Ve slavné Čapkově hře R.U.R. jsou roboti vytvořeni jako nástroj k dosažení zisku a později slouží i jako umělí vojáci v lidských válkách. Následně ale roboti lidstvo vyhladí, nicméně v závěru se robotka Helena zadívá do zrcadla: „Já že jsem krásná? Ach, ty hrozné vlasy, kdybych si do nich mohla něco dát!“ V celkovém kontextu hry jde o důležitý krok na cestě k sebeuvědomění robota. A když vzápětí Helenin druh ukáže ochotu nechat se z lásky k Heleně zabít, znamená to nový vznik sebevědomí podobného lidskému, vznik nového Adama a Evy, „páru, který vynašel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy“. Britský konceptuální umělec a esejista James Bridle ve své výborné knize Způsoby bytí kritizuje způsob, jakým jsou dnes umělá inteligence a roboti využíváni, totiž k dosažení finančních a mocenských cílů majitelů soukromých korporací. Podle něj to ale vůbec nemusí být nástroje k snazšímu vykořisťování planety či jiných lidí.

Široké „my“

V nejnovější knize –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠i v té předchozí Temné zítřky. Technologie a konec budoucnosti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Bridle s nemalým úžasem i úděsem píše o robotech, které prošly zrcadlovým testem už v 50. letech 20. století (tedy umí sami sebe rozpoznat v zrcadle), a to dvacet let předtím, než jej lidé formálně definovali. V dalších případech si inteligentní stroje začínají jakoby žít svým vlastním životem: z existujících snímků vytvářejí nové, vylepšené (na nichž se všichni usmívají), mají sny o obludném kříženci psa a kočky „s několika páry očí a vlhkými čenichy namísto nohou“ nebo o stavbách s pagodami, mosty a věžemi v nekonečných fraktálních řadách. Případně se spolu AI chatboty dorozumívají čímsi na způsob jimi vytvořených pidgin jazyků.

O těchto v zásadě přátelských, experimentujících a umělecky založených robotech však Bridle píše v širším kontextu více než lidského světa, v němž „my“ znamená „my všichni“, kdo mluví, píšou, zpívají, „víří, hrabou nory, vřeští, třeští, nebo se kývou“. V jeho rámci je možné některé organismy přimět, aby se i oni chovali roboticky. Autor referuje o experimentu, v němž japonští vědci zabývající se nekonvenčními výpočty umístili čtyřicet krabů do bludiště a strašili je stíny dravců: „Vzniklá valící se hejna se chovala přesně jako počítač využívající kulečníkové koule, krabi do sebe předvídatelně naráželi, odráželi se do předvídatelných směrů a simulovali tím logické operace.“

Kreativní velbloudi a mravenci

Současně se však digitální algoritmy i nelidská zvířata mohou chovat jako umělci, i když jejich výtvorům zatím ne vždy rozumíme. Proto Bridle s nadšením cituje povídku „Autor akáciových semen“ od Ursuly Le Guinové, rozebírající fiktivní fragmenty mravenčí literatury či propagandy sepsané výpotky dotykových žláz na akáciová semínka odložená hluboko v opuštěném mraveništi. Text neznámého autora, snad mravenčí dělnice, zřejmě nabádal k nějaké revoluci. Text vrcholil výzvou: „Vzhůru s královnou!“ Což asi v našem smyslu mohlo znamenat „Pryč s královnou!“, protože pro mravence „tam ‚vzhůru‘ je žhnoucí slunce, mrazivá noc, tam se nelze ukrýt v milovaných chodbách. Je to místo vyhnanství, smrti“.

Dále Le Guinová rozvíjela vizi delfínštiny, která je obtížně přeložitelná do lineárních slov, ovšem její interpretace lidskými tanečníky byly uspokojivější: „Důvod je jednoduchý –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slova nemají schopnost reprodukovat důležitou mnohotvárnost původního textu, tak báječně naznačenou sborem Leningradského baletu.“ (Dodejme, že podobných příkladů najdeme v krásné literatuře více. G. K. Chesterton vytvořil v románu Létající hospoda postavu básníka Doriana Wimpola, který svoje básně naplnil „hypotetickou psychologií veškerých stvoření zoologických zahrad”. U čtenářů se proto vždy nesetkávaly s pochopením. Když totiž někdo hledal běžnou salónní lyriku a přišel na verše nadepsané Pouštní píseň lásky a začínající slovy „Její hlava k hvězdám trčí, její hrb se pýchou dme”, mohl být takovým holdem dámě poděšen; alespoň dokud si neuvědomil, že všichni hrdinové této idylické skladby jsou velbloudi.) 

Když promluví kámen

V tomto univerzu, které Bridle sdílí například se současným filozofem Davidem Abramem, nějak komunikují a pohybují se i skály a kameny, i když někdy jsou to pohyby, které naším okem běžně nezachytíme a je k tomu potřeba technické zrychlení časosběrných snímků. Čímž se ale paradoxně můžeme částečně vracet k archaickému pojetí světa: „Zpomalené a zrychlené záběry odhalují svět, v němž přírodní říše nezná hranic. Všechno je živé. Znovu se rodí překvapivý animismus. Teď, když jsme je viděli, už víme, že jsme obklopeni nelidskými bytostmi.“ Bridle cituje tasmánského domorodého chlapce, pro kterého jsou kameny objekty, které představují paralelu veškerého života, více než stromy nebo smrtelné věci, protože kameny jsou téměř nesmrtelné: „Vědí věci, které se naučily během velmi dlouhé doby. Kámen představuje zemi, nástroje a ducha; předává významy prostřednictvím svého používání a své odolnosti vůči živlům. Sice stárne, praská a rozpadá se, jak ho omílá čas, ale pořád je tu, plný energie a ducha.“

Ostatně z minerálních hornin pochází i naše počítače a jejich „křemíková srdce“. Samotné počítače jsou tedy podle autora „slova, která pronáší kamení“. Co by to znamenalo, kdyby počítače mluvily spíše jako kameny australských domorodců než jako průmyslové kamení? Nebo v návaznosti na Le Guinovou, jak by to vypadalo, kdyby počítač „mluvil“ ne jako kámen, ale jako pták, jako lišejník, jako vítr, jako voda – v případě podobných vyjádření si přitom čtenář není zcela jistý, nakolik metaforicky má autorova vyjádření interpretovat.

Celkově ale Bridle na příkladech mnoha inteligentních rostlin, nelidských živočichů, hlavně chobotnic, a robotů ukazuje, že ve světě existuje mnoho druhů inteligence a kreativity. Nebojí se, že náš roboti či umělá superinteligence nakonec nahradí, ale bere to jako výzvu uvědomovat si mnohočetnost společně sdílených světů. (Dodejme, že třeba v Japonsku, kde žába, kámen, kimono a počítač podle některých interpretů nespadají do různých „říší“, ale jsou to všechno jevy téže přirozenosti, to tuší už dávno). Umělá inteligence je podle autora dalším výkvětem univerzální inteligence, který nás při správném směrování povede k většímu souladu se světem. Umělá inteligence tak může být nástrojem k propojení k jiným myslím, šancí plně pochopit pravdu, která nám byla tak dlouho skryta: „Všechno je inteligentní, a proto si zaslouží naši péči a vědomou pozornost.“ Jeho vizí jsou tedy citliví a oduševnělí roboti žijící v citlivém a oduševnělém univerzu. Zárodek toho nastínil už Karel Čapek, zbývá jen otázka, jestli se to opravdu obejde bez válek a vyhlazení lidstva, jak optimisticky doufá James Bridle…