Krátce
Nemůžu se sám sobě vynadivit. Že jenom stačí si kecnout a začít něco poudat a zbytek už zařídí bůhvíkdo. Že jenom vodevřu pusu a pude to uplně samo, že nemyslim na to, co mam říct, ale že se všecko děje naráz. Že to, co právě řikám, si zároveň myslim. Jako bych měl hlasivky připnutý rovnou k mozku, bez žádnejch převodovejch kabelů. Něco takovýho by se mi docela šiklo, ale vono porát nic a ticho po pěšině. No, a já už sem docela slušně namíchlej a právě teď je ticho před bouří a já se jen bojim, že co nevidět už to nemusim vydržet, mam sucho v krku a možná to co nevidět pustim, páč tohleto se mi vobčas stává, když mam žízeň a nenapiju se. Tak ňák mě svrbí celý tělo, ať se škrábu sebevíc, je to houby platný, mam pocit, jako by mě kůže svědila vod zevnitř, když se škrábu na břiše, a to štípání dokonce silně cejtim i v různejch vnitřních orgánech, v žaludku a ve střevech i ve zbytku, moc bych si přál, abych si moh jemňoulince rozříznout kůži a dostat se k těm střevům, strčit tam svý prsty a nehtama je pohrábnout, aby se mi uďálo vo trochu líp, jo, to by snad bylo aj lepší než přímej kontakt s televizní hlasatelkou.

Docela bych uvítal, kdyby to už konečně přestalo, páč se na to začínam soustředit, divže z toho nezešílim, divže vnitřně neexploduju, škrábání na kůži nepomáhá, nejni to vončo, prostě to takhle nepude. Už sem řikal, co bych musel udělat, to je jediný řešení. A když vo tom tak přemejšlim, dokonce to trochu pomáhá. No, ale budiž, ještě si sám se sebou pokecam a zapomenu na to.

Vlastně by se dalo říct, že už je skoro den, páč je možný zřetelně rozeznávat vod sebe věci. Právě přijel mlíkař a co nevidět začnou lidi vyhánět krávy, aby se začaly pást, aby se nasytily trávou, aby se natankovaly a mohly si potom lehnout, vyblejt si to do huby a sežvejkat to, páč to sou přežvýkavci. Takže tak, nevim, jak dlouho ještě budu moct vysedávat na týhletý přijemný zastávce, páč jakmile kdokoli příde, tak s touhle samomluvou přestanu, ať se mi to líbí nebo ne, protože zaprvý to bude takový hloupý se před někym takhle svěřovat, i když by to byl Petřík, kterej vo mně stejnak všecko ví, za druhý nechci vypadat jako úplnej magor, aby ňákou matku nenapadlo, že teda sem pro její dcerušku nebezpečnej, aby nezavolala tam, kam má, a neřekla, že si povidám sám se sebou a divně pokukuju po její dcéři, který je vosum a pěkně kreslí, a paninky ve škole řikaj, že má výtvarnej talent, a já po ní slintam, a navíc se škrábu na koulích, hážu na na ni ty svý pohledy a chci ji zavlíct do svýho bytu, do kterýho sem lákal malinkou holčičku na bombónky a ze kterýho sem si udělal doupě a bordel. A voni přijedou, nasaděj mi svěrací kazajku a v tu chvíli už budu mít utrum. Takže esli někdo příde, uctivě se poklonim, a esli ten někdo bude kouřit, poprosim ho vo cigárko a budu mu tvrdit, že mi ty moje právě došly a v krámě ještě nemaj vodevříno. No, ale to se ještě uvidí, možná ho poprosim vo ňákej peníz, ale spíš ne.

Už se to totiž stalo mýmu známýmu, kterej tu nebydlí, von bydlí vo čtyři vesnice dál, kde kdysi bejvávalo nejvíc kamenářů, který zakládali spolky, což jim jedině prospělo, tak právě z týdletý vesnice von je, jednou to docela přepísk s pitim, že mu z toho nadobro přeskočilo, a stejně jako ve filmu, tak jako úplně normálka přišel se sekerou domů, jako v tý nejlepší detektivce, a ještě s většim klidem řek svý ženě, že ji rozčtvrtí, páč vona mu pořád zahejbá a na vesnici na něj všicky chlapi čuměj svrchu a utahujou si z něj, když kolem nich projde, a proto jí teda nejdřív usekne nohy, ruce jí nechá, aby se mohla bít do prsou, že to je její vina, a aby se mohla modlit, páč von přesto přeze všecko chce, aby šla do nebe, a až si vymodlí vykoupení, vrazí jí jedinej úder do hlavy, jakoby porážel velkej špalek bukovýho dřeva. A tohle všecko jí řek s naprostym klidem, pak vomdlel a šmitec. A vona s brekem letěla k sousedce, a zavolala vod ní, páč sama neměla telefon, takže musela k někomu skáknout. Zvopakovala všecko do sluchátka, něco si dokonce sama přidala, jako že už ji skoro zabil, hrozně moc přesvědčivě to hrála, brečela a tak vůbec. A když si pro jejího mužskýho přijeli a von přišel k sobě, vůbec nechápal, která bije, proč ho svázali a někam vodvážej, a žena na to jenom kouká a brečí, a vůbec nic s tim neudělá, nesnaží se těm cizím lidem vysvětlit, aby ho nechali bejt, páč to je její muž a otec vod jejích děcek. A pak na ni s brekem začal, že ji hrozně moc miluje, že za ní i do pekla pude, že je teda jako všecko, co má, aby něco udělala, páč von už nikdy nebude pít, a vedle něj stál jeho syn, kterýmu je deset, a tak začal prosit i jeho, aby mamince něco řek, páč mu vodvážej tatínka, tak aby s tím něco udělala. Ale ten neslyšel, hrozitánsky brečel a divže se z toho breku nepoblil. Nakonec začali řvát všicky, i to chlapisko a sousedka. A toho týpka vodvezli někam do prdele, a to, co pak vyprávěl, když už se vrátil zpátky, to teď fakt nechci vopakovat, páč mi naskakuje husí kůže, jenom tak, sama vod sebe, a na větší husinu už nemám náladu. No, takže když teda ta ženská zavařila vlastnímu mužovi záchytku, tak co teprvá někdo cizej, kterýmu je úplně šuma fuk, co tam s člověkem udělaj. Že tam s nim zacházej jako se psem, jako s vrahem, jako s bláznem, že ho zavřou společně s dalšíma, nenormálníma, chlapa jako řípa, kterej se jen rád napije. No, ale jináč to dneska vypadá, že by mohlo sprchnout, a dycky, když teďkon prší, tak si vzpomenu na to, co se vodehrálo před dvouma rokama. Sodoma a Gomora.

přeložila Barbora Gregorová