Frustrace spočívala v tom, že zatímco z jiných oborů se sešly desítky žádostí, z oboru literárního pouhé jednotky. Výzva obsahující na kulturu až závratných 100 milionů korun pocházela z Národního plánu obnovy, jmenovala se Mobilita II. a celkem přilákala 167 žádostí z oborů divadlo, hudba, výtvarné umění a literatura, a k tomu ještě ve specifické kategorii vzdělávání, protože motivem byla nejen podpora mobility, ale také „rozvoje dovedností, síťování a prezentace jednotlivých umělců a pracovníků kulturního a kreativního sektoru“. Nejvíc žádostí si podali divadelníci, rovných sedmdesát, také další oblasti byly zastoupeny desítkami žádostí. Literatura čtyřmi.

Kolegové z jiných oborů na mne (respektive na nás, literaturu tam reprezentovali tři experti) při projednávání oněch čtyř žádostí hleděli soucitně, se zjevnou ochotou podpořit i takové projekty, které by možná v jejich oborech propadly. Ta situace je mimochodem dosti častá, ba běžná u všech grantových řízení, kde se potkávají různé obory (tedy například v krajích nebo na pražském magistrátu): literatura má vždy nejmenší zastoupení, oproti některým jiným oblastem až titěrné.

Člověk samozřejmě chápe, že divadelníci potřebují největší podporu, zejména proto, že zmíněný Národní plán obnovy má v oblasti kultury za cíl obnovit tvorbu a s ní spojené aktivity přerušené v období covidové epidemie, kdy byly právě divadlo a hudba (tedy obory závislé na přítomnosti publika) postiženy nejvíce. Ale přesto mě zaráželo a rozčilovalo, že divadelníci nebo hudebníci dokáží připravit smysluplné projekty, kterým i zástupci jiných oborů peníze rádi pošlou, zatímco literáti (či obecně lidé kolem knih) nikoliv.

Jistě, souvisí to s letitou bolestí českých literátů, kteří si zvykli na to, že psaním knih se uživit nedá a že ani nemá smysl to zkoušet. Zvláště v zemi, kde jsou autoři zvyklí na urážlivě malé nebo žádné honoráře a kde existuje i docela dost lidí, kteří jsou ochotni nejen se honoráře vzdát, ale ještě si vydání své knihy zaplatit. To divadelníci, hudebníci, filmaři a výtvarníci až na výjimky pracují za peníze, většina z nich se svou tvorbou živí, a i když třeba nevydělávají nějak závratně, nemusejí mít jako svou hlavní výdělečnou činnost něco jiného, jako tomu bývá u většiny českých spisovatelů.

Namítnout se také dá, že ostatní obory jsou na financování náročnější, že pódiová umění potřebují sál, kostýmy či osvětlení, že výtvarníci potřebují materiál. Také to, že zatímco nakladatelé vyrobí knihu jako svého druhu zboží, které pak občas leží v supermarketu vedle ponožek a rohlíků, divadla, galerie či koncertní soubory operují s méně hmotnými, obtížněji uchopitelnými statky. Většina nakladatelů bere svou aktivitu jako podnikání, a když už je nějaká podpora zajímá, tak především ta, která míří k jejich „produktům“ na českém trhu. Což zjevně nesplňovalo parametry naší výzvy.

Když jsme probírali profesionálně připravené žádosti z ostatních oborů, napadla mne ale ještě jedna podstatná věc. Zmínění divadelníci, muzikanti a výtvarníci mají vedle sebe vždy někoho, kdo se o ně tak trochu stará: produkčního, manažera, galeristu, kurátora. Někoho, kdo se sice v oboru vyzná, ale sám třeba netvoří, kdo se soustřeďuje na praktické zajištění tvorby jiných. V knižním prostředí to bývají nakladatelé a knihkupci, ale to jsme zase zpět v české kotlině, zatímco výzva byla určena zejména pro cestování a vývoz. Styky literátů se zahraničními kolegy občas zprostředkovávají jejich stavovské organizace (ale spíše jen málo, protože na to nemají peníze ani dost sil), případně instituce k tomu určené, tedy České literární centrum (a ano, dvě z oněch čtyř žádostí připravilo právě ČLC), Institut umění (i ten měl v programu hned několik žádostí, jen nebylo zřejmé, zda jsou určeny také literátům – ale třeba ano) či Česká centra, která by ale svou podporu měla rovnocenně nabízet všem uměleckým oborům. Aktivnější by jistě mohly být knihovny včetně té národní. Ale především: zatímco u jiných oborů existuje množství organizátorů či promotérů, v literatuře vlastně nikdo takový není.

Možná by to měli být literární agenti, kteří se živí prodejem práv do zahraničí. Ale i těch je u nás zoufale málo a jejich úspěšnost je – kulantně řečeno – kolísavá. Což se dá pochopit a omluvit: v obrovské konkurenci celého světa, kdy různé země (zejména severské a jihoasijské státy) dokážou do propagace své literatury vložit finance v takové výši, z níž by všichni dosavadní čeští ministři financí omdlévali, se český agent se skromnou podporou českého státu v zádech prosazuje jen stěží. Ale možná právě pro ty cca čtyři české literární agenty je tenhle program šancí, jak si v zahraničí obhlédnout a připravit terén, jak nabrat zkušenosti a kontakty, které se budou hodit pro příští léta. Stejně jako pro všechny další, kteří by dokázali zorganizovat představení české literatury (anebo také vzmáhajícího se komiksu) v zahraničí.

V září letošního roku bude vyhlášena poslední výzva (na rok 2024) tohoto štědrého programu. Tak snad se alespoň někdo z nich probere.