Astrid Saalbachová je jedna z mála dánských dramatiků, kteří se objevují i na české divadelní scéně. Naposledy uvedl ČRo 3 Vltava dne 20. 3. 2012 její jednoaktovku Pieta (Pietà, 2006) s Vilmou Cibulkovou, Pietu mohli diváci zhlédnout také v pražském Divadle Na Fidlovačce s Eliškou Balzerovou.

Astrid Saalbachová se na domácí i mezinárodní dramatické scéně významněji prosadila v 90. letech apokalyptickou trilogií Morgen og aften (Ráno a večer, 1993), Det velsignede barn (Požehnané dítě, 1996) a Aske til aske, støv til støv (Popel k popelu, prach k prachu, 1998). Spolu s Line Knutzonovou, která také prorazila na domácí divadelní scénu v 90. letech, je jedinou dánskou dramatičkou, jejíž hry byly uvedeny na českých jevištích. Drama Požehnané dítě se dočkalo úspěchu například i na jevištích v Chicagu či norském Stavangeru.

Autorka v dramatu Požehnané dítě rozehrává lidskou apokalypsu o převrácených společenských rolích, o lidech, kteří „používají stejná slova, ale myslí tím každý něco jiného“. Svět řídí ambiciózní emancipované ženy, rodičky, ale nikoli matky, vedle nichž tiše existují zakomplexovaní citliví muži a jejich nejisté a nesebevědomé děti. Marná snaha o návrat ke kořenům vyráběním domácí zubní pasty a šitím tradičních šatů a bot se rychle stává módním a dobře prodejným artiklem. V této tísnivé atmosféře vyrůstá chlapec Malte, požehnané dítě, prorok, vyvolený, a také jeho kamarád Viktor, citlivý chlapec, jehož matka lituje, že se nenarodil jako dívka.

V první části příběhu je Malte ještě chlapec, jeho výjimečnost se však pomalu začíná projevovat v podobě modrých pírek ve vlasech. V druhé části dramatu je Malte již dospělý muž a svět se nezadržitelně blíží skutečné zkáze, lidské pokolení je na pokraji vyhynutí. Emancipovanost a feminismus přesáhly představitelné meze, ocitáme se ve světě nezávislých úspěšných žen, jejichž hlavním tématem hovoru jsou jejich počaté i porozené děti a délka jejich krátkého života. Muži ztratili vše ze své společenské síly, jsou z nich sluhové a sexuální otroci lesbických žen, jejich práce nedosahuje kýžených výsledků a ohodnocení. Viktor, ze kterého se skutečně nakonec stane Viktorie, dává světu novou šanci zplozením nové rasy s animálním poločlověkem Maltem.

Realistické ražení je narušováno macbethovskými intermezzy, zvířecími scénami, které komentují děj a přinášejí do příběhu fantastické prvky. Surrealistické scény z budoucnosti ukazují vymírající lidstvo, které může zachránit jen vyvolený Malte a vítězná Viktorie. Apokalypsu se snaží odvrátit Malte, člověk s ptačí podobou, možná anděl, možná jen silně animální bytost, který tuší, že ho zradí jeden z jeho nejbližších. Křesťanské paralely vystupují v příběhu jasně dopředu, záchrana je možná jen příchodem dalšího spasitele, kterému ovšem ještě před narozením hrozí zavraždění.

Autorka v patnáct let starém dramatu zesměšňuje a banalizuje dodnes aktuální témata a pseudosymboly, jako je kariérismus, feminismus, návrat ke kořenům, obchodní značka tradice, kterým přikládáme v našich životech až příliš velký význam. Zároveň akcentuje závažnost rozpadu rodiny, kritizuje sňatky pro peníze a novou roli muže – biomanžela.

Mytické téma vyvoleného, který spasí svět a díky němuž povstanou nová pokolení, je starý snad jako lidstvo samo. Otázkou zůstává, nakolik by se mělo lidské pokolení na příchod nového proroka spoléhat a nakolik může svou budoucnost ovlivnit samo, případně kam až může dnešní způsob života v extrémním případě vést.