Dánská dramatička Astrid Saalbachová se letos zúčastnila festivalu Dny Severu. V Čechách známe zatím jen její dramatickou tvorbu, v Dánsku je ovšem též uznávanou prozaičkou. Kromě devíti celovečerních her má na kontě už pět románů a šestý právě dokončuje. 

iLiteratura: Jak jste se dostala k psaní románů? Začala jste jako dramatička a drama je také hlavní žánr, se kterým jste spojována.
Astrid Saalbach: Může za to jeden známý redaktor z nakladatelství Gyldendal, který tam už bohužel nepracuje. Zeptal se mě, jestli nemám chuť zkusit psát taky prózu. Promyslela jsem si to a rozhodla se, že to zkusím. Tak jsem napsala svoji první sbírku povídek.

iLiteratura: Který žánr se vám píše lépe a víc vás baví?
Astrid Saalbach: Zabývám se ráda oběma žánry, protože když už nedokážu vystát divadlo, můžu se uchýlit k próze. Když už pak naopak nedokážu být déle sama při psaní románů, můžu se vrátit k psaní dramatu pro divadlo. Nejraději ovšem píšu dramata. Práce na obou těchto žánrech je dosti rozdílná, ale vždy jde především o práci s jazykem. Psát pro divadlo může být někdy problematické, protože je to psaní pro lidi, kteří mají často silnou vůli, a pak dochází k neshodám. Proto jsem ráda, když si pak od divadla můžu odpočinout a věnovat se čistě prozaické tvorbě, kde se více pracuje s jazykem.

iLiteratura: O vaší próze se tvrdí, že je něčím mezi uměleckým románem, autobiografií a realismem. Dovedla byste ji sama blíže specifikovat?
Astrid Saalbach: To je příliš složité zodpovědět. Myslím, že se moje knihy od sebe celkem liší. Třeba poslední román Vyhnání je úplně jiný než ty předchozí. Tuto otázku bych raději přenechala akademikům.

iLiteratura: Můžeme ve vašich knihách najít skryté, nebo naopak jasné odkazy na vaše známé, přátele nebo rodinu? Mám teď na mysli dosti rozšířený nový severský žánr, který současný dánský literární teoretik Hans Hauge nazývá „fiktionsfri fiktion“, tedy nefikční prózou. Na Severu jsou známé romány od Karla Ove Knausgårda, Hanne Ørstavik, Toma Espedala, Erlinga Jepsena, Kima Leineho nebo Josefine Klougart, kteří píší o svém nejbližším okolí.
Astrid Saalbach: Vždycky se samozřejmě někdo z blízkého okolí do mých románů dostane. Většinou to jsou ale skryté postavy. Ovšem v románu, který právě dokončuji, to už bude trochu jinak.

iLiteratura: Karl Ove Knausgård se dokonce kvůli svému šestisvazkovému dílu Můj boj soudí s někým, komu se nelíbilo, jak ho ve svých románech vylíčil.
Astrid Saalbach: Ano, lidé už si dokonce dělají legraci, že je dnes v nakladatelstvích zaměstnáno více právníků než redaktorů.

iLiteratura: Co si myslíte o tomto novém druhu románů?
Astrid Saalbach: Je přirozený vývoj románu, že se autoři snaží vtáhnout do svých děl skutečnost. Karl Ove Knausgård právě tuto cestu otevřel. Jsou to velice zajímavé romány, tedy pokud jsou dobře napsané. Hanne Ørstavik píše skutečně dobré knihy a Tomas Espedal je geniální autor. Karl Ove Knausgård je taky svým způsobem pozoruhodný, chvílemi píše zcela příšerně, ale pak zas úplně skvěle. Můj boj je obrovské dílo, zvláště rozsahem. Ale to je taky Knausgårdův záměr, že tyto knihy nemají být dobré.

iLiteratura: Myslíte, že jeho knihy úmyslně nejsou dostatečně umělecky na výši?
Astrid Saalbach: U něj jde o něco jiného. Co je to umění? Právě o tom, co je umění, píše ve svých románech.

iLiteratura: Ve vašich románech také najdeme skryté osoby z vašeho okolí. Nemáte strach, že by se v nich též někdo mohl najít?
Astrid Saalbach: Většinou jsou skutečně dobře schovaní. Výjimkou je román To je ona, který jsem otevřeně napsala o sobě. V tomto případě bylo naštvaných celkem mnoho lidí. Román je z prostředí divadelní akademie, kde na mě pak mnoho spolužáků bylo hodně rozzlobených.

