Marek Eben (1957) je populární herec, zpěvák a moderátor, který se několikrát umístil na prvním místě divácké ankety TýTý v kategoriích moderátor publicistických pořadů a osobnost zábavných pořadů. Pro novou senzitivitu mladé generace se ovšem stává i osobou kontroverzní. Proslul zvláště jeho výrok „Miluška pochází z Hořic a je stejně jako podkrkonošská krajina svěží a zvlněná“, kolem kterého se rozvinula široká debata. Někteří Ebena kritizovali, že jde o nepřípustné zvěcňování žen, že z nich „dělá objekty na čumendu“. I samotná herečka Bittnerová přiznala, že pro ni Ebenova poznámka nebyla příjemná: „Já jsem na narážky ohledně mého poprsí zvyklá, ale od pana Ebena mě to velmi překvapilo, až jsem byla i naštvaná. Mohl si to zrovna v případě této kultivované akce odpustit.“ Jiní se Ebena zastávali s argumentací, že muži prsa žen komentovali a komentovat budou. Pokud to dělají tak decentně jako Eben, ještě na tom nemusí být nic špatného. Případně že i u StarDance, kde výrok zazněl, podle Veroniky Zoubkové tanečnice bojují o přízeň a sympatie diváků: „Bylo by pokrytecké tvářit se, že to tak není a že komentování vzhledu do StarDance vůbec nepatří.“ Eben je ovšem i úspěšným autorem knih. Také druhý soubor jeho sloupků a fejetonů Myšlenky za volantem se po vydání stal bestsellerem. Má potenciál stát se také zdrojem podobných štěpných vyjádření? Či dokonce pohoršení? 

Víčka, displeje a nahá duše

Autor neskrývá, že je typický „boomer“ neboli „prďola“, který někdy těžko snáší rychlé změny v současném světě. Ať jsou to víčka od lahví, nebo pro něj obtížně ovladatelné displeje nahrazující tlačítka.   

Jindy ale konkrétní hmotné věci v knize vystupují v jiných, méně záporných rolích. Někdy jako alegorie odkazující k Ebenovu náboženskému světonázoru, jako když situaci odhaleného člověka na pláži přirovnává k božímu soudu nad zemřelým člověkem: „Až bude naše duše nahá, nebude mít na sobě ani ty plavky a ten, co nás stvořil, uvidí do nejmenšího detailu všechno, co jsme s tím, co jsme dostali, provedli. A řeknu vám, že na procházku po téhle pláži, která vede k moři věčnosti, se moc netěším.“

Personifikované předměty a zvěcněný člověk

Častěji věci interpretuje jako něco, k čemu se osobně přirovnává, takže vlastně zvěcňuje sám sebe. Případně, viděno z opačné perspektivy, personifikuje neživé předměty. Ostatně pokud by onu nešťastnou větu z úvodu formuloval trochu jinak, mohla být také personifikací, v níž by krajina získávala rysy člověka. 

Eben opakovaně píše o životním cyklu věcí, které mu věrně sloužily, a on si i s manželkou připadá v podobné fázi jako ony: „Sami už jsme vyšisovaní, sepraní, vytahaní, tak je fajn, když člověk najde v šatníku sobě rovné kamarády.“ A má k nim někdy natolik intimní vztah, že je nechce nepietně vyhazovat do popelnice, ale s jejich „ostatky“ by rád naložil jako s těmi lidskými: „Kdyby existovalo krematorium pro obnošené věci, rád bych tam zajel a s úctou odevzdal své oblíbené svršky plamenům, aby se tak proměnily v poslední zbytek tepla, který nám po celou dobu své existence ochotně poskytovaly.“ Jindy se snaží schovávat jen lehce obnošené oblečení před tím, aby bylo hned uvrženo do pračky, nicméně jeho manželka je prý svým vyvinutým čichem skoro vždy vypátrá.  

Prostřednictvím věcí i produktů těch nejtělesnějších projevů Eben také vyjadřuje svoje zakotvení v komunitách lidí, které má rád. Například když vypráví o tom, jak svátek svatého Valentýna s manželkou oslavili tím, že šli společně na kolonoskopii. Nebo když s pobavením líčí, jak coby pejskař sbírající do sáčků exkrementy po svém čtyřnohém příteli pozná, v jaké je kondici, hlavně jeho střeva: „Tomu zvláštnímu pocitu ještě dodává na intenzitě fakt, že ta věc je teplá. Ale když si zvyknete, oceníte jednoduchost toho procesu a časem začne člověk i jaksi hodnotit kvalitu toho, co ten pes vytvořil… Hned vidíte, že ta konzistence je v pořádku a že váha je tak akorát.“ A jak se potkává s dalšími pejskaři a podle velikosti pytlíků poznává, jestli měl jejich pes také „dobrý den“.

Dobíjet baterky auta i duše

Ke světu vysoké politiky vyjadřuje nedůvěru, nepřátelství až pohrdání (i on bohužel cítí potřebu „kopnout“ si do EU a do Bruselu s tím, že z něj málokdy přišlo něco smysluplného). Ovšem ne ke všem obecnějším změnám současnosti je zcela odmítavý.  Dokonce si pořídil hybridní auto a to, že ho musí často nabíjet, bere stoicky. Nebo lépe řečeno skoro buddhisticky. V době nabíjení prý zkusil piknik i spánek, ale pak přišel na to, že by se daný čas dal využít i k meditaci, tedy souběžně dobíjet baterky auta i své duše: „Jestli to začnou lidi dělat, vyroste nám celá generace filozofů a to by mohlo být pro planetu ještě větší požehnání než ta trocha uspořeného uhlíku.“ 

Žádné zvláště překvapivé výroky asi v knize nenajdeme. Jako aktuální zpráva o psychickém stavu jednoho boomera stojí za přečtení, jeho pointy jsou totiž místy celkem povedené, například když tvořivě reinterpretuje pojem „komfortní zóny“. A vlastně ani pro progresivnější publikum to nemusí být čtení frustrující či iritující, zvláště v ekologických otázkách. Trpce by se dalo dodat: ne každý je tak úspěšný a majetný, aby si mohl pořídit totéž vozidlo, ale meditovat se dá i bez něj…