Ale také Praha v éře takzvané normalizace, v době obnovení stalinistického pořádku, byť již ne tak krvavými metodami jako při jeho zavádění, měla svou přitažlivost pro zahraniční literáty. Někteří sem jezdili podpořit své české kolegy, jimž bylo znemožněno publikovat, další objevovali bizarní atmosféru šedivého, zanedbaného, oprýskaného historického města sevřeného chátrajícím lešením i špiclováním tajné policie. Takto se v Praze v polovině 70. let objevuje Philip Roth a výsledkem je krátká novela Pražské orgie (Prague orgy, 1985). Rothův literární dvojník Nathan Zuckerman do Prahy přijíždí, aby tu získal rukopis pro českého exulanta, ale záhy je vtažen do tragikomické společnosti pořádající neobvyklé večírky v odposlouchávaných bytech. „Čím méně svobody, tím více se souloží,“ konstatuje jedna z postav příběhu. Prostředí Prahy sedmdesátých let vnímá Roth jako sled bizarních příběhů: „V tomhle městě z druhé ruky by pak člověk mohl naslouchat spoustě nekonečných zneklidňujících historek o utrpení a úniku, historek o fantastické odolnosti a žalostném zhroucení.“ Rothův krajan John Updike navštívil Prahu o něco později, jako jeden z mála amerických spisovatelů oficiálně v rámci „kulturní výměny“, a v krátké povídce z cyklu s alter egem Henry Bechem nazvané Bech v Čechách (Bech in Czech, 1985) líčí své dojmy z tehdejší stísněné atmosféry: „Češi, dříve vřelý a optimistický národ, mají nyní jen málo důvodů k úsměvu.“

Koncem osmdesátých let se v Praze poprvé ocitl také irský spisovatel John Banville. Tehdejší zatuhlá normalizační atmosféra kupodivu jeho dojem z města nezkazila, a když v roce 2003 přispěl do knižní série cestopisných črt Writer and the City nakladatelství Bloomsbury knihou Pražské obrázky (Prague pictures), napsal do předmluvy: „Města působí zvláštní, mocnou silou a žádná není zvláštnější a mocnější, než moc Prahy nad srdcem po domově tesknícího poutníka – který ovšem neteskní po svém rodném městě, ale po městě nad Vltavou, odkud odešel. Když se sem vrací, má pocit, jako by to místo nikdy neopustil.“ V roce 2011 se Banville stal laureátem pražské Ceny Franze Kafky.

A zatuhlý špinavý vzduch Prahy osmdesátých let byl inspirací také pro začínající francouzskou básnířku a spisovatelku Sylvii Germainovou, která tu od roku 1986 (tehdy dvaatřicetiletá) do roku 1993 žila a vyučovala na francouzském gymnáziu. Inspirována Prahou a jejími tvůrci napsala cyklus krátkých textů Plačka pražských nocí (La pleurante des rues de Prague, 1992), v Praze se odehrává i její následující kniha Nekonečnosti (Immensités, 1993) a volnou „pražskou“ trilogii uzavírá román Úlomky soli (Eclats de sel, 1996). „V Paříži jsem sice byla v centru dění, ale v Praze jsem pronikla do sebe samé,“ napsala později.

Golem a  komiks

V devadesátých letech do Prahy přichází vlna převážně mladých adeptů literárního umění z anglosaských zemí. Jedním z těchto expatriates byl syn ruských židovských emigrantů v USA Gary Shteyngart. Zážitky z pražského pobytu v roce 2003 zpracoval do fantaskního románu Příručka ruského debutanta (The Russian Debutante‛s Handbook): odehrává se mezi New Yorkem a fiktivním městem Pravou, kde se nacházejí kořeny tajemného mafiánského komplotu. Prvotina jiného amerického spisovatele Arthura Phillipse se sice jmenuje Praha (Prague, 2002), nicméně odehrává se v maďarské Budapešti a Praha je pro tamější americké „expats“ místem, které je zábavnější, dobrodružnější a inspirativnější.

Michael Chabon k expatriates nepatřil, v devadesátých letech již byl považován za vycházející hvězdu americké literatury. Generačně však s nimi spřízněn byl a v Praze v devadesátých letech pobýval. V jeho díle Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (The Amazing Adventures of Kavalier & Clay, 1990) se dostalo značného prostoru jedné z nejslavnějších pražských legend – o Golemovi. V rozsáhlém románu, který byl záhy oceněn Pulitzerovou cenou, totiž Golem přežil až do dob druhé světové války a jeden z titulních hrdinů má za úkol jej zachránit před německou armádou, která obsazuje Prahu.

Ovládnout svět z Prahy

Praha ani v jednadvacátém století neztrácí pro literáty přitažlivost a inspirativní sílu. Spojuje historickou tradici s rušnou současností, je velkoměstem i místem, kde k sobě lidé nemají daleko. I když se otevřela světu a stala standardním evropským městem, kdo chce, může v ní najít pozůstatky města pověstí a legend, které se tak líbilo romantikům, města tajemství a magie, které očarovalo surrealisty, města tíživého a dusivého, jak jej vnímal Franz Kafka a jeho návštěvníci v době komunistické diktatury, i města bohémského na sklonku šedesátých let a v první polovině let devadesátých. Další a další evropští i zámořští spisovatelé přijíždějí do Prahy, aby objevili některou z těchto jejích tváří. Holanďan Leon de Winter v groteskní próze Hoffmannův hlad (1990) líčí tragikomické osudy holandského velvyslance v Praze těsně před rokem 1989 a v průběhu sametové revoluce. Prahou bloudí také titulní hrdina románu Austerlitz (2001) od Němce W. G. Sebalda, když pátrá po své identitě. A Praha je lákadlem v názvu posledního románu Itala Umberta Eca, napínavé postmoderní hry s konspiračními teoriemi Pražský hřbitov (Il cimitero di Praga, 2010), byť na pouti zuřivého antisemity Evropou hraje české město a jeho slavný židovský hřbitov spíše symbolickou roli: podle konspirační legendy se tu schází jednou za sto let dvanáctero rabínů, vůdců dvanácti židovských kmenů, a spřádají plány, jak ovládnout svět.