Jen s mírnou nadsázkou se říká, že etnická studia lze rozdělit na dobu před Barthem a po Barthovi. Řeč je přitom o norském sociálním antropologovi Thomasi Fredriku Barthovi (1928–2016). V rámci jeho práce, ale i z hlediska recenzovaného titulu je stěžejní zejména kniha Ethnic Groups and Boundaries: The Social Organization of Culture Difference, kterou roku 1969 editoval a do níž přispěl i vlastními texty. Jako základní je považována zvláště jeho předmluva, která česky vyšla v antologii Teorie etnicity: čítanka textů (Praha: Slon, 2016). Právě Barthova koncepce oboru tvoří myšlenkový střed knihy Etnické skupiny, hranice a identity.

Autory recenzované knihy jsou český historik Miroslav Hroch, dále dva čeští antropologové (manželé Lenka Budilová a Marek Jakoubek) a dva antropologové norští (Thomas Hylland Eriksen a Gunnar Haaland, který kdysi do zmíněného přelomového díla Ethnic Groups and Boundaries sám přispěl). V jednotlivých kapitolách společně vysvětlují okolnosti vzniku Barthova pojetí, popisují jeho pomalou recepci v českém prostředí a zamýšlejí se i nad tím, jak může být inspirativní pro další obory, zvláště pro historii. Děje se to formou rozhovorů i souvislých textů; kromě autorské kapitoly Miroslava Hrocha je pod většinou z nich podepsán Jakoubek společně s různými spoluautory.

Nejprve tedy stručně k Barthovi a jeho práci, ze které je v průběhu celé knihy hojně citováno. V protikladu k esencialismu označují autoři jeho postoje jako „sociální konstruktivismus“, ačkoliv Barth sám takové spojení nepoužíval. Především tvrdil, že etnicita neexistuje sama o sobě a není jednou provždy daná – mluvit o etnicitě pouze na základě pozorování jedné skupiny je jako „tleskání jednou rukou“. Etnicita se podle něj „točí okolo interakcí mezi členy, kteří se označují za příslušníky různých skupin“. Centrální je přitom téma hranic jako míst vzájemného kontaktu. Barth proto polemizoval se zjednodušujícím názorem, že klíčovými faktory při zachovávání kulturní rozmanitosti jsou geografická a sociální izolace. Podle něj etnické rozdíly nezávisejí na absenci sociální interakce, ale naopak se vytvářejí v jejím průběhu.

To může působit překvapivě pro toho, kdo by předpokládal, že vzájemné působení různých kultur bude zmenšovat jejich odlišnosti, protože interakce nejen vyžaduje, ale i vytváří shodu kódů a hodnot. Přetrvávání etnických skupin v situaci kontaktu tedy předpokládá „nejen kritéria a signály pro identifikaci, ale také strukturaci interakce, která umožňuje přetrvávání kulturních rozdílů“.

Změna tábora

Znaky, kterými se jedna skupina vymezuje vůči druhé, se přitom mohou časem měnit, podobně jako kulturní charakteristiky jejich členů a posléze i organizační forma skupiny. Barth poukazoval na to, že někteří příslušníci určitého etnika se občas přidávají k jinému, a mohou tedy v tomto směru změnit svou kolektivní identitu. Jedním z možná nejpřekvapivějších případů je příklad z Dárfúru popisovaný Gunnarem Haalandem, který představuje členy kopaničářského kmene Fúrů ze Súdánu, měnící svoji identitu na identitu nomadických Baggarů – pastevců chovajících skot. Při vzájemném sociálním kontaktu obecně zaměřovali Fúrové i Baggarové pozornost na „rasové“ rysy jako prvotní zdroj informace o identitě svých protějšků. Když ale oba kmeny mluvily o „Fúrech“ žijících jako „Baggarové“, pojmenovávaly spíš rozdíly ve způsobu chování. Pro fúrské jednotlivce, ze kterých se stávali Baggarové, tedy „nepředstavovaly rasové stereotypy zjevně žádné zásadní omezení, i když asimilace do baggarských komunit kočovné Fúry stimulovala k tomu, aby přijali prvky baggarského kulturního inventáře, jako jsou jazyk a způsob chování“.

Dalším příkladem jsou Paštuni, etnikum žijící v Afghánistánu a v Pákistánu. Hlavními kritérii pro to, aby se člověk mohl označit za Paštuna, byly vedle islámu i paštunské zvyky, mimo jiné paštština, pohostinnost, instituce mužské rady a genderová segregace. Barth popisuje případy lidí, kteří si uchovali paštštinu, ztratili však svou paštunskou identitu, i cizích osob, které imigrovaly mezi ně a tuto identitu na oplátku získaly. V souvislosti s tím autoři zdůrazňují, že „hranice je sociální a ekologická, a kulturní znaky, které ji vymezují, logicky následují, nikoliv naopak“.

