totalitním duchem.“ Přičemž tento „rozpor mezi racionalitou a tmářstvím, svobodomyslností a totalitářstvím se odehrává ve většině z nás“.

V knize by se dalo s lecčíms mírně polemizovat. Autor zdůrazňuje u mužských násilníků, jak jejich agresi stupňuje alkohol, ale u obětí znásilnění tvrdí: „Problém není v tom, jak se kdo obléká či zda pije. Problém je v útočnících a policejním a soudním systému“. I když odpovědnost za znásilnění nese vždy pachatel, proč nepřiznat, že intoxikace alkoholem či jinými drogami riziko sexuálního znásilnění zvyšuje, jak ostatně některé knihy opatrně naznačují? (Jinde přitom Fila poznamenává, že ho znepokojuje vytváření ghett a nárůst sexualizovaného násilí v Evropě u imigrantských komunit z Blízkého Východu a Afriky a nevidí v tomto ohledu důvod „k jakémukoli krytí a zametání problémů pod koberec“.)

Diskutabilní je jeho tvrzení, že v Polsku nyní „převládá katolická tradice sexuálního nevzdělávání a tmářská represe“. Jak uvádějí někteří znalci, katolická církev se tam většinově ztotožnila s pravicí, tedy současnou opozicí, a i kvůli tomu ztrácí vliv. V některých částech země se výuky náboženství účastní ani ne polovina gymnazistů.

Jediný protějšek, jediná poznaná budoucnost?

Fila polemizuje s platonským mýtem o tom, že lidské bytosti byly kdysi na počátku mytických věků oboupohlavní, androgynní, ale kdosi je rozetnul, takže od té doby hledají svou „druhou polovičku“. Právem zpochybňuje představu, že každý má jen jedinečný ideální protějšek: „Každý člověk je originál a nevznikl s žádným vyšším záměrem někoho doplnit.“ Ovšem příběh se dá interpretovat i jako obecnější metafora lidské potřeby po spojení. Ne nutně v tom smyslu, že bychom hledali „tu jedinou správnou osobu“, ale spíše že se jako lidé cítíme neúplní a naplnění nacházíme v jakémkoli svazku s druhými.

Vzorová společnost, jejíž příchod chce autor přivolat, celkově nepůsobí nesympaticky. Ovšem Fila o ní místy píše způsobem, jako kdyby on jediný nahlédl neměnné zákonitosti lidských dějin, takže si je zcela jistý, které myšlenky patří minulosti a které naopak budoucnosti. Ujišťuje, že nepůjde o dystopii, ale časoprostor s některými rysy „uskutečněné utopie“, ovšem vzhledem tomu, jak nesmiřitelně se vyjadřuje o těch, kteří s ním nesouhlasí („buď senilní, paranoidní, nebo obojí“), jako bych si tím nebyl úplně jistý. (Ale třeba jsem paranoidní i já.) To, že má někdo konzervativnější náhled na svět, nemusí být dáno jen pohodlností či zapšklostí. Kupodivu je to zřejmě částečně i věc genetiky a nějak to prostě může být  zakódováno v našem těle. Konzervativci kupříkladu, jak uvádí kniha Chování: Biologie člověka v dobrém i ve zlém, mívají níže položený práh znechucení než liberálové; příznivce pravice v průměru více zneklidňuje nejednoznačnost a mají silnější potřebu záležitosti uzavírat, nemají rádi novinky, větší útěchu jim skýtá struktura a hierarchie, snadněji vnímají situaci jako hrozivou a jejich empatie je lokální.

Kamil Fila v úvodu píše, že jeho trojkniha může v probíhající kulturní válce „zafungovat jako zbraň hromadného ničení“. A také že mu „jde o to, zamezit neplodným diskusím, plýtvání časem na pseudoproblémy, odradit od toho, začít další kolečko hádek a odrazit se dál“. Což je, mírně řečeno, velmi ambiciózní plán. Autorovi nelze upřít erudici, sečtělost a přehled a zastánci liberálního modelu společnosti a mezilidských vztahů v knize najdou mnoho srozumitelně podaných argumentů. Až agresivně konfrontační styl ale asi může leckteré konzervativce popudit, naštvat i odradit od jakéhokoli dalšího dialogu. A to by bylo to poslední, co bychom ve společnosti rozložené na atomizované skupiny či jednotlivce, jejíž budoucnost je krajně nejistá, potřebovali.