Běžnému čtenáři nad pojmem sociální antropologie asi trochu zatrne. Má to co dělat s antropologií jako takovou? Jak se má toto odvětví k sociologii? A k etnografii? A kulturní antropologie, to je zase něco úplně jiného? Čtenáře, který má problém pustit se do knihy, u níž si není jistý jejím předmětem, odkazuji na vyčerpávající článek kulturních/sociálních antropologů Zdeňka R. Nešpora a Marka Jakoubka Co je a není kulturní/sociální antropologie?, který lze najít na internetu.

Ti, kteří podobné starosti nechávají koňům, se mohou bez zábran pustit do čtení, protože – jak stejně záhy zjistí – téma Eriksenova pojednání je široké a dotýká se i dalších oblastí jako historie, sociologie, ekonomie, marketingové strategie a reklama, psychologie osobnosti, ekologie a trvale udržitelný rozvoj. Kniha je psána esejistickým způsobem (všechny citace a odkazy na literaturu soustřeďuje autor až do závěrečné pasáže) a narozdíl od ceněných, ale často nesmírně komplikovaně se vyjadřujících odborníků typu Jeana Baudrillarda, Pierra Bourdieua, Anthonyho Giddense, Marshalla McLuhana a Paula Virilia je Eriksen čtivý, srozumitelný a zjednodušující (v dobrém i špatném slova smyslu).

Otázka, kterou autor vytyčuje na počátku knihy (šetří moderní technologie náš čas?), i odpověď na ni (vlastně ne), se jeví jednoduše až polopaticky. Přesto stojí za to strávit s Eriksenovou knihou několik pomalých hodin a postupně se dobrat, co je toho příčinou. Ne všechny sdělované poznatky budou pro čtenáře nové a osvěcující. Fakt, že narůstání lidské populace stejně tak jako zrychlování a miniaturizace provázející vývoj informačních technologií následuje exponenciální křivku, dnes asi nikoho nepřekvapí. Ani postupné zestručňování a fragmentarizace informací, k němuž přispívají sdělovací prostředky, není pro člověka alespoň minimálně pozorného ke svému okolí ničím novým. Zajímavá je sedmá kapitola, v níž autor popisuje důsledky uvedených skutečností, které si mnohdy ani neuvědomujeme. Ne každý, kdo používá e-mail, si už stačil všimnout, že počet dopisů, které dostává, stále narůstá, a čas, který tráví odpovídáním na ně zvolna pohlcuje čím dál větší část jeho pracovní doby. Za flexibilitou a schopností adaptace, kterou jako svou přednost uvádí do životopisu každý mladý člověk, se zase často skrývá úzkost z nedostatku pevných bodů. Eriksen vysvětluje, jak se „rychlý“ čas odráží i v našem rodinném životě. Typickým vyústěním neustálého tlaku okamžiku je tzv. sériová monogamie, tedy způsob, jak rodinné soužití budovat znovu a znovu s novým partnerem, novými dětmi a novou hypotékou. I když jako jednotlivci můžeme některé negativní dopady eliminovat, Eriksen nám připomíná, že co naplat, stále jsme nepatrnými pěšáky, které programově masíruje reklama zaměřená na stále stoupající spotřebu a propagovaný kult mládí bránící přirozenému stárnutí. Svou představu o tyranii okamžiku korunuje Eriksen přeformulováním Zenónova paradoxu. Norský vědec říká, že „když je čas rozčleněn, rozsekán do částeček, které jsou dostatečně malé, přestává nakonec existovat“. Zbývá jen „okamžik, který je právě v té chvíli doháněn okamžikem dalším“.

Problematický se jeví závěr knihy, kde autor prezentuje několik dobrých návodů, jak chránit drahocenný „pomalý“ čas. Rady jednotlivcům můžeme ještě akceptovat. Je skutečně záležitostí každého z nás, bude-li šestnáct hodin denně on-line a nenechá-li si ujít jediný vstup reality show. Diskutabilní zůstávají rady „politikům, byrokratům, průmyslovým šéfům a odborovým svazům“. Asi těžko najdeme někdy ve smlouvě, že si měsíc nemusíme otevřít e-mail, v městské hromadné dopravě se zase přestane telefonovat pouze v případě, pokud se zjistí, že taková věc vážně ohrožuje lidské zdraví, a bude-li se někdy v televizi třeba o kultuře referovat pomalu a důkladně, pak sním svůj vlastní klobouk. Jinými slovy hygiena času, kterou Eriksen propaguje, bude ještě dlouho patřit do říše utopie podobně jako například důsledně uplatňovaná ekologická politika. Na druhou stranu stejně tak jako nám nikdo nemůže zabránit třídit odpad, svítit úspornými žárovkami a používat recyklovaný papír, mělo by být ještě snazší rozhodnout se, že noviny budu číst pouze ve čtvrtek a v sobotu, z práce budu odcházet před osmnáctou hodinou a v chatovacím programu si po deváté hodině večerní nenastavím „jsem pryč“, ale prostě ho vypnu.

I když kdo ví, jak se to celé vyvine. Možná že podobně jako se skalní ekologové stěhují do polorozbořených stavení v pustých lesích, budou informační ekologové vyhazovat televize z oken, teatrálně vypovídat novinové předplatné a pořádat dlouhé nestrukturované diskusní večery. Až tato skupina náležitě zesílí, aby mohla být považována za nový segment trhu, vyjdou jí vstříc i společnosti se svými produkty. Dočkáme se tarifu „Jednou týdně a dost!“, s lipánkem se bude soutěžit o „Tři hodiny s tatínkem“ a při práci s textovým editorem bude každou hodinu na obrazovce naskakovat výmluvné: „Nechceš si jít radši číst?... Být tebou jdu si ven zakopat... Pusť si Vltavu a upeč dort,“ v závislosti na tom, kdo bude zrovna sedět před monitorem.