Neviditelné město, nebo spíše celý neviditelný svět uprostřed našeho světa. Utajené místo, kam nikdo nepřichází dobrovolně, ani na návštěvu svých blízkých. Místo, kam jsou odsunuti nemocní umírající lidé, o které se nemá kdo starat a kteří zde jen čekají na svou poslední hodinku. Saalbachová před očima diváků a čtenářů odhaluje ponuré prostředí stacionáře, nebohých umírajících a laxních ošetřovatelek.

Tento svět objevujeme z pozice mladé nezaměstnané dívky Mette, která práci v prostředí plném bezmoci a deprese přijímá s nadšením. Její počáteční úspěchy, náklonnost pacientů i iluze, že ona jako své starší kolegyně neskončí, rychle mizí. Mette, která se zpočátku cítí v bílém plášti jako anděl a pacientům dělá svou přítomností radost, se brzy stává stejně lhostejnou a práci vykonává stejně rutinně jako její předchůdkyně. Postavy se v dramatu nevyvíjejí, jedou v nastavených kolejích, zajeté vzorce se nemění, jen je plní jiní lidé. Vrcholným okamžikem dramatu je moment, když se z hlavní ošetřovatelky Inge stává pacientka.

Mettino prvotní nadšení z práce v neviditelném městě pramení především z dlouhodobé nemožnosti sehnat práci. V dramatu se odráží problém rostoucí nezaměstnanosti, se kterým se dánská společnost potýkala od 70. let a který vyvrcholil 13% nezaměstnaností v 90. letech. Mette situaci mladých lidí vyjadřuje velice přesně: „Jak mám získat nějakou praxi, když nedostanu práci, protože nemám žádnou praxi?“ Saalbachová v sociálně-politickém dramatu verbalizuje prostřednictvím Mette problém mladých, vzdělaných a schopných lidí, kteří narážejí na nedůvěru světa pracujících, a to nejen v 70. letech v Dánsku.

Umývání pacientů, jejich vylučování a umírání, to je to, oč kráčí v neviditelném městě. Smrt se stává obchodním artiklem nabídky a poptávky. Někdo zemře a na jeho místo okamžitě může nastoupit někdo další, nemohoucích lidí je ve světě venku tolik, že už je není kam dávat. Jednoduchými, ale sugestivními dramatickými prostředky představuje Saalbachová odcizený přístup ošetřovatelek k pacientům, o které se jejich příbuzní beztak nezajímají. Jedinou cestou z neviditelného města je smrt. Kdo zemře, má podle pečovatelky Heleny klid: „Konečně bude mít pokoj sama pro sebe. Jednolůžák s poklopem.“ Neskutečné město? Ani Mette nechápe dvojakost světa, ve kterém žije. Na život venku se dívá pouze skrze okno, ale vidí jen vynášené rakve: „Když jsem tady, zdá se mi, jako by svět venku vůbec neexistoval. A když jdu ve městě po ulici, tak mi zas připadá neskutečné tohle tady. Jako bychom si to jenom vymyslely.“ Z šedého prostředí stacionáře bez emocí jasně pronikají barvy, modré zdi, bílé pláště, bílé dřeváky, hnědé punčochy a jako blesk z čistého nebe červený pletený svetr, který dostane Inga k narozeninám od kolegyň.

Neviditelné město (Den usynlige by, 1986) představuje podle Saalbachové očistec. Mučení je neviditelné, spočívá jen v čekání, při kterém se z člověka pomalu vytrácí vše, co vytvářelo jeho osobnost, city i vzpomínky. Saalbachová se i ve své dramatické prvotině, určené pro divadlo, s vervou pouští do kritiky společnosti. Dnes stejně jako v roce 1986 zavírají lidé oči před smrtí a lidským utrpením ve vlastním životě, o to víc si je užívají v literární fikci kriminálních románů. Text Astrid Saalbachové má ale k oddechové krimi hodně daleko.