Astrid Saalbachová nás ve svém surrealistickém dramatu Konec světa (Verdens ende) z roku 2003 opět bere do budoucnosti, kterou představuje jako utopickou společnost naklonovaných lidí bez tradičních morálních hodnot. Letušku Xenii nechává prožít děsivý lynchovský sen, ze kterého zřejmě není probuzení. Tímto profetickým dramatem, za které v roce 2004 obdržela prestižní ocenění Nordisk Dramatikerpris, se Saalbachová zařadila mezi deset dramat dánského scénického kánonu po bok takových děl, jako je Holbergův Jeppe z Hůrky, Strindbergova Slečna Julie a Ibsenova Nora.

Destinace budoucnost
Letuška Xenie, hlavní postava dramatu, se po náročném letu vrací domů, po cestě ovšem zabloudí a dezorientovaná únavou není schopná určit správný směr. Zoufalá se ocitá na jakémsi předměstí. Při hledání cesty domů potkává podivné lidské bytosti, svět, který je na první pohled tolik známý, teď vůbec nepoznává. V jednu chvíli si dokonce připadá jako na cizí planetě. Ocitá se ovšem v budoucnosti.

Xenie je moderní žena středního věku, do přírody moc často nechodí, raději sedí doma a odpočívá po náročné práci, není vdaná, neboť žádný z mužů na ni nebyl ochoten doma během jejích služebních cest čekat a ona by své povolání neobětovala, děti nemá. Navzdory profesionálnímu úsměvu, neosobnímu kostýmku a kufru na kolečkách získává nakonec svou obyčejností naše sympatie. Drama má rychlý spád, dialogy jsou převážně stručné, často mají šokující pointu. V promluvách se odráží současný mluvený jazyk.

Svět žen
Konec světa je pohledem současného člověka do budoucnosti, civilizace se zhroutí, společnost budou tvořit postižené klony, vývojová stádia dokonalého člověka. Xenie v tomto leckdy až kafkovsky absurdním prostředí hledá cestu domů. Drama je napůl realistické a napůl snové a Saalbachová v něm ukazuje, kam až mohou dojít cesty, po kterých se současná společnost ubírá.

Během své cesty potkává Xenie různé dívky, autistku, která by radši byla koněm a nakonec umírá pod svým jezdcem, prostitutku s dokonalým tělem, ale ohyzdnou tváří, kterou si zakrývá papírovou taškou, adoptovanou beznohou dívku a slepou odbojářku. Všechny jsou klony s větším či menším handicapem. Xenie si při putování labyrintem světa a peklem srdce uvědomuje, že by si přála děti, které „by daly jejímu životu hloubku, záchytný bod“. A proto vymění svůj letuškovský kufřík za miminko prostitutky, která je svým způsobem stroj na děti a svou prací podle vlastních slov přispívá k lepším zítřkům. V podivném světě Xénie poznává jen málo mužů. Agresivního mladíka, který „nedokáže pomoct nikomu, ani sám sobě“, a muže se zvláštním posláním, do kterého se zamiluje.

Láska jako v seriálu, domov z Ikey
Nešťastná Xenie je konfrontována s mnoha podobami strachu a úzkosti sužujícími moderní lidstvo, se strachem z pokroku, z budoucnosti, ze stáří, z osamělosti, ze života bez lásky a dětí nebo ze sebe samých. Absurdní prostředí, kterým nás Saalbachová provádí, vlastně natolik absurdní není. Saalbachová zaměřuje svou kritiku na povrchní mezilidské vztahy, na seriálový život, ve kterém je pro nás intimita druhých jako bezcenný krátký film a sexualita je odmytizovaný zdroj zábavy. Společnosti vládne jakási síla, Někdo, kdo nechává klonovat lidi, snaží se vytvořit dokonalého člověka, ale lidstvo vymírá, nedostatečná lékařská péče prý podporuje přírodní selekci, nikdo se nezajímá o druhé, význam má jen krása a mládí, pro které je potřeba k smrti trpět.

Saalbachová ve svém sociálně kritickém dramatu přiznává, že náš svět zaniká. Co je to vlastně doma? Tvoří domov pohovka z Ikey a záře televizní obrazovky? Kde zůstala rodina, příroda a city, které by vše propojily? Je na vině zániku lidské pospolitosti skutečně ženský kariérismus? Ženské postavy, které Xenie potkává, jsou určitým způsobem odrazy jí samotné, zaslepené, paralyzované, sebestředné stárnoucí ženy, která si nic z toho dosud nebyla ochotna přiznat. Středobodem Xeniina procesu sebepoznání je její osvojené dítě.

Konec světa je drsná kritika civilizace, drama o identitě, o návratu ke ztraceným hodnotám a o ženách, které společensko-politická situace nutí vydělávat peníze a odsunout mateřství na druhou kolej. Je to ale pouze jejich rozhodnutí? Saalbachová nás nutí zamyslet se nad tím, co má v životě smysl, a zhodnotit vlastní priority.