Na ministerstvu kultury se vše podobalo uzavření nějaké důležité mezistátní obchodní dohody, oba pánové před objektivy podepisovali, gratulovali, připíjeli šampaňským. Česká strana hodně vysvětlovala, jak těžké bylo účast ve Frankfurtu vybojovat, že jsme měli konkurenci a že jde o velký úspěch.

Pravda je to jen zčásti, protože pomyslný míč byl hlavně na české straně, která možnost dramaticky zvýraznit svou účast na největším knižním veletrhu světa měla už od devadesátých let. V roce 1999 se takto prezentovalo Polsko, o rok později Maďarsko, Čechům to tehdy bylo nabízeno také, jak upozorňovala tehdejší ředitelka veletrhu Svět knihy Dana Kalinová, která tou dobou organizovala i české veletržní stánky. Ale vždy se to zadrhlo, když česká vláda odmítla uvolnit desítky milionů, které taková účast vyžaduje, a které samo ministerstvo kultury ve svém pidirozpočtu nikdy nedokázalo najít. Přitom efekt tehdejší podařené polské i maďarské účasti byl zcela zjevný jak v Německu, tak v dalších zemích a je velmi pravděpodobné, že bez „maďarského“ veletrhu v roce 2000 by Imre Kertész o dva roky později nezískal Nobelovu cenu za literaturu.

Česko tehdy svou šanci propáslo, což kontrastuje obzvláště s tím, že mnohem menší a chudší země si účast zaplatily: namátkou Litva (2002), Island (2011) nebo Gruzie (2018). Země jako Francie, Itálie nebo Španělsko byly hlavním hostem dokonce už dvakrát. Dodejme, že před oněmi dvaceti lety, v době, kdy svět ještě nebyl tak těsně propojen internetem a sociálními sítěmi, byl význam a věhlas frankfurtského veletrhu ještě o dost větší než dnes. I tak je ale potvrzení již několik měsíců avizované české účasti skvělou zprávou pro českou literaturu i knižní trh. A to i v případě, že se vše nepovede podle představ: samotná účast v roli hlavního hosta přitáhne pozornost literárního světa tak jako tak. A Martin Baxa bude po letošním roce, kdy se mu navíc podařilo prosadit další dlouhá léta marně vyhlížený evergreen českého knižního trhu, totiž nulovou DPH na knihy, zapsán v historii jako ministr, který pro českou literaturu udělal ze všech nejvíc. Lze se jen dohadovat, proč vše najednou vyšlo i v době vládního úsporného balíčku, zda hraje roli silná pozice Martina Baxy v největší vládní straně nebo skutečnost, že premiérem je vysokoškolský profesor.

Není to samozřejmě zadarmo a částka 198 milionů, s níž počítá rozpočet akce, je vskutku značná, zvláště v poměru k tomu, co literatura od státu obvykle dostává. Není zcela jasné, zda ona suma bude navíc nebo zda se někde v rozpočtu ministerstva kultury bude muset šetřit; všichni doufáme v první variantu. I tak se mohou objevit námitky, že kdyby se rozdělila mezi živořící české spisovatele přímo, bylo by to pro českou literaturu lepší. Což je jistě pravda, ale takto to bohužel v politice nefunguje, žádný ministr či předseda vlády se nemůže chlubit rozdáváním malých částek peněz nějaké nepočetné skupině umělců – zato prezentace ve Frankfurtu bude v plné záři reflektorů. Buďme tedy vděčni i přesto, že větší sumy získají manažeři projektu, grafické studio, architekti a zhotovitelé prezentace v areálu, německá média a nakladatelství či zahraniční překladatelé (viz plánovaný rozpočet zveřejněný spolu s dalšími ideovými i praktickými plány na webu Ministerstva kultury v takzvaném Bidbooku). Literáti by je nezískali tak jako tak a takto mohou alespoň posloužit jejich lepší budoucnosti. A ti, kteří dostanou do Frankfurtu pozvánku, snad zažijí onen skvělý, byť jen prchavý pocit, že je svět vidí, slyší – a možná i čte.