iLiteratura: O vašich prvních románech jsem se dočetla, že v nich nikdy nechyběl „zápach plenek“ a malé děti.
Astrid Saalbach: (Smích) To proto, že moje hlavní postavy jsou většinou v mém věku. Dnes už tam žádné plenky nenajdete. Tenkrát jsem chtěla psát o moderní ženě. Pro témata se nemusí chodit příliš daleko, stačí se rozhlédnout okolo.

iLiteratura: Srovnáme-li vaše dramata a romány, jsou hry daleko méně realistické než próza. V próze nenalezneme žádné obrovské příběhy, ale spíše každodenní život. O prvních dvou románech se kdesi psalo, že jsou na opačném konci osy než prózy od Karen Blixenové nebo Petera Høega.
Astrid Saalbach: Myslím, že v mých románech je vždycky zcela jasný příběh, ale zajímají mě romány, kde zápletka není to hlavní a kde je důležitější jazyk. To ale platí spíše jen o mých prvních románech, protože například Vyhnání, nebo i Nepřátelská země, mají celkem velký příběh. K psaní mě často inspiruje nějaká událost, kterou zaslechnu nebo zažiju. Pak přemýšlím, jak by to šlo zpracovat.

iLiteratura: Ve vašich románech najdeme téměř vždy postavy přistěhovalců. Proč o nich píšete?
Astrid Saalbach: Zajímá mě, co to znamená, být někde cizí, a obecně zrcadlení se cizoty uvnitř sama sebe. Jako například francouzsko-židovský filozof Emmanuel Lévinas píše o cizosti, která zasahuje až do nitra nás samých. Měli bychom si dokázat přiznat, že nejsme všichni stejní, a uvědomit si, že je to tak v pořádku. Hlavně by neměl nikdo tvrdit, že jsme si všichni podobní a stejní, protože to není pravda.

iLiteratura: Přistěhovalce nalezneme i ve vašich dramatech, kde ale nikdy nepromluví. Ve vaší poslední hře Červená a zelená, zasazené do Nepálu, se domorodé obyvatelstvo vůbec nedostane ke slovu. Jsou to němé postavy. Má to nějaký důvod?
Astrid Saalbach: Někteří lidé mě obviňovali, proč tyto postavy nemůžou vyprávět svoje vlastní příběhy. Na to odpovídám, že ano, měli by je vyprávět, ale právě proto je nemůžu vypravovat za ně. Tak, jak se na ně díváme v našem světě, nemají právo něco říci. Ale oni ani nic neříkají. Jsou to mlčící svědkové našich neštěstí. Může se zdát provokativní, že nic neříkají, ale to je jejich rozhodnutí. Mohli by klidně udělat podobný obrázek nás, kdy my zase nezavřeme pusu. To si ale musí rozhodnout oni sami. Myslím, že by to byl takový malý imperialismus, kdybych jim sama začala dávat do úst repliky.

iLiteratura: Jak pracujete s vypravěčem? Někdy je složité určit, z jaké perspektivy je vlastně román vyprávěn.
Astrid Saalbach: Na vypravěče se soustředím hodně. Při psaní mám stále na mysli, že mezi samotným příběhem a vypravěčem je přítomna určitá metavrstva. Stejně tak si je můj vypravěč vědom své role a může se stát, že nit příběhu nějakým podivným způsobem náhle zmizí.

iLiteratura: Váš vypravěč někdy bývá celkem nedůvěryhodný, jako byste před námi ráda něco schovala. Možná se tento vypravěč podobá trochu Johannesu Vigovi ze slavného dánského románu Lhář Martina A. Hansena?
Astrid Saalbach: Ne, doufám že, ne (smích). To je přeci tak nudný autor. Myslím tedy jeho ostatní knihy kromě Lháře. Mezi příběhem a vypravěčem někdy vznikne konflikt. Spojitost s Hansenovým Lhářem je možná v tom, že můj vypravěč někdy taky neříká vše, co ví a vidí.

