Nahaczovým alter ego je osmatřicetiletý chlapík Bombel, vesnický opilec, který sedí na autobusové zastávce a komentuje svět a události okolo. Přestože se může zdát, že je jeho prostor omezen na oprýskanou, rozpadající se lavičku, náves, několik domů okolo a to, co je tady a teď, není tomu tak. Bombel ve svých vzpomínkách velice často zabrouzdá i do minulosti (dobrodružný výlet na Slovensko se svým kamarádem Pietrkem…) či prostřednictvím svých tajných přání do mlhavé budoucnosti.

Na onom vyprávění, které plyne stejně přirozeně jako odbíjejí hodiny na věži, je pozoruhodný nejen jazyk - svižný, ironicky odlehčený, ale zároveň výstižný a vyzrálý… Ale i to, s jakou přesností se Nahacz trefil do myšlení muže středního věku. Umožňuje mu to snad právě onen věkový odstup (hrdina je dvakrát starší než jeho duchovní otec) a především velice dobrý pozorovací talent. Bombel je jakýmsi Donem Quiotem polské vesnice – člověkem dobrým, přesto pro praktický život nepoužitelným, neboť je ztracen, či spíše zapomenut ve svých vlastních světech. (V tomto ohledu mě při srovnání s dalšími postavami napadá filmový Edi, Nahaczovi se však na rozdíl od režiséra Piotra Trzaskalského podařilo uniknout jistému kýči a křeči.) Bombel cítí, že by chtěl, respektive měl být někým jiným - lepším, zodpovědnějším, manuálně zdatným člověkem. Jeho svět imaginací a vlastních, osobitých názorů je však natolik bohatý, že se mu z něj nechce utíkat. A vlastně by ani příliš nevěděl, jak a kudy.

Vytknout Nahaczovi bychom mohli jazykovou inspiraci u Masłowské, místy jsou jeho obraty, slovní spojení či narážky téměř identické, textu samotnému to však neškodí, ba naopak, přispívá mu to na čtivosti, humoru a autentičnosti. Zdůraznit je potom třeba smysl a cit pro popis, vyprávění a podpovrchově a velice rafinovaně skrytou nadčasovou platnost – klimat horské vesničky, kdesi ve střední Evropě, kde veškeré hranice mezi státy nejsou důležité. Důležitý je lidský hrdina a jeho příběh. A to je myslím si na druhou knihu dvacetiletého autora víc než dost.