Prcek je pomenší hubený blonďák. Občas ho potkávám, když jdu na nákup do sousední vesnice. Obvykle se pozdravíme, prohodíme několik neutrálních frází, a poté, abychom neztráceli čas, se ho na rovinu zeptám: „Tak kolik?“ Trochu se vykrucuje, že mu stačí cokoli, ale nejlepší že by bylo asi tak pět zlotých, což je obnos, při kterém už můžete začít uvažovat o nejlevnějším víně. Pomůžu mu, on mi poděkuje a hned odejde. A tak se to opakuje už několik let.

Naposledy mi právě při této příležitosti řekl: „Ta knížka je o mně a je skvělá.“

Kdysi se mi Mirek svěřil: „Jednoho dne jsem si prostě začal představovat, co si Prcek myslí, a tak vznikla kniha.“ Ještě než Mirek opustil svou rodnou ves, vídávali se nejspíš dennodenně. O nějakých patnáct let starší Prcek byl přirozenou a zároveň živou součástí koloritu. Každý den se pohyboval mezi zastávkou, dvěma obchody a domovy svých kamarádů. Vesnici tvoří pouze jedna ulice a většina lidí, kteří v ní žijí, nemá před druhými žádné tajemství. Dokonce i když jsou zavřeni mezi čtyřmi zdmi, i tak ostatní vědí, co dělají anebo co by měli dělat. A pokud to nevědí, tak si to představí, a hned vědí. Všichni si představují, jak žijí druzí, aniž by je zajímala pravda. Nikdo si nepředstavuje, co si druzí skutečně myslí.

Mirek tedy dospíval s Prckem v „pozadí“. Nikdy se o něm nezmiňoval přímo, jeho postava ho však musela fascinovat. Jednoho dne nám o něm pustil film, který natočil se dvěma kamarády na amatérskou kameru. Cosi ve stylu dokumentu o svém budoucím hrdinovi a jeho nejvěrnějším příteli Petříkovi. Ve filmu se občas objevuje vesnice, krajina, nějaké střípky skutečnosti, přesto hlavní roli hraje příběh. Nejen Prcek, ale i jeho nejvěrnější přítel Petřík mluví nepřetržitě – jako dvě haličské Šeherezády nepřestávají tvořit příběh. Literární Prcek je statečný hrdina. Osud ho utlačuje, drtí, pokouší se ho zničit, ale on se jako plebejský bludný rytíř stále vydává do nerovnocenného boje. Jeho zbraní je příběh, nepřetržitý tok vyprávění. Prcek ztělesňuje všechny ty, kterým životní úděl neposkytl šanci, a oni přesto uposlechnou výzvu a jdou mu vstříc. Stanou proti prostoru nebytí, proti světu, který je nechce a nepotřebuje, a začínají vyprávět vlastní verzi událostí, vysvětlovat vlastní filozofi i, teologii, vlastní verzi zániku a spasení. A dokud vypráví, do té doby je tato verze absolutně pravdivá. Když Prcek mluví, vyhrává nad nicotou. Dokud mluví, vše je možné a vše se může stát, poslední budou prvními, a kdoví, možná že i „smrt pozbude své moci“. Dokud mluví… Prcek je svatý kecal – mlčení pro něho znamená smrt. Jakmile zmlkne, nikdo po něm ani nevzdechne.

Umře v tichosti, umře jeho nejvěrnější přítel Petřík, umře slovenský Cikán a krásná slovenská Cikánka, umře vesnice a umřou mraky, které nad ní plynou. Jakmile zmlkne, světu pukne srdce, stejně jako puklo elektrikáři u obchodu, přestože si jeho kamarádi mysleli, že jenom usnul. Mirek napsal Prcka mezi sedmnáctým a osmnáctým rokem svého života. Tehdy už chtěl odjet, opustit svoji vesnici – chystal se na vysokou do Varšavy. Nabízí se otázka: Jakou představu o životě může mít osmnáctiletý kluk? Nemusí být obšírná. V Mirkově případě se však stalo cosi výjimečného. Možná že život ještě příliš neznal, nasál ho však přes kůži. Nasál ho vcelku a poté stačilo pouze zaslechnout první zvuk, první slovo, aby to vše zapsal. Bohatýrsko-komický Prcek je plný hořkosti prožitků, skrz naskrz je prodchnutý pocitem prohry, především je však od první do poslední stránky nasáklý tím nejčernějším a zároveň nejjemnějším humorem. Vypravěč Prcek je vesnickým králem vtipů, je to oblastní mistr odpovědí, stejně jako okresní přeborník v důstojnosti. Dokonale ví, že s jazykem je to jako s hudbou: ať už vyberete moll anebo dur, další pokračování příběhu se nebude odvíjet podle vlastního smyslu, leč v souladu s tóninou, v souladu s nekompromisními zákony harmonie.

Ano, Prcek je velmi veselá kniha. A zároveň jedna z těch smutnějších. Mirkovi se podařila nevídaná věc: uchopit život v jeho nepředvídatelné ambivalenci, v odvěké antinomii. Důvěřoval své intuici a vyhnul se plytkému sentimentalismu a nástrahám cynismu. Nadevše důvěřoval rodné polštině, její ohebnosti, která neustále dovoluje míchat rejstříky, tóniny, nenápadně přecházet z vysokého stylu k plebejskému sebeironickému výsměchu, od vznešenosti ke směšnosti, od zoufalého hořekování k chichotu. Mirek byl totiž jako jeden z mála mladých polských spisovatelů obdařen jazykovým sluchem. Slyšel, jak mluví jiní, uměl však také zaslechnout, jak se realita střetává s jazykem a jak vzniká příběh. Pozoroval svět a zároveň ho slyšel. Dalo by se říci, že svými dovednostmi obdaroval svoji oblíbenou postavu. Prcek také slyší skutečnost a pokaždé na ni má připravenou odpověď. Je rychlejší, moudřejší a vtipnější v kontaktu se životem. Je – v každém případě se snaží. Zkouší to skrze ukecanost, skrze chorobnou upovídanost, skrze nekončící fabule či konfabulace, jak přechytračit osud, oddálit jeho tíži, která pokaždé nakonec přináší záhubu. Prcek přesto vyhrává, vyhrává jeho nejvěrnější přítel Petřík, jejich nejoddanější posluchač Mirek, vyhrává starý Cikán, stejně jako elektrikář s puklým srdcem. Zůstanou navždy v příběhu, i když na nás i na zbytek světa padá nicota.