Barth dále zdůrazňoval, že některá etnika se spojovala do vyšších, komplexnějších sociálních systémů. Toto pouto závisí „na komplementaritě těchto skupin s ohledem na některé jejich kulturní charakteristiky. Taková komplementarita může vést ke vzniku vzájemné závislosti nebo symbiózy“.

České (ne)přijetí

Tyto klíčové myšlenky se ovšem dostávaly do Česka jen zvolna. Marek Jakoubek snad až příliš ostře kritizuje zdejší badatele kvůli tomu, že buď zůstávali u staršího, esencialistického modelu, nebo Barthovy myšlenky údajně hrubě dezinterpretovali. Jednoho z nich dokonce pejorativně, ale současně básnicky označuje za „studnici pozoruhodných omylů ve vztahu k Barthovi a jeho dílu“. Pokud přitom Jakoubek etnologovi a sociálnímu antropologovi Zdeňkovi Uherkovi mimo jiné vytýká, že soustavně komolil Barthovo jméno, pak můžeme ve stejně kousavém stylu dodat, že Jakoubkův text – velmi pravděpodobně vinou nějakého hodně zlovolného a zlomyslného tiskařského šotka – hned na následující straně sám komolí jméno spoluautora knihy Thomase Hyllanda Eriksena.

Podnětná je kapitola mezinárodně uznávaného a vlivného českého historika Miroslava Hrocha, odborníka na problematiku formování moderních národů. Ten připouští, že mnohé Barthovy názory jsou mu blízké (například to, že etnickou skupinu vymezuje hranice, „boundary“, a že její charakteristiku nemůžeme určit bez zohlednění sousedů), ovšem vnímá je jako dost samozřejmé: „Bylo přece jasné, že Češi se snadno identifikovali se svou pospolitostí díky tomu, že byli téměř od všech směrů obklopeni německy mluvící populací a jasně si uvědomovali svoji odlišnost.“ (Neví ovšem, zda ony názory vnímal stejně už před třiceti lety). Odrazuje jej ale to, že Barth dokládal svá zobecnění téměř výlučně na výzkumu předmoderních civilizací a nezohledňoval vývoj etnické pospolitosti a její transformaci v moderní národ. Proto soudí, že u Bartha „metodické podněty pro tuto problematiku“ nenajde, ale současně přiznává, že etnologům (a antropologům) v minulosti poněkud křivdil a byl vůči nim obecně zaujatý.

Dále Hroch Barthovi vytýká, že jeho teorie příliš nepočítá s etnicky motivovaným konfliktem, což ostatně přiznávají i antropologové, kteří do knihy přispěli. Podotýkají nicméně, že relativní absenci etnických konfliktů v knize Ethnic Groups and Boundaries nemá smysl přičítat na vrub Barthovi ani dalším přispěvatelům, „mnohem spíše slouží jako připomínka rychlých změn na poli konfliktních situací postkoloniálního světa a následně světa po skončení studené války“. Což není zcela uspokojivé vysvětlení, protože nějaké etnické konflikty se pravděpodobně odehrávaly v každé době.

Skupinová identita nadšenců pro Linuxy

Hrochova poznámka nicméně příhodně upozorňuje na dobový kontext Barthovy koncepce a příčiny jejího úspěchu. Vydání Ethnic Groups and Boundaries se totiž překrývalo s publikováním prvních postkoloniálních studií a s okamžikem, kdy si západní antropologové začali stále více uvědomovat, že se lidé, které studují, „stávají součástí moderního světa“, v němž se jednotlivé kultury prostupují a hybridizují. Barth v této situaci nabízel přístup, který novým podmínkám vyhovoval lépe než starší antropologie, která vnímala svět převážně jako souostroví odlišných kultur. V současném světě ovšem i samotné etnické hranice ztrácejí svoji zřetelnost a jasnost: spíše je nahrazují „pomezí“, oblasti šedé zóny: „Ani-ani, jak-tak, kde se identity spíše vzájemně prolínají, než aby byly ostře a jasně vymezeny“.

Barthovy myšlenky si každopádně uchovávají svoji inspirativnost a je velkou zásluhou této knihy (i předchozí antologie Teorie etnicity), že je uvádí v obecnější známost českého publika. Zároveň kniha částečně nechtěně demonstruje, že i v globalizovaném světě potřebujeme jiné skupiny, vůči nimž bychom se mohli vymezit. Když ne na základě výrazně odlišného způsobu života a jazyka, tak alespoň prostřednictvím fandění konkurenčním sportovním klubům nebo počítačovým operačním systémům. Ostatně zmíněný Thomas Eriksen v jedné své knize podotýká, že vědci dnes seriózně zkoumají skupinovou identitu uživatelů Maců a nadšenců pro Linuxy, která je – na rozdíl od „Windowsáků“ – velmi jasně vymezena. Podobně se někteří antropologové potřebují velmi silně vymezit vůči svým předchůdcům, stanovit jasnou hranici a přesně definovat, v čem jsou jiní a lepší…