Ústředním motivem knihy polského autora Mirosława Nahacze, kterou pod názvem Čáp a Lola vydalo nakladatelství Dybbuk, jsou „měniče času“. Drogy. Povzbuzovače. Speedy. Bílej, hnědej, jakejkoli… Houbičky z Nahaczovy románové prvotiny Osm čtyři… Ať už si je představíme jakkoli, právě ony tu pohánějí autorovu/vypravěčovu přebujelou imaginaci, jež je však zároveň bytostně zakořeněná, zarostlá do dnešní reality lidí mladé až nejmladší generace. À propos: zároveň je Nahaczův román stále ještě jedním z mála polských textů posledních let, u jejichž četby můžeme s klidem opomenout polský kontext i věčně opakované pokusy zbavit se nánosu „polskosti“ (ať už si ji vyložíme jakkoli). To není žádné hodnotící tvrzení, jen jedna z řady poznámek na okraj, které z Čápa a Loly průběžně vypadávají.

Mirosław Nahacz před časem vystřelil jako raketa na polské literární nebe a v rychlém tempu vydal tři romány. Ty si vysloužily oprávněnou pozornost nejen proto, že je propagoval Andrzej Stasiuk, v jehož vydavatelství Czarne Nahacz publikoval. Nahacz byl jiný – snad málo polský, snad příliš přímý, provokativní (ačkoli v tomto ohledu ho spolužačka z varšavské kulturologie Dorota Masłowska trumfla), neučesaný, rozhodně však jazykově neobyčejně nadaný a schopný přeskupovat skutečnost do nejneuvěřitelnějších a nejbizarnějších tvarů, a to často za pomoci relativně skromných prostředků, soustředěnosti na detail, na hmatatelně a důvěrně známou realitu, jen jaksi „drobně“ přeskupenou. Kde u Nahacze začíná a kde končí fikce, další a nový příběh nebo kde leží hranice textu a reality, není zdaleka tak snadné určit. Román Čáp a Lola je v tomto ohledu rozhodně čtenářsky nejobtížnějším příběhem, jaký nám Mirosław Nahacz stihl nabídnout – v roce 2007, s nedokončeným románem na stole, spáchal sebevraždu.

Pozornost je tu soustředěna na samu skutečnost vytváření, kreování skutečnosti. Na různé podoby reality, na závody cizí i vlastní představivosti. Snadno se lze v textu ztratit. Autor pohříchu šetří s jakýmikoli ukazateli správného směru – možná proto, že určit, který směr je ten správný, se hrdinové jeho příběhu už ani nepokoušejí. Titulní Čáp je postavou pohybující se na hranici různých světů, těch zdánlivě reálných i těch zdánlivě umělých. Na téměř dvou stech stránkách románu hledá po varšavských zákoutích tajemnou Lolu, lehce „nabokovovskou“ figuru, napůl nevinnou múzu, napůl svůdnou hříšnici. Přestože pro titulního hrdinu je ztělesněním unikajícího kontaktu se světem, bezpečí, snad alespoň elementární jistoty, i ona je tak trochu přízrakem... Čáp je zároveň dealerem podivných „měničů času“ – jeho (nebo jejich) narkotická iniciace je však jen jednou z rovin textu. Otevírá dveře velmi různorodým prožitkům skutečnosti, které po řadě prapodivných příběhů a vizí končí přeci jen scelujícím završením. Jeho prozrazením bychom ale potenciální čtenáře rozhodně připravili o napětí z četby…

Klíčová je atmosféra příběhu, místy připomínající apokalyptický fatalismus, místy černou kroniku humoru. Jednotlivé střípky příběhů a událostí (po ucelenosti bychom tu pátrali opravdu dlouho) se vzájemně prolínají a proplétají, text je neobvykle otevřený a nabízí množství klíčů k interpretaci. Snad tím nejcharakterističtějším, co nás při četbě Nahaczova románu zaujme, je jakási procesuálnost autorova vyprávění. Jeho jazyk má sílu vtáhnout nás do děje, či spíše do neustálého dění, fantaskního vření. Jako čtenáři máme velmi autentický pocit účastenství na pohybu, který před našima očima vzniká. „Nejdřív blesk a potom mrak, který se neustále rozrůstá, tvaruje, roste, pohlcuje nebe, stíní mu, nejprve pouze jeho část, ale v tu chvíli už je jasné, že ho nakonec pohltí celé, kupí se, mění a rozrůstá, přímo ve větru, jako nádor, těžko říct, kde se bere ten kouř, a je ho čím dál víc. Po probuzení už mizí slovo, kterým bych to mohl pojmenovat.“

Každá epizoda příběhu, každá událost jako by se před námi hmatatelně rodila přímo v okamžiku čtení, jako bychom doslova cítili její vylupování, praskání skořápky pomyslného vejce, z něhož se rodí vyprávění. Hned vzápětí se však takto zkonstruovaná realita rozpadá, protože život jednotlivých hrdinů románu připomíná spíše pohyblivý kaleidoskop, poháněný ve své neustálé změně – ostatně – již zmíněnými „měniči času“. Co vadí, že je to všechno fantazie tak trochu uměle povzbuzovaná? Jakub Beczek v Gazetě Wyborcze označil poetiku Čápa a Loly za „poetiku halucinace“, literární kritička Agnieszka Wolny-Hamkało zase Nahaczův román nazvala textem „autoerotickým“. Ani jeden z nich není daleko od pravdy. Nahaczova kniha rozhodně není jen snůškou narkotických vizí, jakkoli je její text stále znovu požírán podivnou drogou (a jakkoli je v důsledku stále téže poetiky s přibývajícími stránkami stále monotónnější). Možná není ani natolik originální, jak dnes velí soudit legenda, která se kolem postavy a života Mirosława Nahacze vytvořila (o síle drogy dokáže snad ještě autentičtěji vyprávět Tomasz Piątek, například v knize Heroina, ačkoli jeho vypravěčská pozice je poněkud odlišná; že hroužení se do nejskrytějších záhybů lidské imaginace je možné i bez drog naopak dokazuje například Mariusz Sieniewicz ve svém zatím posledním románu Město skleněných slonů, v němž důsledně stopuje proces vzniku i zániku fantaskních lidských vizí). Rozhodně vás ale Čáp ani Lola nenechají chladnými, jejich příběh má silnou vypovídací schopnost, žije, neustále se proměňuje a říká tak mnohé o našem současném světě, který i bez Nahaczových „měničů času“ připomíná spíše hektický videoklip než poklidné vyprávění. Nebo jsou „měniče času“ přeci jen symbolickým obrazem všech oněch drobností, které nás na každém kroku doprovázejí?