iLiteratura: Ve všech vašich předchozích dílech je hlavní postavou vždy žena, ale poslední román Vyhnání jste napsala z mužské perspektivy. Bylo pro vás obtížné vžít se do mužského vypravěče?
Astrid Saalbach: Tento román jsem začala nejdříve psát ve třetí osobě, ale musela jsem přejít do ich-formy, protože jsem potřebovala být hlavní postavě blíže a psát přímo z mužské perspektivy. Bylo to ztížené i tím, že hlavní postava ztratila úplně vše, s čím si klasického muže spojujeme. Navíc u něj došlo k poškození mozku a ještě se postupně stal opravdu hrubým jedincem. Nakonec jsem z psaní této knihy měla pocit, že buď on, anebo já, a že jestli ten román nenapíšu a nevžiju se pořádně do té mužské role, tak už nikdy nebudu moct psát.

iLiteratura: Poslední drama Červená a zelená sklidilo pro dramatika skoro tu nejlepší reklamu – stalo se jednou z nejskandálnějších her v dánském divadle za poslední roky. Bylo to vaše první téměř čistě politické drama o tom, že rozvojová pomoc ve třetím světě více ničí, než pomáhá.
Astrid Saalbach: Myslím, že jsem vždy psala politicky, ale je pravda, že ve hře Červená a zelená se to projevilo v  plné míře. Snažím se popsat život z našeho západního privilegovaného úhlu pohledu a současně cítím určitou vinu vůči těm, kteří nemůžou žít jako my.

iLiteratura: Líbily se mi obrazy, které působily jako skvělá nadsázka absurdní podoby pomoci třetímu světu. Třeba když normálně vidící nepálské děti četly z knih psaných Braillovým písmem nebo schoulená nepálská žena sekala obrovský anglický trávník nůžkami na manikúru.
Astrid Saalbach: Ale to vůbec není vymyšlené. Použila jsem mnoho obrazů, které jsem buď na vlastní oči viděla, nebo o nich slyšela vyprávět. Zdravým nepálským dětem skutečně dovezli slepecké knížky a ony se v nich naučily číst. Na nepálskou ženu jsem se sama dotazovala pracovníka rozvojové pomoci, k jehož vile přiléhal velký anglický trávník. Řekl mi na to, že tento způsob sekání nenadělá žádný hluk, trávník vypadá lépe a Nepálka aspoň dostane práci. Nestříhala tedy trávník přímo nůžkami na manikúru, jak to bylo vyobrazeno na plakátu Královského divadla v Kodani, ale sekala ho mininožíkem.

iLiteratura: Zdá se, že s těmi skandálními hrami budete asi do budoucna pokračovat. Právě jste dopsala novou hru pro divadlo ve Švédsku, která ještě ani nebyla uvedená, a prý se už kolem ní stačil strhnout povyk. Kdy bude mít premiéru?
Astrid Saalbach: Ještě není jisté, jestli bude uvedena dříve ve Stockholmu, nebo v Kodani, ale mělo by to být nejspíše na podzim 2014. Ve Švédsku jsem už kvůli tomu textu měla problém se ženami, tedy s dramaturgyní divadla, kde by se hra měla uvádět. Ženy ve Švédsku jsou zcela jiné než v celém zbytku světa. Je to až určitý druh feministické diktatury. Měla jsem s  dramaturgyní zcela absurdní diskusi, ve které mi tvrdila, že moje ženské postavy prý mají hrozně nízké sebevědomí.

iLiteratura: Kdyby se hra uvedla u nás, obávala bych se spíše opačného problému, že by vaše ženské charaktery možná pro české publikum působily naopak přehnaně sebejistě.
Astrid Saalbach: To je docela dobře možné. Genderová problematika je fascinující. O tomto tématu se dá mluvit donekonečna, o tom, jestli je pohlaví konstrukt, nebo biologie. Právě jsem byla na výstavě aktů vašeho známého fotografa Tarase Kuščynského na Staroměstské radnici. Myslím, že ženy přehnaně démonizuje a dělá z nich až mystickou duši přírody. To mi přijde už trochu nad rámec. To bychom pak nemohly mít žádnou obyčejnou práci nebo se stát třeba premiérkou, kdybychom byly považovány za mystického ducha přírody. Tento typ absurdní mystifikace ženy mě provokuje.

iLiteratura: Když se na závěr vrátíme k vašim románům – překládají se stejně hojně, jako se vaše hry uvádějí v Evropě nebo Americe?
Astrid Saalbach: Zatím se překládají pouze u nás na Severu do švédštiny a islandštiny, teď snad i do francouzštiny. Je to také ovlivněno finanční krizí, protože nakladatelství se odvažují kupovat pouze bestsellery. V tomto směru dnes bohužel vše závisí jen na ekonomickém přežití.